Božena usedla na volné místo, ujistivši se, že je lavička čistá a její světlé šaty neohrozí ani smítko prachu. V ruce držela novou bílou kabelku. Tady, v lázních, se už stalo rituálem obléknout si po večeři některý ze svátečních kousků a vyjít vstříc večeru. Většina hostů také předvádí své úbory. Jedna paní se svěřila: „Kde jinde než na dovolené provětrat své šaty? Doma není kam jít.”
Koutkem oka zahlédla, že přichází Jiří. Zjevoval se téměř beze zvuku, jako by vystoupil z polosna. Pomalu usedl vedle ní a jeho hlas zazněl tiše a pronikavě: „Pomlčme spolu.” Byl to hlas, který dokonale splýval s podivnou harmonií ticha a rozprostřené krajiny. Pod béžovým sakem se rýsovala bílá košile, kalhoty dokonale vyžehlené, tmavé vlasy sestříhané s takovou přesností, jako by právě sestoupil ze stránek časopisu. Šedivé pramínky na spáncích, tenké jako stříbrné nitky, mu vůbec neubíraly na vzhledu, naopak dodávaly dojem jistoty a noblesy.
Božena si už před dvěma dny všimla, že se na ni při setkání dívá nějak zvlášť, vyčleňuje ji mezi ostatními dámami.
„Jak krásně jste to řekl: pomlčme spolu,” poznamenala a nechala tu větu doznít.
„S vámi, Boženko, je příjemné i mlčet, i když já jsem vždycky rád povídal.” Jiří se k Boženě natočil napůl, jako by chtěl pohltit každý její rys. Božena se mu líbila od první chvíle, kdy ji spatřil.
Ona se také otočila k Jiřímu a v očích se jí zračil vřelý výraz.
„Mimochodem, čekal jsem včera na tancích, ale nepřišla jste… Nemáte ráda tanec?”
„Ale ano, tanec mám ráda, ale včera jsem se šla toulat,” odpověděla. „Večer je vzduch plný svěžesti, chce se dýchat a dýchat.”
„Já nevěděl, že máte ráda večerní procházky,” — Jiří se téměř nepostřehnutelným pohybem dotkl Boženiny ruky. Žena ucítila jemné chvění, jako když se hladina rybníka rozechvěje. Jiřího hnědé oči se na ni dívaly s tichou nadějí.
„Zvu vás dnes večer na procházku po místě, které jsem sám objevil,” pokračoval. „Je tam nádherný výhled — hory jsou vidět až k obzoru. Jenže jsem neměl s kým sdílet ten pocit krásy… a teď mám — s vámi.” A lehce stiskl Boženinu ruku, jako by vysílal signál pro své další, horlivější dvoření.
„Proč ne,” pomyslela si Božena, „vždyť je to jen procházka. Ostatně chodit daleko samotné je přece jen riskantní, a když je nablízku muž, je to mnohem bezpečnější.” Rozhodla se a podívala se na pár procházející kolem jejich lavičky — muž a žena si živě povídali a bylo znát, že se seznámili právě tady, v lázních, a teď spolu tráví příjemné chvíle.
„Jakou máte, Boženko, krásnou ruku,” — neřekl, ale téměř zašeptal Jiří. Přisunul se k ní ještě blíž a kochal se Boženiným profilem.
Nechtělo se jí ptát, je-li ženatý, či nikoliv — zpravidla tady většina lidí není volná a své úlety omlouvá touhou po novotě a čerstvých dojmech. Prostě teď jí bylo podivně příjemné sedět na lavičce s mužem, kterému se zjevně líbí, a který si vybral zrovna ji mezi všemi ostatními.
„Tak pojďte, projdeme se hned,” navrhl muž. „Popovídáme si a večer vás zvu do kavárny.” Jiří elegantně podal Boženě ruku a pomohl jí vstát.
Ona bez okolků okamžitě souhlasila, popadla bílou kabelku a vzala Jiřího pod paží. Když ušla asi pět kroků, bezstarostně, jako malá holka, mávla kabelkou a upustila ji. Kabelka dopadla do kaluže, která se zaleskla jako tmavé zrcadlo. Božena vyjekla úlekem i kontrastem: sněhobílá kabelka ležela v blátě.
„Nic se neděje, hned bude jako nová,” — Jiří kabelku opatrně zvedl a položil ji na trávu. Božena vytáhla ubrousky a začala skvrny drhnout. Ale kalné šmouhy stejně zůstaly.
„Půjdu ji na pokoj vyprat,” řekla.
„Tak já na tebe počkám,” navrhl Jiří. „Nebo to uděláme takhle” — už přešel na tykání — „Počkám na tebe po večeři na stejném místě… Dobře?”
Přikývla a spěšně zamířila do pokoje, držíc kabelku opodál, aby se sama neušpinila. Božena vyprala novou bílou kabelku, kterou si koupila těsně před odjezdem do lázní. A i když se zdálo, že všechny stopy nečistoty zmizely, pořád měla pocit, že je kabelka nějaká ušmudlaná, že ztratila svou novost.
Vzpomněla si na Jiřího nabídku večerní procházky, na jeho pohled, který sliboval pokračování, a pocítila nepříjemnou pachuť. Za celý týden se v ní ten pocit něčeho nepříjemného, dráždícího, objevil poprvé. Najednou si svůj vztah s Jiřím, na první pohled zcela neškodný, přirovnala ke kabelce, která spadla do bláta.
Vtom se ozval telefon. Jeho vyzvánění vpadlo do místnosti jako cizí element: „Mami, Tomášek s Matýskem mi nedají dělat úkoly,” zaslechla hlas mladší dcery a k tomu dětský smích.
„Co tam děláte?” — jako by se probouzela do skutečnosti, zeptala se dcery.
„Boženo, to jsem já,” ozval se hlas manžela. „Přivedli jsme vnoučata, chtěli jsme upéct koláč, ale Miluše protestuje, že zapatláme celou kuchyň.”
„Ondřeji, radši bys koupil dětem v obchodě něco dobrého, a já přijedu a upeču koláč, a klidně i dort.”
„Přijeď už brzy, všichni se stýskáme,” řekl Ondřej. A potom tiše dodal: „Já nejvíc. Jestli chceš, klidně hned sednu do auta a přijedu pro tebe.”
„Už toho mnoho nezbývá, vydržte, taky se mi stýská. Dej telefon Miluši.”
Když si promluvila s dcerou i s vnoučaty a řekla manželovi, že ho má ráda, uvědomila si, že se zpozdila na večeři. Rychle se převlékla, vzala kabelku, otočila ji v rukou a přesvědčila se, že na ní nezůstala ani stopa po blátě. „Tak teď je to dobré,” řekla si s povzdechem. A vůbec nepotřebuje běžet na procházku s nějakým Jiřím — to už si jasně uvědomila, když srovnala kabelku spadlou do bláta s jejich právě se rodícím vztahem.
Božena ucítila, jak se jí stýská po manželovi, dětech a vnoučatech… vždyť jela odpočívat od nich, a teď by ráda slyšela jejich hlasy a viděla manžela, jak se v kuchyni snaží upéct vnoučatům koláč. Vzpomněla si, jak jí Ondřej chtěl k MDŽ udělat radost kulinářským výtvorem — bylo to milé i zábavné zároveň, jak nešikovně si počínal. K smíchu, ale tak dojemné a radostné.
„Nepojedu autobusem, řeknu Ondřejovi, ať přijede, jakmile skončí můj pobyt. Ukážu mu, jaké jsou tu krásné kouty, projdeme se spolu. A žádnou ‚špinavou kabelku’ už nepotřebujeme…”