Sedla jsem si na volné místo na lavičce, ujistila se, že je čistá, a že mým světlým šatům nehrozí ani smítko. V ruce jsem držela novou bílou kabelku. Tady v lázních se už stalo zvykem, že po večeři si člověk oblékne jednu ze slavnostnějších věcí a jde se projít. Většina hostů taky ráda předvádí své oblečení. Jedna paní se mi svěřila: „Kde jinde než na dovolené by člověk své šaty takzvaně provětrával? Doma není kam jít.“
Bočním viděním jsem zahlédla, že si ke mně přisedl Jiří, a pomalu se usadil vedle mě. „Pomlčme spolu,“ řekl tichým a procítěným hlasem, hlasem, který zapadal do té harmonie ticha a krásné krajiny. Pod béžovým sakem měl bílou košili, kalhoty dokonale vyžehlené, tmavé vlasy ostříhané, jako by právě vyšel z kadeřnického salonu. Stříbrné šediny na spáncích mu vůbec neubíraly na vzhledu, naopak mu dodávaly jistotu a solidnost.
Už dva dny jsem si všímala, že se na mě při setkání dívá nějak zvlášť, že si mě vybírá mezi ostatními dámami.
„Jak jste to krásně řekl: pomlčme spolu,“ pochválila jsem tu větu.
„S vámi, Anežko, je příjemné i mlčet, ačkoli povídání mám vždycky rád.“ Jiří se ke mně otočil zpola, jako by mě chtěl svou pozorností úplně pohltit. Poznala jsem na něm, že se mu líbím od prvního setkání.
I já jsem se k němu otočila a v očích jsem mu poslala svůj vřelý pohled.
„Mimochodem, včera jsem vás čekal na tanečním večeru, ale nepřišla jste. Nemáte ráda tanec?“
„Ale mám, jen jsem se včera šla projít. Večer je vzduch plný svěžesti, člověku se chce dýchat a dýchat.“
„Nevěděl jsem, že máte ráda večerní procházky.“ Téměř neznatelně se dotkl mé ruky. Z toho doteku jsem ucítila jemné chvění. Jiřího hnědé oči na mě hleděly s nadějí na víc.
„Zvu vás dnes večer na procházku po trase, kterou jsem si sám našel. Je odtud úžasný výhled, hory jsou nádherně vidět. Neměl jsem se s kým podělit o ten pocit z krásy… a teď mám s kým. S vámi.“ A lehce mi stiskl ruku, jako by vysílal signál, že bude ve svých námluvách pokračovat.
Proč ne, řekla jsem si. Vždyť je to jen procházka. A chodit daleko sama je přece jen nebezpečnější; když je vedle mě muž, je to daleko spolehlivější. Podívala jsem se na pár, který šel kolem naší lavičky. Muž a žena si zaujatě povídali, bylo vidět, že se seznámili tady v lázních a teď spolu příjemně tráví čas.
„Jakou máte krásnou ruku, Anežko,“ neřekl, ale zašeptal. Přisunul se ještě blíž a obdivoval můj profil.
Nechtělo se mi vyptávat se, jestli je ženatý. Tady je většina lidí nesvobodná a své záliby si omlouvá touhou po změně a nových zážitcích. Teď mi bylo prostě příjemné sedět na lavičce s mužem, kterému se očividně líbím a který si vybral zrovna mě.
„Pojďme, projdeme se hned teď,“ navrhl. „Popovídáme si a večer vás zvu do kavárny.“ Elegantně mi podal ruku, abych vstala.
Bez rozmýšlení jsem souhlasila, popadla bílou kabelku a vzala ho pod paží. Za pět kroků jsem bezstarostně mávla kabelkou jako malá holka a vypadla mi z ruky. Spadla do malé kaluže, která zbyla po dešti. Vyjekla jsem úlekem i nad tím kontrastem: sněhobílá kabelka ležela v blátě.
„Nic se neděje, hned bude jako nová.“ Jiří kabelku opatrně zvedl a položil ji na trávu. Vytáhla jsem ubrousky a začala ji čistit. Ale zakalené šmouhy zůstaly.
„Půjdu si ji umýt na pokoj,“ řekla jsem.
„Tak tě počkám,“ navrhl. „Nebo to uděláme takhle. Počkám na tebe po večeři na stejném místě, dobře?“ Přešel hladce na tykání.
Kývla jsem a pospíchala na pokoj, držíc kabelku od těla, abych se neušpinila. Umyla jsem novou bílou kabelku, kterou jsem si koupila těsně před odjezdem do lázní. Všechny stopy bláta zmizely, ale stejně mi přišla nějak špinavá, jako by ztratila svou novost.
Vzpomněla jsem si na Jiřího nabídku večerní procházky, na jeho pohled, který naznačoval pokračování, a udělalo se mi nepříjemně. Poprvé za celý týden se ve mně objevilo něco nepříjemného, co mě samotnou dráždilo. A v tu chvíli jsem si svůj vztah s Jiřím, na první pohled pro mě zcela neškodný, přirovnala k té kabelce, která spadla do bláta.
Zazvonil telefon. „Mami, Tonda s Kubou mi nedají psát úkoly,“ slyšela jsem do sluchátka hlas mladší dcery a v pozadí smích.
„Copak tam děláte?“ zeptala jsem se dcery, jako bych se vracela do skutečnosti.
„Anežko, to jsem já,“ ozval se manžel. „Přivedl jsem vnoučata, chtěli jsme upéct koláč, ale Libuše je proti, prý zamažeme celou kuchyni.“
„Ondřeji, kup radši dětem v obchodě něco dobrého, a já přijedu, upeču koláč, možná i dort.“
„Přijeď už brzy, všichni se tě nemůžeme dočkat.“ A pak tiše dodal: „Já nejvíc. Klidně bych se hned teď rozjel a přijel pro tebe.“
„Už toho moc nezbývá, vydržte. Mně se taky stýská. Dej mi Libuši.“
Promluvila jsem si s dcerou, potom s vnuky, řekla jsem manželovi, že ho mám ráda, a všimla jsem si, že jdu pozdě na večeři. Rychle jsem se převlékla, vzala kabelku, otočila jsem ji v rukou a přesvědčila se, že na ní nezůstala ani kapka bláta. „Tak teď je dobře,“ řekla jsem si s dobrou náladou. A vůbec nemusím běžet na procházku s nějakým Jiřím. To už jsem věděla přesně: přirovnala jsem kabelku, která spadla do bláta, k tomu, co mezi námi začínalo.
Cítila jsem, jak moc se mi stýská po manželovi, dětech i vnoučatech. Vždyť jsem jela, abych si od nich odpočinula, a teď jsem byla ráda, že slyším jejich hlasy, a nejradši bych se dívala, jak se Ondřej v kuchyni pokouší upéct vnoučatům koláč. Vzpomněla jsem si, jak mě chtěl na Den žen překvapit kuchařským výtvorem. Bylo to milé a k smíchu, jak mu to nešlo. Směšné, ale tak milé a radostné.
Nebudu se vracet autobusem. Řeknu Ondřejovi, ať si pro mě přijede, jakmile mi skončí pobyt. Ukážu mu, jak je tu krásně, a projdeme se spolu. A žádnou špinavou kabelku nepotřebujeme.