Manžel sám navrhl, že mě odveze do práce, a o hodinu později mě zastavil starší řidič u pekárny a zašeptal: „Zítra si nesedejte k Romanovi do auta, chcete-li zachránit dceru.“ Myslela jsem si, že se Arnošt Šimůnek zbláznil. Jenže večer Roman skutečně řekl, že mě ráno odveze do centra.
„Ty obvykle odjíždíš dřív,“ poznamenala jsem.
„Všechno se změnilo. Pojedeme spolu,“ odpověděl a dál loupal jablko do dlouhé spirály.
Telefon ležel vedle, displejem dolů. Na jeho zápěstí se leskl nový drahý pásek, přitom před dvěma týdny ujišťoval, že na Křížovy kroužky sotva stačí peníze. Naše dcera snila o přijetí na designovou školu, a já každý měsíc odkládala peníze na její účet. Roman přísahal, že taky přispívá.
V noci se zamkl v koupelně. Voda netekla, ale telefon několikrát zavibroval. Slyšela jsem, jak šeptá:
„Ne, zítra ji přivezu. Ona se nic nedozví.“
Ráno Roman náhle odmítl vzít mě s sebou. Řekl, že se Křížovi točí hlava, políbil mě suchými rty a odešel. Počkala jsem, až jeho auto zmizí za domem, vzala tašku a jela na autobusové nádraží.
Autobus do Březové byl skoro prázdný. Nechápala jsem, proč tam jedu, dokud na zastávce u polikliniky nenastoupila mladá žena s chlapcem v modré čepici. Na batohu měl vyšitou raketu. Dítě zvedlo hlavu – a mně se zatajil dech.
Byly to Romanovy oči. Těžká víčka, světlý lem kolem duhovky, stejný pohled, jaký jsem viděla u Kříže na starých fotkách.
Na prstě ženy se zaleskl prsten se zeleným kamenem. Před rokem přinesl Roman domů stejný, a pak řekl, že ho vrátil do obchodu.
Na konečné jsem šla za nimi. Po pár minutách žena odbočila k šedému domu. U brány stálo Romanovo auto, ačkoli v továrně ho měli za služebně cestujícího.
Vyšel naproti chlapci, zvedl ho do náruče a zasmál se. Pak políbil ženu, popravil synovi šálu a otevřel branku.
Vrátila jsem se domů dřív než on. Za dvě hodiny Roman vstoupil s igelitkou mandarinek.
„Je Křížovi líp?“ zeptal se.
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Jak se jmenuje tvůj syn?“
Igelitka mu vyklouzla z ruky. Mandarinky se dokutálely pod topení. Roman zbledl, ale odpověděl:
„Tomáš.“
V tu chvíli se v zámku otočil klíč. Věra Nováková, jeho matka, vešla bez zaklepání, uviděla nás a klidně řekla: „No konečně.“ Pak vytáhla z kabelky šedou zapečetěnou obálku a podala ji Romanovi. Jeho prsty se natáhly k okraji papíru…
Jeho prsty se natáhly k okraji papíru, ale já obálku zachytila dřív.
„Co je uvnitř?“
Věra Nováková ani nemrkla.
„Nepleť se do cizích věcí. Róma má syna, a ty bys měla chápat, co to znamená.“
„Róma má dceru,“ odpověděla jsem. „A ta je taky jeho dítě.“
„Dcera vyroste a odejde. Ale kluk ponese rodinné jméno.“
Roman mlčel. Právě to mlčení mě zlomilo víc než jakékoli přiznání. Nechránil mě. Nezastavil matku. Jen hleděl na obálku, jako by se bál, že uvnitř leží něco horšího než moje bolest.
Věra Nováková si uhladila rukavici a řekla, že Zdena je sama, Tomáš potřebuje otce, a já bych neměla dělat skandál. Roman bude bydlet se mnou, ale pomáhat druhé rodině. „Tak to dělají dospělí lidé,“ pronesla.
Sbalila jsem si tašku, ale neodešla. V pokoji spala Kříž, přitisknutá k hrudi učebnici. Vedle ležela pohlednice od Romana: „Mé budoucí malířce.“ Vzpomněla jsem si, jak dcera odmítla výlet na soutěž, protože otec řekl: „Teď máme dočasné potíže.“ Tehdy jsem mu uvěřila.
Ráno na mě Arnošt Šimůnek čekal u knihovny. Místo pozdravu položil na lavičku tlustou složku.
„Měl jsem to říct dřív,“ přiznal. „Roman mě požádal, abych mu tiskl jízdní listy. V hlášeních byly jedny adresy, ale jezdil úplně jinam.“
Uvnitř byly kopie tras, účtenky z benzínek a fotky elektronických průkazů. Na jednom snímku stálo Romanovo auto každý týden u Zdenina domu. Horší ale byly bankovní výpisy.
Ze spořicího účtu Kříže odcházely peníze. Padesát tisíc na stavební práce, osmdesát do nábytkářství, třicet dva tisíc do soukromé kliniky a dalších sto dvacet tisíc na Zdeninu kartu.
„Kolik zbylo?“ zeptala jsem se.
Arnošt Šimůnek odvrátil pohled.
„Dvacet tři tisíc.“
Zavřela jsem složku. Na obálku dopadla dešťová kapka a roztekla se po Romanově příjmení.
Doma jsem položila dokumenty na stůl. Roman nejdřív všechno popíral, pak plakal, pak napsal závazek: slíbil vrátit peníze, prodat auto a vzdát se nároků na můj pozemek. Dva týdny byl skoro dokonalý. Poslal Kříži sto tisíc, odvezl ji do školy, koupil nové potřeby.
Málem jsem uvěřila, že strach dokáže udělat z člověka poctivce.
Ale jednoho večera přede mě Roman položil prohlášení.
„Podepiš to. Je to jen garáž.“
Přečetla jsem první řádek a pocítila chlad: nešlo o garáž, ale o pozemek, který jsem zdědila po tetě.
„Chtěl jsi zastavit můj pozemek?“
„Dočasně. Musím zacpat manko v práci.“
„Jaké manko?“
Jeho tvář ztvrdla.
„Když začneš dělat povyk, první to odnese Kříž. Znám lidi, kteří zařídí, že ji nepřijmou na školu.“
Přes zeď tiše zakašlala dcera. Roman zvedl telefon a někomu zavolal:
„Odmítla. Takže jednáme dnes. Do revize zbývá málo času…“
Počkala jsem, až usne, udělala kopie všech papírů a napsala dopis řediteli továrny. Ráno vzala složku a vydala se tam. U kanceláře ředitele mi Roman zablokoval cestu, a za jeho zády už stáli ředitel s účetní.
Usmál se, jako by pořád mohl řídit rozhovor.
„Milado, schovej tu složku. Jinak budeš litovat…“
Položila jsem dlaň na sponu a otevřela ji.
Ve složce nebyly jen bankovní výpisy. Předem jsem na telefon nahrála noční hovor o manku a přiložila ho k dopisu řediteli. Vedle ležel Romanův závazek, kopie žádosti o můj pozemek a fotky tras.
„Jinak budu litovat já?“ opáčila jsem. „Nebo se bojíš, že budou litovat ti, jejichž peníze jsi zpronevěřil?“
Roman se vrhl ke složce, ale ředitel ho zastavil gestem.
„Nedotýkejte se dokumentů,“ řekl. „Účetní už zavolala kontrolory.“
Romanova tvář zešedla. Najednou přestal být sebevědomým vedoucím zásobování. Předemnou stál muž, který dva roky lhal ženě, tajil syna, převáděl peníze z dceřina účtu a pokoušel se zastavit mou půdu, aby zacpal služební díru.
„Zničíš rodinu,“ zašeptal.
„Zničil jsi ji sám. Jen jsem přestala zakrývat trosky.“
Téhož dne ho odvolali z práce. Kontrola odhalila, že vystavoval fiktivní dodávky, falšoval trasy a vytahoval peníze přes známé dodavatele. Šedá obálka, kterou přinesla Věra Nováková, byla kopií žádosti o zástavu mého pozemku. Chtěla, abych ji podepsala doma, zatímco Roman předstíral pokání.
Právník potvrdil: bez mého notářského souhlasu nikdo nemohl pozemek zastavit. A Křížovy peníze se podařilo získat zpět po podání na banku a oficiálním vyšetřování. Roman prodal auto, svůj podíl v bytě a vyplatil většinu ukradené částky. Zbytek po něm vymohli soudním rozhodnutím.
Zdena s ním také nezůstala. Dozvěděla se, že Roman jí sliboval přepsání domu, a mně říkal, že jen pomáhá osamělé ženě. Vzala Tomáše, přestěhovala se k sestře a zakázala Romanovi chodit bez předchozí domluvy.
Kříž dlouho s otcem nemluvila. Jednou se mě zeptala:
„Mami, proč jsi to neřekla dřív?“
Objala jsem ji a odpověděla:
„Protože jsem doufala, že sám bude poctivý.“
„A teď?“
„Teď vím, že naděje by tě neměla stát budoucnost.“
Na jaře jsme si doma otevřely malou dílnu. Já šila potahy a polštáře, Kříž vymýšlela vzory. Na okně visely lněné závěsy, na stole stála lampa se zeleným stínidlem – skoro taková, jakou dcera nakreslila ve své první skice.
Arnošt Šimůnek jednou přišel se sklenicí marmelády a dlouho stál ve dveřích.
„Promiňte, Milado. Měl jsem vás varovat dřív.“
„Varoval jste mě včas, abych to mohla slyšet,“ řekla jsem. „To stačí.“
Odešel, kulhaje po mokré cestě. Zavřela jsem dveře, vrátila se ke stolu a viděla, jak Kříž stříhá látku podle narýsované čáry.
Dřív jsem se bála cokoli střihnout: šaty, rodinnou fotku, starý zvyk trpět. Teď nůžky lehce projely materiálem.
Za oknem haslo světlo, ale v pokoji bylo čím dál víc místa – jako by s posledním střihem navždy odešel člověk, který zabíral příliš mnoho prostoru.