Eliška Nováková se vdala pozdě (alespoň podle mínění její matky) – v jedenatřiceti letech. Ale stalo se, i když Eliška nebyla ošklivá – šedé oči, mírně vlnité hnědé vlasy po ramena a milý úsměv.
„Dřív sis měla hledat muže, místo aby ses pořád učila a byla skromná. Tvoje kamarádky si už dávno vybraly ty nejlepší ženichy,“ brblala Anna Nováková, Eliščina matka. „A teď si bereš, co zbylo. Nelíbí se mi ten tvůj nápadník Jan. Je sice z obyčejné rodiny, rodiče z vesnice, ale arogance až na půdu… Co to má být?“
Jan měl opravdu složitou povahu – panovačný, domýšlivý a nesnášenlivý. To se ale ukázalo až poté, co si ho Eliška vzala. Ze začátku se držel, dvořil se jí, dával květiny a byl pozorný.
Když ale první romantické období mladé rodiny pominulo, začal Jan ukazovat pravou tvář. Drze dělal Elišce poznámky kvůli každé maličkosti, aniž by si uvědomil, že ji svým přísným poučujícím tónem může zranit. Eliška se snažila, chtěla rodinu udržet, poslouchala manžela, pracovala v projekčním ústavu, kde si jí vážili, a doma všechno stíhala. Jan se jen mračil a svou špatnou náladu si vybíjel na ní.
Narodil se jim Tonda, a když chlapec začal být nemocný a v noci nespal, Jan se úplně odtáhl – chodil spát do druhého pokoje, aby ho nikdo nerušil.
Když byly Tondovi čtyři roky, rodiče se rozvedli. Eliška, unavená manželovou povahou, se rozhodla vychovávat syna sama. Jan s lehkostí, která Elišku bolela nejvíc, s rozvodem souhlasil. Později se ukázalo, že už měl kam jít. Naštěstí se Jan rychle s druhou ženou odstěhoval do jiného města, tak to bylo pro Elišku snazší – aspoň neměla šanci potkat bývalého na ulici…
Všechnu svou něhu teď Eliška věnovala jedinému Tondovi.
„Eliško,“ říkala jí matka nejednou, „jsi ještě mladá, hezká, mohla by ses znovu vdát, nebo si aspoň najít nějakého přítele…“
Ale Eliška Annu neposlouchala a pilně pracovala, aby synovi zajistila všechno potřebné. Šetřila na všem, aby mu naspořila na studium i na svatbu, a sobě odepírala úplně všechno. Výživné od manžela bylo velmi skromné.
Tonda rostl, učil se dobře, na střední škole chodil na doučování, aby se připravil na přijímačky na vysokou. Eliška ho nadchla pro svůj obor, a když končil školu, už věděl, že matka domluvila v jejím ústavu, aby ho tam vzali.
„Za chvíli půjdu do důchodu a ty přijdeš jako mladý specialista! Ředitel mi slíbil, že tě vezme… Zná naši rodinu dlouho,“ radovala se Eliška.
Tonda se vrátil domů a hned začal pracovat v projekčním ústavu, kde jeho matka strávila tolik let.
„Pokusím se tě nezklamat!“ objímal matku. „A ty si už brzy odpočineš… Střídání generací!“
Za rok šla Eliška do důchodu, právě jí bylo pětapadesát. Tou dobou si Tonda našel dívku Naďu. Byla to milá blondýnka s bujnými tvary a štíhlýma nohama. Tonda byl zamilovaný až po uši a pár se chystal na svatbu.
Eliška se za syna radovala. Jen jedna věc ji trápila – chřadnutí její matky. Anna už oslavila osmdesátiny a u vchodu do jejího bytu často stávala sanitka. Eliška někdy bydlela u matky, když jí bylo hůř, jindy spěchala domů, ale každý den matku navštěvovala, nosila jídlo, kupovala léky. Matka se vyptávala na mladé, na počasí a na Eliščino zdraví.
„Až odejdu, dcero,“ říkávala Anna, „bolí mě duše kvůli tobě. Ne kvůli Tondovi – ten není sám, má ženu. Jsou zdraví, mladí, silní. Ale ty jsi celý život vychovávala Tondíka, tahala jsi ho, učila, naspořila na svatbu, dali jsme mu s tebou peníze i na auto. Všechno na něj. Sama ses nevdala, nebyla jsi u moře, na jihu… Je mi tě líto. A už druhý rok jsem nemocná, zase jsem na tvých rukou.“
„Co to povídáš, maminko, ničeho nelituju… Tonda je moje světlo v okně…“ začala Eliška.
„Právě že světlo v okně, ale takhle to být nemělo. Rozmazlila jsi ho… Už je půl roku po svatbě a oni ke mně ani jednou nepřišli… I když vědí, že jsem nemocná, na kraji hrobu… Možná se už neuvidíme… A k tobě taky nechodí. Je to správně?“ strachovala se babička Anna.
„Ale mami, mají medové týdny. Nemají na nás čas. A taky pracují…“ bránila Eliška syna a snachu.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Anna, „nemluvíš správně. Matka je matka. A kolik jsi pro něj udělala… To se nesmí zapomínat. Ani v smutku, ani v radosti… Rozmazlila jsi ho, to je fakt…“
Eliška mlčela. Pak zavolala Tondovi a požádala ho, ať přijde k babičce, protože se necítí dobře.
Tonda přišel s ženou, poseděli u Anny půl hodiny, vypili čaj a pospíchali domů. Bydleli u Naďiných rodičů v rodinném domku.
Babička Anna zemřela. Eliška plakala, litovala matku, litovala trochu i sebe. Matčina slova jí zněla v uších za dlouhých večerů, když seděla sama u okna a vzpomínala, jak dřív v tuhle dobu přicházel syn z práce, ona prostírala stůl a vyměňovali si novinky… Teď byla sama.
Ale Eliška se vzchopila a na překvapení všech známých šla pracovat do mateřské školky.
„Máš vysokou školu a budeš mýt podlahy? V důchodovém věku…“ říkaly sousedky. Ona odpovídala: „To nic. Celý život jsem seděla za rýsovacím prknem. Musím se taky hýbat. Moje máma v mládí pracovala jako učitelka ve školce, ráda jsem za ní chodila ze školy…“
Eliška měla malý důchod, všechny úspory dala synovi. I když byla zvyklá žít skromně, teď zatoužila po trochu větší volnosti. Práce jí sice brala síly i čas, ale rozhodně se nenudila. Navíc se na naléhání sousedky přihlásila do lidového sboru v kulturním domě a život se jí stal mnohem zajímavější.
Eliška se zaměstnávala i proto, aby neobtěžovala Tondíka a Naďu, nechtěla jim zasahovat do soukromí, i když ji bolelo, že syn nejen nechodí, ale dokonce volá jen zřídka a jen pokud jde o něco důležité.
Občas večer zaplakala, prohlížejíc si album s dětskými fotografiemi syna. Aby se tolik nestýskalo, nechala si ve fotosalonu zvětšit své nejoblíbenější společné snímky, dala je do rámů jako obrazy a pověsila po celém bytě.
Tu a tam se u fotky zastavila, pohladila synův obličej a usmála se. Někdy jí připadalo, že se on usmívá zpátky. A pak čekala na telefonát a radovala se, když se syn občas zastavil na čaj nebo si vzít nějaké své věci či boty.
Tonda u matky většinou dlouho nevydržel. Ani si hned nevšiml fotek v rámech. Když je konečně uviděl, zastavil se, podíval se na matku a překvapeně se zeptal:
„Co tě napadlo je věšet?“
„Ale tak…“ zakoktala se Eliška. „Už nejsem mladá, tak vzpomínám na ty dávné, nejzlatější časy, když jsi byl malý…“
Tonda kývl a utekl domů k ženě, aniž by matčiny „zvláštnosti“ úplně pochopil. Elišce jakoby pomáhala matka z nebe. Ve sboru se objevil i přítel.
„No, Eliško, máme tu jen tři chlapy, a ty jsi jednoho ulovila. My jsme ho celé roky nemohly omámit, a ty jsi ho do sebe zamilovala hned!“ smály se otevřeně členky sboru. „To je to, když přijde nová!“
Všichni se smáli a sám „zamilovaný“ Mikuláš Král líbal Elišce ruku, když ji po zkoušce doprovázel domů.
Eliška toto přátelství nebrala vážně, shovívavě a laskavě přijímala dvoření pětašedesátiletého sólisty. On byl vytrvalý a doslova ji zbožňoval, přirostl k ní duší.
„Eliško, vy ani netušíte, jak je mi s vámi dobře. Jste chytrá, umíte naslouchat, klidná a taková kráska.“
„Dobře, dobře… Už mě nechvalte, ať nezpychnu. Věřím vám, a o vás bych mohla říct totéž. A navíc jste tak talentovaný! Měl byste vystupovat na velkých pódiích.“
„Už dávno jsem chtěl své koncerty pověsit. Zpívat se dá i doma, u stolu o svátcích, moje děti mě rády poslouchají. Ale přišel jsem do sboru před deseti lety, protože jsem ovdověl a večer jsem nemohl být sám. Tady je talentovaná vedoucí, vystoupení, malé slavnosti – naše setkání. A teď už nikam neodejdu, chci být s vámi.“
Eliška šla domů, znovu se dívala na fotky a vzdychala. Tonda pořád volal jen zřídka a nic – ani zpěv, ani práce, ani přátelé – to nemohlo nahradit.
Ale trpěla a radovala se z každé vzácné synovy návštěvy. Až v poslední době začal naznačovat, že by babiččin byt bylo dobré prodat, aby si s Naďou mohli pořídit vlastní bydlení.
„Špatně spolu vycházíte s její rodinou?“ polekala se Eliška.
„Ne, dobře, ale Naďa chce vlastní byt,“ zakoktal Tonda.
„Tak prosím, stěhujte se a žijte, klidně zítra!“ řekla Eliška synovi. „I když je to malá dvoupokojová ‚paneláková‘ garsonka, vám jako mladé rodině zatím stačí.“
„Opravdu?“ zářil Tonda. „Jsi nejlepší máma na světě! Běžím potěšit Naďu. Máme vlastní byt!“
„Moment, synku. Byt zůstává můj,“ zastavila ho Eliška. „Nikomu ho zatím nepřepisuju. Vy ale žijte v klidu a udělejte mi vnoučata.“
Tonda odešel. A brzy se s ženou přestěhoval do babiččina útulného bytu. Jak matka žádala, za rok se jim narodila dcerka, k radosti všech příbuzných, a hlavně rodičů samotných.
Eliška už skončila v práci, protože pochopila, že je čas věnovat se vnučce a také sobě, aby byla zdravá. Její nápadník Mikuláš byl tak vytrvalý, že ji přemluvil ke společnému bydlení, a stali se párem, žijícím ve dvou bytech.
Eliška si zvykla na roli babičky i manželky a jen se divila, jak rychle se její život v poslední době mění. Děkovala Mikulášovi za „druhé jaro“ a on se nepřestával radovat ze své lásky a děkovat osudu za toto setkání.
Mladé rodině se také dařilo. Tonda byl k matce pozornější a častěji ji chodil navštěvovat. Jednou začal mluvit o výměně bytů.
„Budeme mít druhé dítě, mami,“ začal.
„Vím, a moc mě to těší,“ usmála se Eliška.
„Naďa mě prosí, abych s tebou promluvil, že by ses přestěhovala do babiččina bytu a my sem. Tady je větší, o deset metrů čtverečních, je to stará cihla. Pro nás s dvěma dětmi by to bylo výhodnější…“
„A proč Naďa vždycky žádá přes tebe a sama mlčí?“ usmála se Eliška. „Ví, že ti neumím odmítnout? A proč by nepožádala své rodiče, aby bydleli v babiččině bytě, a vy byste měli jejich prostorný dům? Vždyť je jediná dcera! Děti by tam měly krásně!“
Tonda zčervenal a odešel. A Eliška nespěchala, aby syna potěšila. I ona si zvykla na svůj byt – každá věc byla po ruce, na svém místě, domácí a zažitá, i jehlu byste našli poslepu.
A hned si vzpomněla na matčina slova: „Rozmazlila jsi ho, Tondíka, oj, rozmazlila…“ A Eliška se rozhodla nespěchat. Narodila se druhá vnučka, což přidalo všem spoustu příjemných starostí. Holčičky rostly pospolu, bydlely v jedné malé místnosti a o víkendech chodily na návštěvu buď k babičce Elišce, nebo k prarodičům z Naďiny strany – tam měly prostor na dvoře i na zahradě s besídkou, vlastní houpačkou a ovocem.
Eliška s Mikulášem začali žít spolu v jejím bytě a jeho byt pronajali, aby měli víc peněz na život. Rádi chodili do divadla a jezdili na jednodenní či dvoudenní výlety, kvůli tomu se také rozhodli sestěhovat.
Až o dvanáct let později, když Mikuláš zemřel, se Eliška přestěhovala do bytu své matky, který byl zároveň bytem jejího dětství.
„Tak, synku, vezměte si náš byt, bydlite tam, a mně už stačí ten malý,“ řekla synovi. „Najezdila jsem se, nazpívala, teď budu sedět doma a čekat na holky na návštěvu, i na vás. Doufám, že mě neopustíte…“
Syn matku objal a pomohl jí přestěhovat se do zdí důvěrně známých z mládí, kde udělal malou kosmetickou úpravu.
Eliška nic nechtěla měnit, jen pověsila na stěny ty velké fotografie syna, matky a své z mládí. A na stole stál portrét Mikuláše…
„Tak jsme tu všichni spolu,“ usmála se Eliška jasně a klidně, hledíc na své milé na fotkách. „A co víc si přát? Rodné zdi a teplo mých drahých lidí.“
Vnučky babičku navštěvovaly. Holky u ní rády zůstávaly na noc v jejich známém pokojíčku, kde stály jejich postele, a dlouho se nesly jejich rozhovory, prokládané smíchem a žertíky.
„Tak, holky, už spát!“ poroučela babička z velkého pokoje. „Straky běloboké… Zítra musíte brzy vstávat. Naučím vás dělat tvarohové placičky. Už brzy z vás budou nevěsty. Zkoušku z vaření u mě budete skládat osobně!“Holky se smály a vzápětí usnuly, každá s pusou od polštáře rozšklebenou do snu. Eliška seděla v křesle, dívala se na ně a na fotky na stěně—mladou maminku Anny, sebe s Tondou v náručí, Mikuláše s kytarou. Všechny tváře, které milovala, teď byly tady, v jedné místnosti, v jednom teple. Zavřela oči a cítila, jak ji obklopuje klid, jaký neznala celá desetiletí. „Už není co litovat,“ zašeptala do ticha. „Všechno, co jsem dala, se mi vrátilo.“ A s úsměvem, který jí nikdo neviděl, usnula taky—poprvé po letech bez jediné starosti.