– Ženo, vemte si svůj ručník z lehátka, pokud už odcházíte, u nás není zvykem zabírat místa od rána, – statná dáma v květovaném pareu zatarasila Natálii cestu k východu z pláže.
– Lidé přicházejí a nemají si kam lehnout, a vy tu máte tři hodiny jen jedny pantofle.
Natálie mlčky vytáhla zpod matrace vybledlou látku a svinula ji do pevného válce. Mezi prsty se jí sypal jemný písek a zanechával na kůži šedé prachové šmouhy. Nábřeží malého letoviska, sevřeného mezi skalami a vodou, bublalo poledním shonem.
Reproduktor na záchranné věži chraplavě zval na večerní projížďku po moři a u pítka se řadila fronta křičících dětí a unavených matek.
Natálie šla k penzionu po úzké asfaltové cestičce, kolem nekonečných stánků s nafukovacími kruhy a mušlemi. V kapse kraťasů jí zazvonil telefon – paní domácí, Ludmila, připomínala, že si má vyzvednout z prádelny čisté povlečení.
Tato dovolená, koupená za peníze našetřené za půldruhého roku, měla být časem ticha, ale zatím přinášela jen shon a únavu z cizích lidí.
Koupila si zájezd k moři, ale potkala starou hanbu. U vrat penzionu, pod rozložitým starým akátem, stál muž ve světlých lněných kalhotách a volné košili. Kouřil, setřásal popel do keřů hortenzie a prohlížel si kolemjdoucí. Vlasy na spáncích mu prokvétaly šedinami, na čele se rýsovaly hluboké vrásky, ale ty pravidelné rysy, způsob, jakým držel bradu, a zvyk otáčet stříbrným prstenem – to vše Natálie poznala okamžitě.
Před osmnácti lety nechal tento muž na kuchyňské lince vzkaz na rubu složenky za elektřinu a dva dny před jejich svatbou prostě zmizel z města.
V malém pokoji v prvním patře, který si Natálie pronajala na dva týdny, to vonělo sušenými bylinami a levným plastovým nábytkem. Starý ventilátor na nízkém nočním stolku hučel a hnal po místnosti horký vzduch. Věci ležely na svých místech: složené letní šaty na opěradle židle, řada krémů na zrcadle, otevřená detektivka na posteli. Tato předvídatelnost všedního dne jí vždy dávala pocit kontroly nad životem, který kdysi musela znovu slepit, jako rozbitou polévkovou mísu.
Večer, když vedro vystřídal chladný mořský vánek, někdo tiše zabušil na dřevěné dveře verandy. Natálie, která si nalévala vodu do sklenice, strnule ztuhla. Položila ruku na stůl.
– Nato, to jsem já, otevři, – ozval se zpoza dveří známý baryton, o něco chraptivější a hlubší. – Dozvěděl jsem se od paní domácí, v kterém pokoji bydlíš. Dal jsem jí malý dárek a ona mi to prozradila.
Přišla konečně ke dveřím, odstrčila vratkou zástrčku. Václav stál na prahu a v rukou držel pletený košík se zralými jahodami a láhev vína. Sousedka z vedlejšího pokoje, mladá odbarvená blondýna, vycházela kouřit na společnou terasu a na okamžik zpomalila, když si hosta prohlížela.
– Tak ahoj, – Václav překročil práh, postavil košík na kraj stolu a klesl na plastovou židli. – Tolik let uteklo. A ty ses skoro nezměnila, jen tvůj pohled je přísný, nedá se k tobě přiblížit.
– Proč jsi přišel? – ustoupila k oknu, přitiskla se zády k parapetu. Pohled jí přejížděl po jeho tváři, všímal si drobných známek stárnutí: mírné plnosti v ramenou, prořídlé vlasy na temeni, váčky pod očima.
– Musíme si promluvit, Nato. Tolik času uteklo, byli jsme hloupí, hrdí, – naklonil se dopředu a položil dlaně na kolena. – Celé ty roky jsem na tebe myslel. Hledal jsem tě, upřímně. Ale známí říkali, že jsi odjela na Moravu, a ty si tady užíváš jih. Já jsem se ubytoval v lázních o tři domy dál, náhodou jsem tě na pláži zahlédl v davu.
– Hledal? – usmála se, tvář jí zůstala klidná. – Osmnáct let jsi hledal, Václave? V sousedním kraji? Nebo tři hodiny autobusem?
– Měl jsem tehdy problémy, chápeš? – povzdechl si a rozpřáhl ruce. – Podnikání teprve začínalo, dluhy, jednání s vážnými lidmi. Dostal jsem se do úzkých, Nato. Chtěli mi sebrat firmu, vyhrožovali. Kam jsem tě měl tahat? Odešel jsem kvůli tobě, abych tě nevystavil nebezpečí. Byl jsem mladý, hloupý, myslel jsem, že to tak bude lepší. Chtěl jsem tě zachránit před tou noční můrou.
Z otevřeného okna se ozval hlasitý dětský pláč – na hřišti někdo spadl z koloběžky. V kuchyni v přízemí zarachotily hrnce, ozvalo se řezání nože o prkénko – paní domácí připravovala večeři. Obyčejný uspěchaný život penzionu plynul svým tempem a měnil mužova slova v prázdný hluk.
Ranní slunce pronikalo skrz tenké závěsy a kreslilo na linoleu dlouhé žluté pruhy. Natálie seděla ve společné kuchyni a čekala, až se začne vařit voda ve smaltované konvici. Sousedky z patra, dvě starší dámy z Ostravy, si šuškaly u dřezu a myly plastovou krabičku.
– Slyš, Nato, ale tvůj nápadník se včera u Ludmily vyptával, na jak dlouho jsi přijela a jestli jsi sama, – ta mladší, s výraznou pedikúrou, se otočila k ní. – Vážný muž, to je hned vidět. Auto u brány – drahé, černé. Celý zdvořilý, Ludmile přinesl bonboniéru. Koukni, ať si nenecháš utéct štěstí, v našem věku se takoví muži na ulici nepovalují.
– Nepovalují, – tiše opakovala Natálie a hleděla na vařící se vodu.
Václav ji zastihl k poledni u mola, když začalo drobně pršet, což ihned zahnalo lidi pod přístřešky a do kaváren. Vyrostl vedle ní, držel nad ní velký černý deštník a vzal ji za loket. Voněl tabákem a kolínskou.
– Pojedeme dnes na večeři do normální restaurace, Nato? Je tu pět kilometrů skvělá restaurace, přímo na skále. Sedneme si, zavzpomínáme na mládí. Jsem teď volný, s manželkou jsem se rozešel před třemi lety, děti nemám. Všechno mám: firmu v Brně, dům na venkově, velký byt. Jen duše v tom všem není. Chybíš mi ty, ta naše upřímnost.
Natálie se zastavila a uvolnila ruku. Otočila se k němu. Dlouze se mu dívala do očí, snažila se v nich najít byť jen stín toho devatenáctiletého kluka, kterého kdysi milovala, pro něhož byla ochotná vzdát se studií a odejít. Ale před ní stál cizí, příliš sebevědomý čtyřicetiletý muž, který se snažil koupit si její přízeň za večeři v restauracích.
– Mám na večer jiné plány, Václave.
– Ale nech toho, jaké plány bys tady v té díře mohla mít? – ušklíbl se a mávl rukou směrem k šedým panelákům letoviska. – Kolik jsi dala za ten zájezd? Pár drobných. Já ti dám víc za jediný den, jen se ke mně přestěhuj do lázní, tam je volný apartmán. Tohle není tvá úroveň – tlačit se v soukromí, řinčet hrnci ve společné kuchyni. U mě budeš bydlet jako královna. Co mlčíš? Copak z dřívějška už nic nezbylo?
Kolem nich prošla místní prodavačka ryb a nesla těžkou chladicí tašku. Vrhla na Natálii rychlý pohled, v němž se zračila všední zvědavost: no tedy, jaká fiflena, od takového muže ohrnuje nos.
Ze silnice se ozvalo prudké brzdění – řidič autobusu málem srazil psa. Na okamžik zavládlo ticho, přerušované jen kapkami deště dopadajícími na napnutou látku deštníku.
– Víš co, Václave, – Natálie udělala krok zpět a vyšla pod drobné kapky. – Moje máma po tvém útěku ležela dva měsíce v nemocnici. S tlakem. A já měla svatební šaty ve skříni tři roky, nemohla jsem se na ně ani podívat, bylo mi z nich zle. Myslela jsem, že se ti něco stalo, hledala jsem tě přes známé. A tys mě zachraňoval. Před dluhy. V klidných Českých Budějovicích, kde tě znal každý pes.
– Proč ty staré křivdy vytahuješ? – Václav odvrátil pohled a točil prstenem na prstu. – Kdo z nás v devatenácti nedělal hlouposti? Měl jsem své záležitosti, točil jsem se, jak jsem mohl, chtěl jsem přežít. Ale teď můžu všechno napravit. Každé tvoje přání splním, rozumíš? Chceš – zítra pojedeme do města, do zlatnictví?
Déšť k večeru zesílil a proměnil se v lijavec s bouřkou. Voda bičovala do oken penzionu, zaplavovala úzký dvůr a měnila hliněné cestičky v proudy bláta. Rekreanti seděli po pokojích, z oken se ozývaly zvuky televizí a klapot domino.
Natálie seděla na posteli s podtaženýma nohama. Uvnitř měla klid, jako by se stará rána konečně zahojila. Nebyl v ní vztek, ani touha vylíčit křivdy, ani stará bolest, která jí bránila v nových vztazích. Zůstalo jen lehké podivení nad tím, jak moc ten člověk přišel pozdě se svými sliby krásného života.
Kolem desáté večer telefon znovu zazvonil. Na displeji se objevilo neznámé číslo, ale Natálie věděla, kdo volá.
– Dobře se zamysli, Nato, – mluvil Václav hlasitě, překřikoval hluk deště. – Jsem tady do konce týdne. Pokoj číslo tři sta dva, hlavní budova. Přijď, posedíme bez té všelijaké špíny. Dělej, přestaň ukazovat povahu, jsme přece blízcí lidé. Tolik let jsme kvůli hloupostem ztratili, proč teď ztrácet čas urážkami?
– Dobrou noc, Václave, – řekla rovným hlasem a stiskla červené tlačítko.
Vstala, přistoupila k oknu a pevně zatáhla závěsy, čímž oddělila pokoj od bouře zuřící venku. Život už dávno běžel po jiné koleji a v té nové koleji pro Václava prostě nebylo místo.
V pátek se počasí zase obrátilo k lepšímu. Nebe se vyjasnilo a bylo modré, slunce pražilo už od rána a nutilo asfalt vydávat těžký zápach. Nábřeží se znovu zaplnilo lidmi v pestrých kraťasech a s nafukovacími matracemi.
Václav se už u vrat penzionu neukázal. Ludmila ráno mimochodem poznamenala, že viděla, jak černé auto odjíždí směrem k dálnici – asi se host odhlásil dřív.
– A tak ti ten obchodník odjel, Nato, – paní domácí vytřásala na šňůře kobereček z předsíně. – A ty jsi hloupá, holka, promiň staré. Takhle pohledný muž, při penězích. Mohla jsi teď bydlet v Brně, a ne sedět ve své kanceláři za pár korun. A co ti chybělo? No, utekl v mládí, bál se zodpovědnosti. Teď se ti chtěl odvděčit.
Natálie nic neodpověděla, jen se usmála. Vzala ručník, tašku s knihou a vydala se k moři, snažíc se držet stinné strany ulice.
Večer, když slunce začalo zapadat za obzor a barvilo vodu do růžova, seděla na okraji mola, daleko od hlučných kaváren a dětských hřišť. Vonělo to slanou vodou, jódem a řasami, které bouře vyvrhla na břeh. Natálie vytáhla z tašky fíky koupené na trhu a opatrně rozlomila plod napůl.
Dole u vody trpělivě navlékal starší muž v obnošeném klobouku červa na háček a jeho vnuk, asi sedmiletý, sledoval splávek. Obyčejný prostý život plynul svým tempem.
Natálie se napila vlažné minerálky a podívala se na dohasínající západ slunce. Před ní zbýval ještě celý týden dovolené.