Žena, vezměte si svůj ručník z lehátka, když už odcházíte, u nás není zvykem zabírat místa od rána,“ řekla obtloustlá dáma v květovaném pareu, která zatarasila Natálii cestu k východu z pláže.
„Lidé přicházejí, nemají si kam lehnout, a vy tu máte tři hodiny jen ty pantofle.“
Natálie beze slova vytáhla zpod matrace vybledlou látku a svinula ji do pevného válečku. Mezi prsty jí prosýpal jemný písek a na kůži zanechával šedé prachové mapy. Promenáda malé rekreační obce, sevřené mezi kopci a vodou, bublala poledním shonem.
Reproduktor na záchranné věži chraptěl, jak zval na večerní projížďku po jezeře, a u pítka se táhla fronta křičících dětí a unavených matek.
Natálie šla k penzionu po úzké asfaltové cestičce, kolem nekonečných stánků s nafukovacími kruhy a mušlemi. V kapse kraťasů zazvonil telefon – majitelka ubytování, Ludmila, připomínala, že si má vyzvednout z prádelny čisté ložní prádlo.
Tato dovolená, koupená za peníze naspořené za půldruhého roku, měla být časem ticha, ale zatím přinášela jen shon a únavu z cizích lidí.
Koupila si zájezd k jezeru, a potkala starou hanbu. U brány penzionu, pod rozložitým starým jasanem, stál muž ve světlých lněných kalhotách a volné košili. Kouřil, setřásal popel do keřů hortenzií a pozoroval kolemjdoucí. Vlasy na spáncích mu prokvétala šeď, na čele se rýsovaly hluboké vrásky, ale ty pravidelné rysy, způsob držení brady a zvyk točit stříbrný prsten – to Natálie poznala okamžitě. Osmnáct let zpátky ten člověk nechal na kuchyňské lince vzkaz na rubu účtenky za elektřinu a zmizel z města dva dny před jejich svatbou.
V malém pokoji v prvním patře, který si Natálie pronajala na dva týdny, vonělo suchými bylinami a levným plastovým nábytkem. Starý větrák na nízkém nočním stolku hučel a hnal po místnosti horký vzduch. Věci ležely na svých místech: složené letní šaty na opěradle židle, řada krémů na zrcadle, otevřená detektivka na posteli. Tahle předvídatelnost domácnosti jí vždy dávala pocit kontroly nad životem, který kdysi musela poskládat znovu, jako rozbitou polévkovou mísu.
Večer, když vedro ustoupilo chladnému větru od jezera, na společné dřevěné dveře verandy tiše zaklepali. Natálie, která si nalévala vodu do sklenice, strnula. Položila ruku na stůl.
„Natálie, to jsem já, otevři,“ ozvalo se zpoza dveří známé baryton, teď trochu chraptivější a hlubší. „Dozvěděl jsem se od majitelky, v jakém jsi pokoji. Dal jsem jí malý dárek, a ona mi řekla.“
Přišla ke dveřím, odsunula vrzající zástrčku. Václav stál na prahu a v rukou držel proutěný košík se zralými jahodami a lahví vína. Sousedka z vedlejšího pokoje, mladá odbarvená blondýna, vyšla na společnou terasu kouřit a zpomalila krok, prohlížejíc si hosta.
„Tak ahoj,“ přešel Václav přes práh, postavil košík na kraj stolu a klesl na plastovou židli. „Tolik let. A ty jsi se skoro nezměnila, jenom tvůj pohled je přísný, nedá se k tobě dostat.“
„Proč jsi přišel?“ ustoupila k oknu, opřela se zády o parapet. Pohled jí sklouzl po jeho tváři, všímal si drobných známek věku: lehkého ochlupení v ramenou, plešinky na temeni, váčků pod očima.
„Musíme si promluvit, Natálie. Tolik času uteklo, byli jsme hloupí, hrdí,“ naklonil se dopředu a položil dlaně na kolena. „Celé ty roky jsem na tebe myslel. Hledal jsem tě, upřímně. Jenomže známí říkali, že jsi odjela na Šumavu, a ty tady odpočíváš u jezera. Já jsem se ubytoval v sanatoriu o tři domy dál, náhodou jsem tě zahlédl na pláži v davu.“
„Hledal?“ usmála se, tvář zůstala klidná. „Osmnáct let jsi hledal, Václave? V sousedním kraji? Nebo tři hodiny autobusem?“
„Měl jsem tehdy problémy, chápeš?“ povzdechl si a rozpřáhl ruce. „Firma teprve začínala, dluhy, obchody s vážnými lidmi. Silně mě tlačili, Natálie. Chtěli mi vzít podnik, vyhrožovali. Kam bych tě táhl? Odešel jsem kvůli tobě, abych tě nevystavil nebezpečí. Byl jsem mladý, hloupý, myslel jsem, že to tak bude lepší. Chtěl jsem tě zachránit před tou noční můrou.“
Z otevřeného okna se ozval hlasitý dětský pláč – na hřišti někdo spadl z koloběžky. V kuchyni v přízemí zarachotily hrnce, ozvalo se bušení nože o prkénko – majitelka připravovala večeři. Obyčejný shon prázdninového domu plynul svým tempem a měnil mužova slova v prázdný hluk.
Ranní slunce se prodíralo tenkými závěsy a kreslilo na linoleu dlouhé žluté pruhy. Natálie seděla na společné kuchyni a čekala, až se začne vařit voda v emailové konvici. Sousedky z patra, dvě starší ženy z Brna, šuškaly u dřezu a umývaly plastovou krabičku.
„Poslyš, Natálie, ten tvůj nápadník se včera u Ludmily vyptával, na jak dlouho jsi přijela a jestli jsi sama,“ otočila se k ní ta mladší s výraznou pedikúrou. „Vážný muž, poznáš to hned. U brány stojí auto – drahé, černé. A celý uctivý, přinesl Ludmile bonboniéru. Dívej, nepropásni štěstí, v našem věku se takoví muži na ulici nepovalují.“
„Nepovalují,“ zopakovala tiše Natálie a hleděla na vařící vodu.
Václav ji zachytil k poledni u mola, když začalo slabě mrholit a okamžitě rozehnalo lidi pod přístřešky a do kaváren. Vyrostl vedle ní, držel nad ní velký černý deštník a vzal ji za loket. Voněl tabákem a kolínskou.
„Pojeď dnes večer na večeři do slušné restaurace, Natálie? Pět kilometrů odtud je skvělé místo přímo na skalách nad vodou. Posedíme, vzpomeneme na mládí. Jsem teď volný, s manželkou jsem se rozešel před třemi lety, děti nemám. Všechno mám: firmu v Praze, chatu, velký byt. Jenom duše v tom všem není. Chybíš mi ty, ta naše upřímnost.“
Natálie se zastavila a uvolnila ruku. Otočila se k němu. Dívala se mu pozorně do očí, snažila se v nich najít byť jen stín toho devatenáctiletého kluka, kterého kdysi milovala, pro kterého byla ochotná nechat školy a odjet. Ale před ní stál cizí, příliš sebevědomý čtyřicátník, který se snažil koupit si její přízeň za večeři v restauracích.
„Mám na večer jiné plány, Václave.“
„Ale nech toho, jaké bys tady v té díře měla plány?“ ušklíbl se a mávl rukou směrem k šedivým panelákům obce. „Kolik jsi za ten zájezd dala? Pár korun. Já ti za jeden den dám víc, jenom se přestěhuj ke mně do sanatoria, je tam volný apartmá. Není to tvoje úroveň – tlačit se v soukromém ubytování, řinčet hrnci na společné kuchyni. Ty budeš u mě žít jako královna. Co mlčíš? Copak z toho dřívějška nezbylo vůbec nic?“
Kolem nich prošla místní prodavačka ryb, nesla těžkou chladicí tašku. Vrhla na Natálii rychlý pohled, v němž byla zvědavost obyčejného člověka: podívejme se, jaká panička, od takového muže ohrnuje nos.
Ze silnice se ozvalo prudké brzdění – řidič autobusu málem srazil psa. Na vteřinu zavládlo ticho, rušené jen kapkami deště, které bubnovaly do napnuté látky deštníku.
„Víš co, Václave,“ udělala Natálie krok zpátky, vyšla pod drobné kapičky. „Moje máma po tvém útěku ležela dva měsíce v nemocnici. S tlakem. A já měla svatební šaty ve skříni tři roky, nemohla jsem je ani vyhodit, bylo mi z nich špatně. Myslela jsem, že se ti stalo neštěstí, hledala jsem přes známé. A ty jsi mě zachraňoval. Před dluhy. V klidném Táboře, kde tě znal každý pes.“
„Proč se v tom hrabat?“ odvrátil Václav pohled a točil prstenem na prstu. „Kdo z nás v devatenácti nedělal hlouposti? Byly věci, točil jsem se, jak se dalo, chtěl jsem přežít. Ale teď můžu všechno napravit. Splním ti každé přání, chápeš? Chceš – zítra pojedeme do města, do zlatnictví?“
Déšť k večeru zesílil, proměnil se v liják s bouřkou. Voda bičovala okna penzionu, zaplavovala úzký dvůr a měnila hlinité cestičky v proudy bláta. Dovolenkáři seděli po pokojích, z oken se ozývaly zvuky televizorů a ťukání domino.
Natálie seděla na posteli s podtaženýma nohama. Uvnitř byl klid, jako by se staré zranění konečně zahojilo. Nebyla v ní zlost, ani touha vykřičet křivdy, ani stará bolest, která jí bránila v nových vztazích. Zůstalo jen lehké udivení nad tím, jak moc ten člověk přišel pozdě se svými sliby krásného života.
Kolem desáté večer zazvonil telefon znovu. Na displeji se objevilo neznámé číslo, ale Natálie věděla, kdo to je.
„Pořádně to promysli, Natálie,“ mluvil Václav hlasitě, překřikoval šum deště. „Jsem tady do konce týdne. Číslo tři sta dvě, hlavní budova. Přijď, posedíme bez té cestovní špíny. Dost bylo ukazování charakteru, jsme přece blízcí lidé. Tolik let ztracených kvůli hloupostem, nač teď ztrácet čas urážkami?“
„Dobrou noc, Václave,“ řekla klidným hlasem a stiskla červené tlačítko.
Vstala, přistoupila k oknu a pevně zatáhla závěsy, čímž oddělila pokoj od zuřícího počasí venku. Život už dávno plynul po jiné koleji a v té nové koleji pro Václava prostě nebylo volné místo.
V pátek se počasí znovu obrátilo k lepšímu. Obloha se vyčistila, byla modrá, slunce pálilo od rána a nutilo asfalt vydávat těžký zápach. Promenáda se opět zaplnila lidmi v pestrých šortkách a s nafukovacími matracemi.
Václav se už u brány penzionu neobjevil. Ludmila ráno mimochodem poznamenala, že viděla, jak černé auto odjíždí směrem k hlavní silnici – zřejmě se host odhlásil dřív.
„A tak odjel tvůj obchodník, Natálko,“ vytřásala paní domácí na šňůře kobereček z předsíně. „A ty jsi hloupá, holka, promiň staré. Takhle pohledný muž, při penězích. Mohla jsi teď bydlet v Praze, a ne sedět ve svý kanceláři za pár korun. Co ti chybělo? No utekl kluk v mládí, bál se zodpovědnosti. Teď chtěl tu vinu odčinit.“
Natálie neodpověděla, jen se usmála. Vzala ručník, tašku s knihou a vydala se k jezeru, držíc se stinné strany ulice.
Večer, když slunce začalo zapadat za obzor a barvilo vodu do růžova, seděla na kraji mola, daleko od hlučných kaváren a dětských hřišť. Vonělo to slanou vodou, jódem a řasami vyvrženými na břeh po bouřce. Natálie vytáhla z igelitky fíky koupené na trhu, opatrně rozlomila plod napůl.
Dole u vody trpělivě navlékal na háček červa starší muž v ošoupané čepici a jeho sedmiletý vnuk sledoval splávek. Obyčejný prostý život plynul svým tempem.
Natálie se napila vlahé minerálky a podívala se na dohasínající západ slunce. Před ní zbýval ještě celý týden dovolené.