Tak hele, poslouchej. Jirka zmáčkl tlačítko na klíčku a auto bliklo světlama. Na kapotě černý škodovky ležel šedivej kocour a bylo mu naprosto fuk, že houká alarm, že je tam Jirka a že se vůbec něco děje v podzemním parkingu v půl osmý ráno.
Kocour ležel přímo uprostřed. Natáhnul přední tlapy, položil na ně hlavu a přivřel oči. Jako by pod sebou neměl kapotu cizího auta, ale teplej parapet ve vlastním bytě. Šedá srst na černým laku vypadala směšně a zároveň tak sebejistě, že Jirka na vteřinu zapomněl, proč vlastně do garáže slez.
A slez kvůli jednání. Za padesát minut na druhým konci Prahy začínala schůzka s dodavatelem, na kterým závisel čtvrtletní plán. Aktovka tížila ruku. Těžká, kožená, nacpaná výtisky, grafy, dvěma kopiemi smlouvy se záložkama na každý stránce, kde se mělo podepisovat. Každá z těch padesáti minut byla rozepsaná: parkování, výtah, chodba, podání ruky. A místo toho pruhovanej kocour na kapotě a ksichtí se, jako by tu byl šéf von.
Jirka plácl dlaní do stehna. Lusknul prsty. Řekl „čiči“ docela důrazně. Větrání v garáži polykalo všechny zvuky, ale kocour ani nehnul. Jen otevřel jedno oko, žlutý, kulatý, podíval se Jirkovým směrem a zase zavřel. S takovým výrazem, s jakým lidi zavírají dveře před podomním prodejcem.
Od kapoty sálalo slabý teplo: včera Jirka přijel pozdě, skoro o půlnoci, a motor za noc úplně nevychladnul. Kocour si našel teplý místo a uvelebil se. Logika jasná. Ale Jirkovi z tý logiky líp nebylo, protože minuty utíkaly a kocour ležel. A ne jenom ležel, dělal to s takovým klidem, že by se člověk chtěl zároveň zasmát a zavolat odchytovou službu.
Karel, ochranka parkingu, se objevil ve chvíli, kdy už Jirka vytáčel číslo řidiče. Ramenatej, v uniformě na zip, s krátkým vousem, kterej rost nerovnoměrně a vypadal jako namalovanej. Přišel, kouknul na kapotu, rozepnul vrchní knoflík bundy.
Řekl, že tenhle šedivej je tu každej den. Už, no, přes tejden. Přijde brzo, když je parkování ještě prázdný, lehne na kapotu škodovky a leží. Karel ho párkrát shodil, jednou koštětem, podruhý rukama. K ničemu. Za deset minut se kocour vrátil a uvelebil se na stejným místě. Jako by mu někdo vysvětlil, že tahle kapota je jeho, a kocour tomu uvěřil.
Jirka položil telefon. Právě na jeho auto? V garáži je jich padesát. Karel pokrčil rameny, otočil v prstech svazek klíčů a potvrdil: jenom na vaše. Kolem bavoráku finančního ředitele projde, kolem stříbrnýho mercedesu z právního taky, ale na škodovku si lehne jako doma. Karel dokonce tipoval, že se kocour orientuje podle čichu, ale znělo to jako snaha vysvětlit něco, co se vysvětlit nedá.
Bylo to zvláštní a Jirka neměl rád zvláštní věci. Zvláštní se nevešlo do rozvrhu, nedalo se to napasovat do vzorců, nemělo to paragraf ve smlouvě. Položil aktovku na betonovou podlahu, stáhnul si pravou rukavici, přistoupil ke kapotě.
Kocour byl teplej. Srst hebká, čistá, bez chuchvalců, bez toho mastnýho lesku, co maj pouliční. Nebyl to toulavej. Jirka přejel dlaní po jeho hřbetě a kocour začal příst. Zvuk šel odněkud z hloubky, hlubokej, pravidelnej, jako malej motor na volnoběh. Kocour pootočil hlavu a strčil čelem do jeho dlaně. Bez strachu, bez podlézání. Tak to dělaj ty, co jsou zvyklý na lidskou ruku.
Karel poznamenal, že je to domácí mazlíček, určitě ne pouliční. A dodal: má obojek, tenkej, koženej, pod srstí ho hned není vidět. Sám si ho všimnul až třetí den, když ho kocour pustil blíž.
Jirka roztáhl prsty v hustý srsti na krku. A vážně: tenkej koženej řemínek, měkkej věkem, a na něm kovová známka velikosti pětikoruny. Ošoupaná po krajích, ale písmena byla čitelná.
* * *
Přiložil si známku k očím. Písmena malinkatá, vyražená do kruhu. Adresa, číslo domu, číslo bytu. Bez telefonu, bez jména majitele. Jen adresa.
Ruka se mu zastavila.
Jirka si to přečetl znovu. A potřetí. Písmena se nezměnila. Kov známky byl studenej pod konečkama prstů a kocour přestal příst, jako by taky na něco čekal.
Tkalcovská ulice, čtrnáct, byt šest.
Znal ten byt. Vyrůstal v něm. Tapety na chodbě měnil dvakrát, ještě jako kluk. Kliku od balkónových dveří přetáčel drátem, protože se každej rok na jaře uvolnila. Z okna kuchyně bylo vidět školu a topol, kterej každej červen zasypal dvůr chmýřím.
V tom bytě bydlela jeho matka, Božena Nováková, s kterou nemluvil tři roky. Tři roky, dva měsíce a pár dní, ale dny nepočítal, protože kdyby jo, znamenalo by to, že si to pamatuje, a když si to pamatuje, tak mu na tom záleží, a on se přesvědčoval, že je mu to jedno.
V krku mu vyschlo. Jirka se narovnal, ustoupil o krok, pak o další. Kocour zvednul hlavu a podíval se na něj a v tom pohledu nebylo nic kočičího. Jen trpělivost. Jako u někoho, kdo nepřišel náhodou a je ochotnej čekat tak dlouho, jak bude potřeba. A bylo potřeba, jak se ukázalo, víc než tejden.
Karel se zeptal, jestli je všechno v pořádku, protože Jirkův obličej zešednul. Jirka slyšel svůj vlastní hlas jakoby zvenčí, cize. Řekl:
– Jo, v pohodě. Vím, čí je to kocour.
Slova zněla klidně, ale prsty, který právě držely známku, se jemně třásly a strčil ruku do kapsy.
Sednul za volant. Kocour mu ležel na klíně, protože ho jinam dát nemohl. Jirka ho zvednul z kapoty opatrně, oběma rukama, jako se bere něco křehkýho, a kocour se nebránil. Jen se přitulil k saku a začal znovu příst.
Aktovku Jirka hodil na sedadlo spolujezdce. Složka s dokumentama k jednání vyklouzla z rozepnutýho zipu a vějířem se rozložila po kůži. Dvě kopie smlouvy. Grafy dodávek. Kalkulace marže na třech listech.
Ještě před půlhodinou by sebej každej papír sebral a poskládal do pořádku. Teď se tam ani nepodíval.
Kocour se uvelebil, stáhnul tlapky a jeho tělesný teplo bylo cítit skrz látku kalhot. Jirka tak seděl minutu, možná dvě, s rukama na volantu, bez nastartovanýho motoru. V autě to vonělo kůží a trochu kočičí srstí a tenhle novej pach měnil celý prostor, dělal z auta ne pracovní nástroj, ale něco jinýho. Něco živýho.
Tři roky. Pohádali se kvůli penězům, jak to tak chodí. Jirka koupil matce byt v novostavbě a ona se odmítla stěhovat. Řekla, že nepotřebuje jeho almužny a že zapomněl, odkud vyšel. Jirka odpověděl, že vyšel odtamtud, odkud chtěl celej život vypadnout. Prásknul dveřma.
Pak jí netelefonoval tejden, potom měsíc a pak už bylo pozdě. Protože by musel vysvětlovat mlčení. A vysvětlovat Jirka neuměl. Uměl podepisovat kontrakty, stavět dodavatelský řetězce, počítat rentabilitu na dvě desetinný místa. Uměl říct „vyřídíme“ a „hotovo“ tak, že lidi vstali a dělali. Ale zavolat mámě a říct „promiň“ nedokázal, protože to slovo uvízlo někde v krku a nikam se nehnulo.
Vytáhnul telefon. Otevřel chat s partnerem. Napsal: „Petře, jednání ruším. Rodinný důvody.“ Prst se zastavil nad tlačítkem odeslat. Kontrakt, na kterým závisí čtvrtletí. Bonusy manažerů. Reputace. To všechno leželo na jedné misce vah. A na druhý ležel rezavej kocour, kterej vážil tak čtyři kila.
Jirka zmáčknul „odeslat“ a položil telefon displejem dolů. Za vteřinu telefon zavibroval. Odpověď partnera. Jirka nečet. Ne proto, že by to bylo jedno, ale protože právě teď, v tomhle konkrétním okamžiku, mezi koženým volantem a šedivým kocourem na klíně, bylo důležitý něco jinýho. A on poprvé po dlouhý době nedokázal najít slovo, který by to pojmenovalo.
Otevřel aktovku. Vytáhl všechny papíry, složil je na hromádku vedle sebe. Aktovka byla prázdná a zevnitř teplá. Jirka zvedl kocoura a opatrně ho položil na dno. Kocour se zavrtěl, uvelebil se a podíval se nahoru. Z aktovky za osmdesát tisíc vykukovala šedá hlava se žlutýma očima a výraz v nich byl takovej, jako by všechno šlo podle plánu.
Jirka otočil klíčkem v zapalování.
Tkalcovská ulice vypadala skoro stejně jako před třema rokama. Natřeli lavičku před domem na jinej barvu, dali novej přístřešek nad dveře a vedle domovního telefonu přibyl seznam bytů, vytištěnej na printeru a zalaminovanej nakřivo, s bublinou vzduchu v rohu. Jirka vyťukal šestku a dveře cvakly bez otázek. Možná máma zmáčkla tlačítko. Možná byl zámek jenom rozbitej. Nešel to řešit.
Vůbec ve vchodu byl stejnej. Vařenej brambor. Trochu vlhká omítka. A něco domácího, co nemá jméno, ale co vrazí pod žebra, když to poznáš. Jirka tu nebyl tři roky, ale pamatoval si spoustu věcí. Pamatoval si, na kterej schod šlápnout, aby nevrzal. Pamatoval si, že zábradlí v prvním patře se viklá. Pamatoval si všechno, před čím hlava tři roky pečlivě uhýbala.
Stoupal pomalu. Aktovka s kocourem v pravý ruce, levá klouzala po zábradlí. V přízemí zpoza dveří zněla hudba, tichá, rádio, s rušením. Někdo smažil cibuli a vůně se linula po schodech a mísila se s bramborama.
Na podestě mezi přízemím a prvním patrem stál dětskej kočárek přikrejty igelitem. Dřív tu stával jeho kočárek, potom kolo, potom nic a pak on se odstěhoval. Barva na zábradlí místy oprýskala a pod ní vylezala stará, zelená, s jemnýma prasklinama. Jirka si ji pamatoval. Jako malej ji doloval nehtem a máma ho peskovala: „Zase máš černý prsty, cos to zase dělal.“ A on to nedělal z nudy. Líbilo se mu, že pod jednou vrstvou je další, a chtěl se dostat až k té úplně první, k té, co dali, když se barák postavil. K začátku.
První patro. Dveře potažený hnědou koženkou, prošlapaný u kliky. V horním rohu přibitá malej věneček ze sušenejch kytiček, kterej předtím nebyl. Jirka se před dveřma zastavil. Kocour v aktovce se zavrtěl a krátce zamňouknul. Jako by řekl: no tak už, dost bylo stání.
Zmáčknul zvonek. Zvonek byl ten samej, dvoutónovej, druhej tón drnčel.
Za dveřma ticho. Pak kroky, drobný, šoupavý. A pauza. Dlouhá, táhlá, jako by člověk na druhý straně stál a rozhodoval se.
Cvaknul zámek.
Božena stála ve dveřích. Maličká, sto padesát šest centimetrů, v zástěře s drobným puntíkem. Ta samá zástěra. Nebo stejná, koupená na náhradu, protože ta stará se už rozpadla. Dívala se na syna zdola nahoru a mlčela.
Jirka taky. Všechna slova, co sbíral v autě, skládal na schodech, zkoušel na každej stupínek, zmizela. Ani jediný nezůstalo.
Sklouzla pohledem dolů. Na aktovku. Z aktovky vykukovala šedá hlava a kocour, když uviděl svoji paní, zamňouknul a pokusil se vylézt, škrabal drápama po kůži.
Božena zašeptala:
– Mourečku.
Odmlčela se. A zopakovala tišeji:
– Mourečku, ty můj nešťastníku.
Zvedla oči k Jirkovi.
– Přece jsi přišel.
Nebylo jasný, o kom to říká. O kocourovi, kterej každej den odcházel z domu a vracel se až k obědu. Nebo o synovi, kterej odešel před třema rokama a nikdy se nevrátil. Možná o obou, protože oba přišli s jednou aktovkou, a to by bylo k smíchu, kdyby to nebylo tak výstižný.
Z bytu vanul teplej vzduch. Vonělo to bramborama. Někde v hloubi mumlala televize a ty hlasy odtamtud byly povědomý, protože máma vždycky koukala na stejnou stanici. Jirka stál na prahu s aktovkou, z který vykukoval šedivej kocour.
Aktovka, ve který ještě ráno ležely kontrakty, grafy, rozpočty. Všechno, co považoval za důležitý, zůstalo na koženým sedadle auta. A to, co bylo doopravdy důležitý, vážilo čtyři kila a předlo.
Božena ustoupila stranou. Neřekla „pojď dál“. Neřekla „konečně“. Jenom ustoupila.
Jirka překročil práh. Aniž by si zul boty, aniž by položil aktovku. Máma se podívala na jeho boty a na vteřinu jí přes tvář přelétl ten výraz, se kterým dřív říkala: „Boty nech u dveří, kolikrát ti to mám říkat.“ Ale neřekla nic. Jen mírně pokroutila hlavou, tak, jako se kroutí, když se na pravidla rezignuje, protože jsou věci důležitější než pravidla.
V kuchyni se začala vařit voda. Normální varná konvice s píšťalkou, jako za mlada. A ta píšťalka zněla jako hlas, kteréj tři roky volal, a teď se konečně dočkal.