„Tak co zbylo po oslavě? Musím ještě nakrmit dceru!“ Teta s chamtivým neklidem prohlížela stůl.
Mikuláš pohlédl na matčinu sestru, Veroniku Novotnou, a těžce se ovládal, aby neodpověděl ostře. Hosté ještě seděli u stolu, ale ona už vytáhla z kabelky tři plastové krabičky.
Na velkém talíři zbývalo pár kusů pečeného masa, vedle stály saláty a téměř celý koláč.
„Teto Věrko, ještě jsme nepili čaj,“ připomněl Mikuláš. „Počkejte aspoň do konce večera.“
„Vždyť vám přece nepřekážím, pijte si čaj. Já si jen kousek vezmu, aby Tereza po práci měla co jíst. Dneska je v práci do devíti, chudinka, ani večeři si nestihne uvařit, moje nešťastné děvče.“
Tereze bylo devětadvacet. Bydlela sama a vydělávala si dobře.
Veronika Novotná sáhla po mase, ale Vladimír Dvořák posunul mísu k hostům.
„Lidé ještě jedí. Až se všichni rozejdou, podíváme se, co zbude.“
„Vládíku, tobě je líto kousku masa?“ urazila se teta.
Mikuláš si všiml, jak matka odvrátila pohled. Julie Novotná se vždy snažila nevnímat zvyklosti své mladší sestry.
Stačilo, aby se někdo z rodiny pohoršil, a hned prosila, ať nejsou lakomí a nekazí kvůli jídlu vztahy.
Dělo se to téměř na každé rodinné oslavě. Veronika přicházela s levnou krabičkou bonbonů nebo úplně s prázdnýma rukama, ale první si sedla ke stolu. Vybrala ty nejlepší kousky, žádala podávat saláty, a po večeři vytáhla krabičky.
Jednou si teta odnesla půlku koláče dřív, než ho hostitelé stačili nakrájet. Jindy žádala zabalit čtyři porce teplého jídla – že prý Tereza chce pohostit kamarádky.
Vladimír se tehdy hodně rozzlobil, ale manželka ho rychle odtáhla do kuchyně.
„Vládíku, nezačínej před hosty, proboha! Veronika se urazí, zase nám měsíc nezavolá.“
„Ať radši mlčí celý rok! Proč máme živit ještě její dospělou dceru?“
„Ale nech být, stejně by jídlo zbylo! Copak je to škoda? Ať si vezme.“
Mikuláš mlčel jen kvůli matce. Mladší bratr Artur se také snažil nezasahovat, i když po každém rodinném posezení brblal, že si teta odnese v kabelce víc, než snědí tři hosté dohromady.
Blížily se matčiny šedesátiny. Mikuláš se rozhodl dát jí něco opravdu hodnotného – několik měsíců šetřil.
V klenotnictví vybral zlaté náušnice s jemnými světlými kamínky. Artur uviděl fotku v telefonu a vzplanul: v katalogu našel přívěsek ze stejné série.
Zatímco si matka třesoucími prsty nasazovala náušnice, Artur jí podal přívěsek. Když viděla, že je to komplet, úplně se dojala, objala syny a začala obvykle naříkat, že utratili příliš.
„No tak, ukaž,“ Veronika bez okolků vytrhla krabičky. Dlouho si prohlížela punc, nehtem páčila zapínání. „To jste asi vyhodili jmění? Kameny nejsou skleněné?“
„Je to zlato, na cedulce je všechno napsáno,“ odsekl Mikuláš. „Hlavní je, že se to mamce líbí.“
Teta přejela pohledem po sestře, pak se s lehkým úsměvem obrátila k synovci:
„Tak, Mikuláši. Za tři měsíce mám já jubileum. Čekám stejný komplet. Jen kameny ať jsou zelené, nějaké smaragdy! Ty by se hodily k mým očím.“
U stolu zavládlo ticho. Mikuláš si nejdřív myslel, že je to hloupý vtip, ale teta úplně vážně točila v rukou cizí krabičkou.
„A proč bych vám měl kupovat zlato?“ zeptal se přímo.
„Jak to – proč?“ Veronika překvapeně zvedla obočí. „Jsem sestra tvé matky! I já potřebuju drahé dárky.“
Mikuláš si v duchu přehrál své dětské oslavy. Od tety většinou dostal ponožky, hrnek nebo balíček sušenek.
Na osmnáctiny přišla úplně s prázdnou přáníčkou a pak ho požádala, aby ji odvezl na druhý konec města – benzín tenkrát stál víc než její „přání“. Ale teď mluvila s takovou sebejistotou, jako by mu financovala vzdělání.
„Vy nejste moje matka,“ řekl Mikuláš klidně. „Dárky vám ať vybírají vaši blízcí.“
„Tereze je teď těžko,“ našla se teta okamžitě. „Od dcery zlato žádat nebudu. Ale ty jsi kluk při penězích, mohl bys projevit úctu ke starším.“
Matka se snažila uhladit konflikt, i když jí bylo z obličeje vidět, jak je jí trapně:
„Věrko, no nech těch vtipů. Radši si objednáme čaj, nesou dort.“
„Jaké vtipy, Jůlo? Matce zlato, a vlastní tetu ošidíš? Čekám komplet k narozeninám! Artur ať taky přispěje, když jste tu všichni tak bohatí.“
Artur odložil vidličku a odfrkl si:
„Proč bychom měli sponzorovat vaše choutky?“
„Protože příbuzní by se měli chovat ke všem stejně! Julie má náušnice i přívěsek! No, jestli nechcete darovat, tak si ten přívěsek vezmu! Jůlo, tobě stačí jen ty náušnice!“
Veronika bez okolků natáhla ruku přímo k matčinu krku. Matka ucukla. Mikuláše to rozlítilo – všechna ta léta nahromaděná nespokojenost vybuchla najednou.
„Vy se teď vážně snažíte sundat mamce dárek?“ Mikuláš zachytil tetinu ruku. „Vy jste jí někdy dala něco dražšího než ty kuchyňské utěrky?“
„Nebuď drzý!“ ohnala se Veronika. „Já mám jiné příjmy. A vůbec, hlavní je pozornost!“
„Ale cizí peníze počítáte výborně. Přicházíte na každou oslavu s prázdnýma rukama, první se nacpete a pak odnášíte jídlo v krabičkách!“
„A pořád se vymlouváte na Terezu, která je dospělá kobyla a může si koupit večeři sama!“
Tetě vystoupily skvrny na tváři. S rachotem odstrčila židli a obrátila se k sestře:
„Jůlo! Slyšíš, jak ten tvůj spratek se mnou mluví? Uklidni ho! Hanobí tě přede všemi!“
Matka zmateně přelétala pohledem od syna k sestře. Mikuláš ztuhl, čekal na obvyklé:
„Mikuláši, už toho nech, nezačínej…“
Ale promluvil otec.
„Mikuláš má pravdu,“ řekl důrazně. „Já mlčel jen kvůli Julii. Chodíš k nám ne jako k rodině, ale jako do bezplatné jídelny s výdejem.“
„Aha, vy jste se domluvili?“ Veronika se otočila k mladšímu synovci. „Ty teď začneš počítat, kolik kousků jsem snědla?“
„Můžu připomenout, jak jste si odnesla jídlo z mých narozenin dřív, než si hosté sedli ke stolu,“ zamumlal Artur. „A pak jste ještě trucovala, že vám nedali celý dort s sebou.“
„Nevděčníci!“ ječela teta. „Jůlo, koho jsi to vychovala? Žádná úcta ke starším!“
Prudce sáhla po své kabele, vytáhla z tašky plastové misky a začala do nich zuřivě shrnovat uzeninu.
„Když vám překážím, aspoň Tereze jídlo vezmu! Za nic nemůže!“
Mikuláš klidně přistoupil, vzal jí kontejner a vysypal salám zpátky na mísu.
„Dneska jsou matčiny šedesátiny, ne výdejna humanitární pomoci! Nic odtud neodnesete.“
„Vrať to, troubo!“ vykřikla Veronika. „Ponížili jste mě, připravili o dárek, a teď mě ještě necháte hladovět? Vrať to maso, bylo schované pro Terezu!“
Hosté u stolu seděli ztuhle, někdo se otevřeně dusil smíchem. Mikuláš pohlédl na matku – bál se, že se rozpláče.
Ale matka pomalu rozepnula sponu na krku, opatrně uložila přívěsek do sametové krabičky a zvedla oči k sestře.
„Víš, Věrko… Už jsem unavená. Unavená z toho, že každou oslavu musím počítat, kolik jídla jsi stihla nacpat do kapes.“
„Unavená z toho, že okřikuju manžela a syny, ať snášejí tvé výstřelky, abychom se nepohádali. Mikuláš má pravdu! Naši dobrotu jsi brala jako slabost.“
Teta se zarazila. Takový odpor od věčně ustupující sestry rozhodně nečekala.
„Ty… ty bereš jejich stranu? Vždyť jsem tvoje vlastní sestra!“
„Nejsou mi cizí, Věrko. To je můj muž a moje děti! Sbal si věci a jdi.“
„Tak aspoň dejte teplé jídlo pro to dítě!“ už tišším, ale stále zlým hlasem žádala teta.
Otec mlčky vytáhl telefon, objednal taxi a pak před ni postrčil tašku s utěrkami.
„Vezmi si kabelku a tohle haraburdí zpátky. Zbytek zůstane na stole.“
„Moje noha u vás víc nebude! Lakomci!“ vyplivla teta, popadla věci a práskla dveřmi restaurace.
Matka ještě pár vteřin hleděla na vchod, těžce si povzdechla.
„Promiň, mami,“ řekl tiše Mikuláš a posadil se vedle ní. „Nechtěl jsem ti kazit oslavu. Ale už to ze mě vyprchalo.“
„Nic jsi nezkazil, synku,“ usmála se slabě a pohladila ho po ruce. „Já byla naivní, měla jsem ji postavit do latě dávno.“
…Za pár dní se teta objevila, jako by se nic nestalo. Mikuláš seděl v kuchyni, když matce zazvonil telefon, a z reproduktoru se ozvalo hlasité:
„Jůlo, ahoj. Zbyly vám po oslavě nějaké jídlo?“
Matka zavřela oči, vydechla, ale tentokrát se její hlas ani nezachvěl.
„Věrko, i kdyby zbylo – tobě ho nedám. Na návštěvu přijdeš, až se naučíš ctít hostitele, a ne brát náš dům jako bezplatnou restauraci.“
K tetiným narozeninám jí Mikuláš ráno poslal jen obyčejnou SMS. Žádné zlato, samozřejmě, nikdo neposlal.
Veronika Novotná ještě dlouho čekala, až ji pozvou na další rodinnou oslavu, ale matka ji prostě vyškrtla ze seznamu hostů. A nejspíš to vydrží dlouho…
Jak myslíte, že se příbuzní zachovali správně? Napište své názory do komentářů, dejte like!