Kleopatra na tom neviděla svou vlastní vinu. No, jednou se neudržela, škubla za kočkou, trhla vodítkem víc, než bylo třeba – paní upadla. Ale vždyť Klepa nebyla zlá – instinkty…
Život Štěpána neustále plácal po nose: „Nelez, tady nejsi vítaný, stáhni se do ústraní…“
Štěpán se stahoval. Měla pravdu, život – radši se neukazovat, budeš zdravější. Matka příroda si na něm smlsla do sytosti: malý, hubený, slabý.
Ve škole mu proto říkali „chcipák“ a občas ho pro jistotu ztloukli. Kamarády Štěpán skoro neměl, jen jednoho – Pavla.
„Až vyrostu,“ myslíval si tehdy, „všechno to skončí. Dospělí jsou rozumní. Nedávají pitomé přezdívky a jen tak neuhodí.“
Ach, jak se mýlil…
*****
S pohlavky to v dospělosti bylo opravdu lepší. Ve světě dospělých není zvykem je rozdávat na všechny strany. Ale s přezdívkami… Jak jen Štěpána neoslovovali. „Vychrtlina“, „štěnice“, „potěr“, „myšák“. On se samozřejmě urazil, ale potíž byla v tom, že neuměl důstojně odpovědět. K jeho nevelkému vzrůstu se totiž přidala ohromná stydlivost.
Ach, jak mu ta stydlivost vadila. Ještě víc než nevábný zevnějšek. Nové vztahy nevznikaly. Stýkal se jen s dávným školním kamarádem Pavlem a s maminkou, dokud žila.
Roky plynuly, Štěpán pracoval jako skladník v obchodě a o osobním životě ani neuvažoval, přestože kolektiv byl z devadesáti procent ženský.
Jenže dámy na Štěpána hleděly jako na „syna pluku“. Pečovaly o něj, chránily ho, nosily mu domácí jídlo. Vždyť je „chudáček, malý“. K tomu všemu ve svých čtyřiceti osiřel docela. A tak ho soucitné ženy litovaly…
Až do onoho dne, kdy potkal Miladu. Milada byla žena s velkým Ž. Bylo naprosto nemožné si jí nevšimnout! Spojovala v sobě vysokou postavu, výrazné přednosti a hlasitý hlas. Byla úchvatná!
Štěpán se beznadějně zamiloval. Bál se k ní i přiblížit. Co je on pro ni? Blecha, bílý mol, molekula! Ale život má svérázný smysl pro humor. A ten ho vedl k tomu, aby svedl dohromady malého, stydlivého chcipáka a velkou, hlasitou Miladu.
Způsob si život vybral poněkud otřepaný, ale spolehlivý. Kolikrát se zachránce zamiluje do zachráněného? Moc! A Milada jednou zachránila Štěpána…
Bylo to tak. Štěpán stál ve frontě k pokladně. Za kasou seděla velkolepá Milada. Štěpán bledl, rudl, nervózně přendával krabici mléka z ruky do ruky.
Tu se zpoza něj vynořili dva mladíci s lahvemi tvrdého, odstrčili subtilního Štěpána ramenem:
„Budeš za námi, strejdo. Spěcháme,“ řekl jeden.
Každý jiný den by je Štěpán mlčky pustil, ale dnes ne. Vždyť se na něj dívala sama Milada!
„Pánové, prosím do fronty. Mám taky jen polední pauzu,“ zapískl.
„Nekašli! Řekli jsme, že budeš za námi, tak budeš!“ – jeden z mladíků už postavil svou láhev na pás.
Druhý se pro jistotu otočil a lehce Štěpána postrčil do hrudi: „Drž odstup, strejdo!“
Štěpán zrudl, otevřel ústa, ale Milada ho předešla:
„Jde se postupně!“ zahřměla z pokladny. „A vůbec, mladí muži, dejte mi občanky! Možná vám vůbec nesmím prodat alkohol!“
Mladíci znervózněli:
„No tak, pane, doma máme sedm hladových krků a vy chcete občanky!“ zkusil si jedenvtip.
„Poslyšte, ‚mladí otcové‘, neplette mi hlavu. Buďto prokážete plnoletost, nebo běžte domů k mámě a tátovi,“ nařídila Milada.
Za jejími zády se už probral znuděný ochrankář Pepa. Takže mladíci, bručíce si pod vousy, raději zmizeli.
„Ach ti drzí frackové!“ řekla Milada zlostně. Pak se podívala na Štěpána a už vlídně dodala: „Pojď, Štěpánku, naúčtuju ti. Ať stihneš oběd. A jíst musíš, jsi hrozně hubený. I ta spodina na tebe útočí.“
„Děkuji…“ zamumlal Štěpán.
Chtěl se propadnout do země. „Teď už nemám ani slabou naději, že si mě Milada všimne. Musel jsem se takhle znemožnit. Bát se kluků! I když odkud jsem měl vědět, že jsou to kluci? Vždyť jsou velcí!“ trápil se.
Ale stalo se pravý opak.
Od toho dne se Milada chovala jinak. Usmívala se, koketovala, začala mu nosit obědy z domova. Ostatní prodavačky ustoupily do pozadí. Štěpán netušil, co Milada provedla. Jen jednou zaslechl šeptání:
„Náš myšák je teď Miladin trofej.“
„Ale no tak, ať si. Třeba si ho vezme, a až ho pořádně vykrmí…“
Štěpána titul trofeje příliš nerozladil: „Takže jsem pro ni důležitý!“ rozhodl. „Váží si mne. A pak už je jen krůček k lásce. Zatím si vystačíme s mojí láskou. Na dva stačí.“
Tato myšlenka ho popohnala k rozhodnému kroku. A tak přemohl svou stydlivost a pozval Miladu na rande.
Souhlasila. Slovo dalo slovo, schůzka schůzku – začal románek, a pak sehráli svatbu…
Jenže manželský život Štěpána zklamal. Milada se hned ustanovila hlavou rodiny. A to by ještě šlo, jenže ta hlava si představovala svou roli velmi zvláštně.
Podle jejího názoru nejenže měla všechno rozhodovat a kontrolovat, ale měla také plné právo vychovávat a trestat.
Ach, kolikrát Štěpán schytal od ní za sebemenší prohřešek. To pověsil lustr špatně, to podlahu vytřel ledabyle, to nenechal talíř po sobě umytý…
Štěpán trpěl. Přes všechno miloval svou zachránkyni Miladu. A hrozně toužil, aby i on byl milován. Doufal, že to půjde jinak. Že se spolu sžijí a budou žít v souladu.
Iluze, stejně jako zbytky lásky, vyrazil z Štěpána jediný pohlavek.
„Škůdče, chcipáku, vychrtlino!“ spílala Milada ten večer. „Dokážeš vůbec něco pořádně? Mlčíš? A měl bys mluvit! Řekni mi, kde mám sehnat druhý takový hrnek? To byl po babičce, starožitný, můj nejmilejší. Máš křivé packy, ani nádobí neumíš umýt! Ech, zloba mě přechází…“
Štěpán nestačil odpovědět. Když Miladě došla slova, přešla k činům! Ruku měla těžkou.
Ale jakmile se Štěpánovi vyjasnilo v hlavě, pochopil: „Je na čase rozejít se! Pohlavků jsem už v dětství užil dost!“
S křikem a hádkami se rozvedli. Štěpán se znovu zklamal v lidech a dal si slib, že se už nikdy nezamiluje…
Kleopatru život také bil. A zcela nezaslouženě. Byla nádherná – černá, dlouhá, velká. Celých dvanáct kilogramů štěstí! Jenže proč tolik štěstí nikdo nechtěl. A tak Káťa putovala z ruky do ruky…
Prvnímu pánovi se nelíbil její vzhled: „To je nějaká přejezevčice, nebo spíš superjezevčice! Zkrátka nekonfekce. Nepůjde. Nikdy jsem netoužil po kříženci.“
Rychle ji podstrčil kamarádovi.
„Co je to za plemeno? Jezevčík přerostlý?“ žertoval ten. „Zdravá! Máma se určitě spustila s basetem. A jaká je hlasitá! Výborně, bude hlídat chatu.“
Jenže hlídání Káti nešlo. Měla sice hluboký hlas, ale štěkala ne tehdy, když viděla nepřátele, ale když se jí zachtělo.
„Ty jsi hloupý pes,“ nadávali jí. „Štěkot! Žereš hodně, hlídat neumíš. Zato jsi rozdupala všechny květiny a rozryla trávník. Musíme ti najít jiného pána.“
S obtížemi se pán našel. Přesněji paní. Starší, ve všech směrech příjemná, jen velmi neohrabaná. Káťa si slíbila, že bude hodná. Ale nevyšlo to…
Kleopatra v tom neviděla svou vinu. No, jednou se neudržela, škubla za kočkou, trhla vodítkem víc, než bylo třeba – paní upadla. Ale vždyť Káťa nebyla zlá – instinkty. Paní vyvázla s leknutím, díky Bohu. Copak je to důvod k rozchodu? Jenže lidé jsou nepochopitelní.
„Nezvládám ji!“ bědovala shozená paní po telefonu. „Život je mi drahý. Dej ji někam, nebo ji pustím na ulici.“
A ten někdo se asi snažil. Káťa dostala rodinu. Skutečnou rodinu o třech lidech: muž, žena a dítě.
„Kleopatro, neubližuj Ondráškovi!“ poručil pán. „Nebo ti dám za vyučenou.“
Káťa neměla v úmyslu malého človíčka ubližovat. Zato on měl s psem své plány:
„Budeš koníček,“ prohlásil čtyřletý Ondrášek a snažil se Káťu osedlat.
Ta se vykroutila a zavrčela. Byla sice velká, ale na koníčka rozhodně nestačila.
Ondrášek vztekal a řval. Paní se zlobila a spílala. Pán sáhl po řemenu. Káťa se schovala. Pán zrudl, křičel a hrozil, že Káťu dá do útulku…
Není známo, jak by to skončilo, ale jednou k pánovi přišel kamarád. Káťa vylezla zpod postele, aby se podívala, koho to nese.
Pánův kamarád byl malý, hubený muž jménem Štěpán.
„Takový nedochůdče,“ pomyslela si Káťa. „Můj pán je mnohem větší. Tenhle chlapík je taky nekonfekce, jako já.“
„Ahoj, století jsem u tebe nebyl, Pavle,“ objal Štěpán Káťina pána. „Vidím, že máš další přírůstek. Pořídil jsi psa? Já jsem se konečně rozvedl s ženou.“
„Gratuluju, už bylo na čase! A já bych se rád „rozvedl“ s tímhle psem. Už tisíckrát jsem litoval, že jsem ho pořídil,“ povzdechl Pavel. „Nevychovaná, zlá, na Ondru vrčí, a když ji začneš kárat – schová se pod postel. Zkrátka ji chci dát pryč.“
„No co tě nemá? Proč hned dávat pryč?“ Štěpán se soucitně podíval na Káťu. „Prý nevychovaná. A tys ji vychovával? Nadávat a trestat není výchova. Potřebovala by k psychologovi pro psy. Já sice nejsem kynolog… Ale mě se taky snažili převychovat nadávkami a pohlavky – nepovedlo se.“
„Jaký psycholog, Štěpáne? Já na rodinu nemám čas, dřu jako kůň! Žena taky ne… Poslyš, když jsi tak chytrý, nevezmeš si naší Kleopatru?“ vymyslel Pavel. „Teď jsi sám, svobodný. Vychovávej si ji, jak dlouho budeš chtít. Co na to? Všem by se ulevilo: nám, Káti i tobě!“
„Vzal bych ji, jen jestli bude chtít. Je na vás přece zvyklá, že?“ Štěpán se tázavě podíval na Káťu.
„Ten se mi určitě líbí,“ pomyslela si. „Mluví rozumně, žádné děti nemá, jak jsem pochopila, a sám je nestandardní. Rychleji mě pochopí! Musím ukázat, že jsem pro!“
A dvakrát zavrtěla ocasem.
„Koukej, není proti!“ zaradoval se Pavel. „Doufám, že to zvládneš. A třeba na nějakém psím cvičišti potkáš svůj osud.“
„Tohle ne. Už jsem se najedl,“ mávl rukou Štěpán.
Večer odešli domů spolu – on a Káťa.
Ukázalo se, že zvládnout Káťu je mnohem snazší než bývalou ženu. Nezlobila, nekřičela kvůli maličkostem a už vůbec nerozhazovala packy. Pokud něco nepochopila napoprvé, pochopila napodruhé. A navíc milovala Štěpána! Byl pro ni vším: kamarád, pán, celý svět.
Spolu chodili do psí školy, cvičili na hřišti, učili se, hráli si, povídali. A Štěpán byl šťastný, že ho osud ten večer přivedl navštívit starého školního kamaráda.
„Psi jsou určitě lepší než lidé,“ myslel si Štěpán. „Káťa je toho přímý důkaz. Chytrá, krásná, poslušná. No, možná ještě ne úplně poslušná, ale to se spraví.“
Myslel si to ale jen krátce. Ukázalo se, že i mezi lidmi se najdou skvělé exempláře: hodní, citliví, vnímaví.
Prostě dřív Štěpán nevěděl, kde se vyskytují. A teď zjistil – na psích hřištích jich je plno. S mnoha se díky Káti seznámil. S některými se spřátelil.
A kdo ví – třeba přijde den, kdy se znovu zamiluje do nějaké majitelky špice nebo dogy. Ne hned. Ale Štěpán to nevylučuje.