Štěpán si na to všechno vzpomínal, jako by to bylo včera. Květa, jeho věrná fenka, sice žádnou vinu necítila – vždyť jen jednou neudržela reflexy, trhla za vodítko za kočkou a stařenka upadla. Ale co, instinkty jsou instinkty, ne? Jenže lidi to nechápali.
Život Štěpána neustále popotahoval: „Nelez tam, nemáš tam co dělat, radši se drž stranou.“ A Štěpán se držel. Měl pravdu, co číhat, to je zdravější. Na něm si matka příroda opravdu odpočinula – malý, hubený, slabý. Ve škole ho škádlili za ubožáka, občas ho pro jistotu zřídili. Kamarádů moc neměl, jen Pavla.
„Až vyrostu, všechno skončí,“ myslel si tehdy. „Dospělí jsou chytří, žádné hloupé přezdívky ani pohlavky jen tak.“ Jenže se krutě mýlil… Teď, když se ohlížel zpět, věděl, jak naivní byl. Dospělý svět sice netřískal po hlavě, ale přezdívky zůstaly. Říkali mu suchar, brouk, potěr, myš. Štěpán se urazil, ale neuměl se bránit. K malému vzrůstu patřila obrovská ostýchavost, která ho trápila víc než vzhled.
Nové vztahy nevznikaly. Stýkal se jen s Pavlem a s matkou, dokud byla živá. Roky plynuly, pracoval jako skladník v obchodě, o osobním životě ani nesnil – přestože kolektiv tvořily z devadesáti procent ženy. Ty na něj koukaly jako na „syna pluku“. Staraly se, chránily ho, nosily mu domácí obědy. Vždyť je tak ubohý, malý. K tomu v čtyřiceti osiřel, a tak ho soucitné ženské litovaly.
Až do dne, kdy potkal Marii. Marie byla žena s velkým Ž. Vysoká, s výraznými přednostmi, hlasitá, nádherná – nedalo se ji přehlédnout. Štěpán se beznadějně zamiloval. Bál se k ní přiblížit. Co je pro ni? Blecha, bělavý mol, molekula! Jenže život má zvláštní humor. A rozhodl se sblížit malého, stydlivého ubožáka s velkou, hlučnou Marií. Způsob zvolil starý a osvědčený – zachránce se zamiluje do zachráněného, kolikrát už to bylo.
Jednou stál Štěpán ve frontě k pokladně. Za ní seděla skvostná Marie. On bledl, červenal se, nervózně přendával krabici mléka z ruky do ruky. Vtom se za ním objevili dva mladíci s lahvemi alkoholu, odstrčili ho ramenem: „Buď za námi, strejdo, spěcháme.“ Jindy by je mlčky pustil, ale ne dnes, když se na něj dívala Marie! „Pánové, já mám taky krátkou pauzu,“ zapískl. „Nerozčiluj se! Říkám, buď za námi!“ Jeden postavil láhev na pás, druhý lehce do Štěpána strčil: „Drž odstup, strejdo!“
Štěpán zrudl, otevřel pusu, ale Marie ho předešla: „Do fronty!“ zahřměla. „A vy, mladíci, ukažte doklady. Možná vám alkohol nesmím prodat.“ Mladíci znejistěli: „Ale no tak, doma máme sedm na lavici…“ „Nezahálejte, buď doklady, nebo domů k mámě a tátovi,“ poručila Marie. Za ní se vzchopil ochranář Petr. Mladíci raději s nadávkami utekli. „Drzá omladina!“ zlobila se Marie. Pak na Štěpána vlídně: „Pojď, Štěpáne, odbavím tě. Musíš jíst, jsi moc hubený, i ta spodina na tebe útočí.“ „Děkuju…“ zamumlal. Chtěl se propadnout. „Teď už nemám žádnou naději,“ myslel si. „Takhle se ztrapnit před ní… bál se kluků, i když byli velcí!“
Opak byl pravdou. Od té doby se Marie chovala jinak. Usmívala se, koketovala, nosila mu obědy. Ostatní prodavačky ustoupily. Nechápal, co pro to udělala, jen jednou slyšel šuškání: „Naše myška je teď Mariin trofej.“ „No jo, ať si ho vezme, třeba ho pořádně vykrmí.“ Štěpánovi to nevadilo: „Aspoň jsem jí drahý. A odtud je krůček k lásce. Zatím stačí moje láska, pro nás oba je dost.“ To ho povzbudilo, překonal ostych a pozval Marii na rande. Souhlasila, slovo dalo slovo, vznikl románek a pak svatba.
Jenže manželství Štěpána zklamalo. Marie se hned ustanovila hlavou rodiny. A její představa byla zvláštní: hlava nejen rozhodovala a kontrolovala, ale měla právo trestat a vychovávat. Kolikrát dostal za malou chybu – špatně pověšený lustr, nedokonale vytřená podlaha, neumytý talíř. Štěpán trpěl. Miloval svou zachránkyni a toužil po lásce. Doufal, že se sžijí.
Iluze a zbytky lásky z něj vyrazil jediný pohlavek. „Škůdče, ubožáku, chudáku!“ nadávala Marie ten večer. „Dokážeš aspoň něco pořádně? Mlčíš? Kde mám sehnat druhý takový hrneček? Babiččin, starožitný, můj milovaný! Máš křivý ruce, ani nádobí neumíš umýt!“ Když jí došla slova, přešla k činům – měla těžkou ruku. Jakmile se Štěpánovi vyjasnilo v hlavě, pochopil: „Je čas rozejít se! Nadávek jsem měl dost už v dětství!“ Rozvedli se s hádkami. Štěpán znovu zklamaný lidmi si slíbil, že už se nikdy nezamiluje…
Květoslava – Květa – život také bil, a nezaslouženě. Byla krásná – černá, dlouhá, velká, dvanáct kilogramů štěstí. Jenže nikdo tolik štěstí nechtěl, a tak putovala z ruky do ruky. Prvnímu majiteli se nelíbil její vzhled: „To je nějaký přejezevčík, nebo nadjezevčík! Prostě nekondukce. O křížence jsem nikdy nestál.“ Rychle ji přenechal kamarádovi. „Co je to za plemeno? Jezevčík přerostlý? Velká! Matka určitě hřešila s basetem. A štěká – to bude hlídat chatu!“ Ale Květa hlídat neuměla. Štěkala, kdy se jí zachce, ne na vetřelce. „Zbytečný pes!“ hubovali ji. „Žere moc, nehlídá, květiny poničila, trávník rozryla. Hledej jiného pána.“ S obtížemi se našel – starší paní, milá, ale pomalá. Květa si slíbila, že bude hodná. Nevyšlo to. Jednou utrhla za kočkou, škubla vodítkem, paní upadla. Ale vždyť nechtěla – instinkty! Paní vyvázla s leknutím. Lidé jsou nepochopitelní. „Nezvládám ji!“ naříkala paní. „Život mi je drahý. Dej ji někam, nebo ji pustím na ulici.“ A tak se Květa dostala k rodině – muž, žena, dítě. „Květo, neubližuj Andulkovi!“ kázal pán. „Nebo ti dám co proto.“ Květa nechtěla, ale čtyřletý Andulka ji chtěl osedlat jako koně. Květa se bránila, vrčela. Andulka řval, žena se zlobila, muž sáhl po řemeni. Květa se schovala. Muž křičel, že ji dá do útulku.
Neví se, jak by to skončilo, ale jednou přišel přítel. Květa vylezla z postele, aby viděla kdo. Byl to malý, hubený mužíček jménem Štěpán. „Taková vyžle,“ pomyslela si Květa. „Můj pán je větší. Tohle bude taky nekondukce jako já.“ „Ahoj, sto let jsem tu nebyl, Pavle,“ objal Štěpán majitele. „Máš další přírůstek? Psa? Já jsem se konečně rozvedl s ženou.“ „Gratuluju, už bylo načase. Já se chci „rozvést“ s tím psem. Stokrát jsem litoval, že jsem si ho pořídil. Nevychovaná, zlá, vrčí na Andulku, a když ji napomenu, schová se pod postel. Chci ji dát pryč.“ „Proč hned dávat? Vychovávej ji. Nadávat a trestat není výchova. Zkus kynologa. Já nejsem pejskař, ale mně taky nepomohly nadávky a pohlavky.“ „Jaký kynolog, Štěpáne? Čas na rodinu nemám! … Poslyš, když jsi tak chytrý, vem si Květu k sobě. Jsi sám, volný, vychovávej si ji do sytosti. Všem by se ulevilo.“ „Vzal bych, ale zvyklá si na vás?“ podíval se na ni.
„Líbí se mi,“ pomyslela si Květa. „Mluví rozumně, žádné děti nemá, sám je nestandardní. Pochopí mě!“ Zavrtěla ocasem. „Koukej, není proti!“ zaradoval se Pavel. „Snad to zvládneš. A třeba na pejskařské louce potkáš osud.“ „To ne, stačilo mi,“ odsekl Štěpán. Večer odešli spolu.
Ukázalo se, že zvládnout Květu je mnohem snazší než bývalou ženu. Neprotiví se, neřve kvůli maličkostem, neroztahuje tlapky. Co nepochopila napoprvé, pochopila podruhé. A milovala Štěpána! Byl pro ni vším – přítelem, pánem, celým světem. Chodili do kynologické školy, cvičili na louce, učili se, hráli si. Štěpán byl šťastný, že ho ten večer přivedlo k Pavlovi. „Psi jsou lepší než lidé,“ myslel si. „Květa je důkaz – chytrá, krásná, poslušná. No, ještě ne úplně, ale to se naučí.“ Nemyslel to dlouho. I mezi lidmi našel úžasné exempláře – laskavé, vnímavé. Jen nevěděl, kde je hledat. Teď to věděl – na loukách pro psy jich bylo plno. Seznámil se s mnoha díky Květě. S některými se spřátelil. A kdo ví, třeba se jednoho dne zamiluje do nějaké paničky špice nebo dogy. Ne hned, ale nevylučuje to.