Byl Silvestr. Třicátého prvního. Volno. Uprostřed dne. Venku byla pořádná zima a všechno zapadalo sněhem. Vzduchem lítaly velké vločky, tříštily se o okna, venku mrzlo až praštělo, a já cítil mráz i v srdci. Víš, co je to Silvestr v takovýhle krásný bílej den? Přesně takhle to ten den vypadalo. Rozešel jsem se s přítelkyní a oslavovat rozhodně nebylo s kým.
K příbuzným se mi nechtělo. Nechtěl jsem poslouchat jejich otázky o mým životě, svoje odpovědi a pak koukat na ty soucitný ksichty. Venku i v srdci byl mráz. No, takhle to bylo.
Vzpomněl jsem na svoji tetu. Nejlaskavější člověk, ať odpočívá v pokoji. Do poslední chvíle pomáhala, komu mohla, a říkávala: „Na Silvestra musíš sebrat všechno, co máš. Dobré jídlo, deky a jít ven. Nakojit každou kočku a každého psa, co potkáš, a podložit jim teplou deku.“ Přesně to dělala.
Já ale flákač. Jen párkrát jsem rychle prošel parkem a na různý místa nasypal granule.
Zřejmě přišel i můj čas, pomyslel jsem si. Čas vzpomenout na rady té mojí nejlaskavější tety a vzdát jí hold. Sbalil jsem dvě velký tašky. V jedné bylo vařený kuře a hromada granulí, v druhý ručníky a pár starejch dek.
Oblíkl jsem si teplou bundu s kapucí a vyšel ven. Do obličeje mě praštil vítr se sněhem. Otřásl jsem se a vyrazil. Hledal jsem dlouho a bez výsledku. Buď se kočky schovaly před zimou, nebo jsem je prostě nemohl najít. Už úplně vyčerpanej a nevěděl, co dělat a kam to všechno dát, došel jsem k malýmu parčíku.
To byla teda divná věc. Všude fičelo a foukal studenej pískající vítr, ale tady se na nebi rozestoupily mraky a jedinej sluneční paprsek dopad na zem a zůstal, a v tom paprsku byla lavička uprostřed parčíku a člověk, co na ní seděl.
Přišel jsem a sedl si vedle. Hrozně jsem si chtěl odpočinout, ale taky bylo příjemný posedět v tom jemným světle.
Byl to podivnej starší pán v pletený čepici, v ruce držel kytici tulipánů a koukal někam před sebe.
„Je tu hezky,“ řekl jsem do prázdna. „Příjemně a teplo,“ odpověděl.
„A proč nejdete slavit Silvestra?“ zeptal jsem se. „Hned půjdu,“ odpověděl ten šedivej pán, „mám ještě spoustu práce, jenom dokouřím a jednu z nich dodělám.“ A podíval se na mě. „A ty proč nejdeš?“ usmál se. „Nemám s kým,“ zakoktal jsem. „A moje teta říkala…“ a ukázal jsem mu tašky.
„Teta ti říkala, že na Silvestra musíš sebrat všechno, co máš. Dobré jídlo, deky a jít ven, aby to rozdal toulavejm kočkám a psům,“ dokončil ten šedivej stařík a podíval se mi rovnou do očí.
Spadla mi čelist a cigareta vyklouzla na zem. „Odkud to víte?“ užasl jsem. V očích toho šedivýho pána najednou zajiskřily hvězdy. „Běž,“ řekl. „Máš pospíchat, protože na tebe moc čekaj. Na tetu si vzpomínej častěji. Byla to nejlaskavější duše.“ A vstal, nechal na lavičce kytici tulipánů, vykročil, vyšel z toho slunečního paprsku, přešel silnici a najednou zmizel za projíždějícím autobusem. Jako by se rozplynul ve vzduchu.
Vstal jsem z lavičky a najednou si všiml čtyř koček, jak na moje tašky koukají lačnejma očima. Zřejmě k nim dolehl zápach kuřete.
Nejdřív přiběhly dvě chundelatý krásky s huňatejma ocasama.
Pak z křoví, legračně poskakujících v závějích, dorazily další dvě.
„Vás jsem zrovna potřeboval,“ řekl jsem jim a vyložil všechny dobroty a deky, všechno rozložil pod malej přístřešek, kterej je spolehlivě chránil před hustým sněhem.
S lehkým srdcem jsem šel domů, prázdný tašky vyhodil. Jen jsem si nadával, že jsem se toho šedivýho pána s hvězdama v očích nezeptal, co myslel tím, že na mě čekaj. A o tetě jsem se měl taky zeptat. Takhle to mám vždycky. Všechno zapomenu, to nejdůležitější, a popletu. Celej život takhle, nadával jsem si.
Ani nevim jak, nohy mě samy donesly k domu, už jsem stoupal ke vchodu, když mi padl zrak dolů.
Tam v křoví, v závěji, sedělo maličký, šedivý kotě a plakalo, přitisknutý k sobě levá tlapka.
Klekl jsem si k němu a zeptal se: „Co se stalo, maličkej?“
Kotě vzlyklo a natáhlo ke mně mokrou a studenou jako led tlapku. Vytáhl jsem z kapes obě ruce a vzal ji do nich. A najednou. Úplně najednou ze mě vypadlo:
„Tatínkovy ruce jsou léčivý. Hned ti bude líp, sluníčko.“
Opatrně jsem vzal to malý třesoucí se tělíčko do dlaní, přitiskl ho k sobě a vešel do vchodu.
Teď jsem měl koho zaměstnat a s kým oslavit Silvestra.
Tenhle šedivej stařík s hvězdama v očích nakonec nelhal. Čekali na mě. Moc čekali. A to je přece to nejdůležitější. Když na tebe někdo čeká.
PETR NOVÁKA ten malej šedivej kocourek se mi celou noc tulil k hrudi a předl, jako by mi chtěl poděkovat za to, že jsem ho našel.