Byl Silvestr. 31. prosince. Volno. Už odpoledne. Za oknem byla pořádná zima a všechno zapadalo sněhem. Vzduchem, narážejíc do skel oken, létaly velké vločky, venku panoval tuhý mráz, a já cítil mráz na srdci. Víte, co je Silvestr v takhle krásný bílý den? Přesně to bylo ten den. Rozešel jsem se se svou ženou a svátek neměl s kým slavit.
K příbuzným se mi nechtělo. Nechtěl jsem slyšet jejich otázky na můj život, svoje odpovědi a pak koukat na jejich soucitné tváře. Venku i v srdci byl mráz. Tak to bylo.
Vzpomněl jsem na svou tetu. Nejdobrosrdečnější člověk, ať jí země lehká. Až do posledního dne pomáhala, komu mohla, a říkala mi: „Na Silvestra musíš sebrat všechno, co můžeš. Dobré jídlo, deky a vyjít ven. Nakrmit každou kočku a každého psa, co potkáš, a podložit jim teplou deku.“ Tak to dělala.
Jenže já jsem lemra. Jen párkrát jsem honem zašel do parku a nasypal na různá místa suché granule.
Zřejmě přišel i můj čas, pomyslel jsem si. Přišel čas vzpomenout na rady mé laskavé tety a uctít její památku. Sbalil jsem dvě velké tašky. V jedné bylo vařené kuře a hromada granulí, ve druhé utěrky a pár starých dek.
Oblékl jsem si teplou bundu s kapucí a vyšel ven. Do tváře mě udeřil vítr se sněhem. Otřásl jsem se a vyrazil. Hledal jsem dlouho a marně. Buď se kočky schovaly před mrazem, nebo jsem je prostě nenašel. Unavený k smrti a nevěda, co dělat a kam to dát, došel jsem k malému parku.
To bylo zvláštní. Všude foukal a svištěl studený vítr, jen tady se na nebi rozestoupily mraky a jediný sluneční paprsek dopadl na zem a zůstal ležet – a v tom paprsku byla lavička uprostřed parku a na ní seděl člověk.
Přistoupil jsem a posadil se vedle. Hrozně jsem si chtěl odpočinout, a bylo příjemné posedět v tom vlídném paprsku.
Byl to zvláštní starší muž v pletené čepici, v ruce držel kytici tulipánů a díval se někam před sebe.
„Je tu hezky,“ řekl jsem do prázdna. „Příjemně a teple,“ odpověděl.
„A nejdete slavit Silvestra?“ zeptal jsem se. „Už jdu,“ odpověděl šedivý muž, „mám ještě spoustu práce, jen dokouřím a dokončím jednu z nich.“ A podíval se na mě. „A ty proč nejdeš?“ usmál se. „Nemám s kým slavit,“ zakoktal jsem. „A teta mi říkala –“ a ukázal jsem na tašky.
„Teta ti říkala, že na Silvestra máš sebrat všechno, co můžeš. Dobré jídlo, deky a vyjít ven, rozdat to bezdomovým kočkám a psům,“ pokračoval šedivý stařík a podíval se mi přímo do očí.
Spadla mi čelist a cigareta vypadla na zem. „Odkud to víte?“ užasl jsem. V očích šedivého muže najednou zajiskřily hvězdy. „Jdi,“ řekl. „Musíš pospíchat, protože tě čekají. Na tetu si častěji vzpomeň. Byla to nejdobrosrdečnější duše.“ Vstal, nechal na lavičce kytici tulipánů, vykročil vpřed, vyšel z paprsku slunce, přešel silnici a náhle zmizel za projíždějícím autobusem. Jako by se rozplynul ve vzduchu.
Vstal jsem z lavičky a najednou si všiml čtyř koček, které hladově zíraly na mé tašky. Zřejmě k nim dolehl pach kuřete.
Nejprve přišly dvě chundelaté krásky s huňatými ocasy.
Potom z křoví, legračně poskakujících v závějích, přibyly další dvě.
„Právě vás potřebuji,“ řekl jsem jim a vyložil všechny dobroty a deky, rozložil je pod malým přístřeškem, který kočky spolehlivě chránil před hustým sněhem.
S lehkým srdcem jsem šel domů a prázdné tašky vyhodil. Jen jsem si vyčítal, že jsem se šedivého staříka s hvězdami v očích nezeptal, co myslel tím, že mě čekají. A na tetu jsem se taky měl zeptat. Takhle to mám vždycky. Všechno zapomenu, to nejdůležitější, a popletu. Celý život takhle, peskoval jsem se.
Ani nevím jak, nohy mě samy donesly k domu, stoupal jsem ke vchodu, když mi pohled sklouzl dolů.
Tam v křoví, v závěji, sedělo maličké šedé kotě a plakalo, přidržujíc si levou tlapku.
Sklonil jsem se k němu do dřepu a zeptal se: „Co se stalo, maličký?“
Kotě vzlyklo a natáhlo ke mně maličkou, mokrou a studenou jako led tlapku. Vytáhl jsem obě ruce z kapes a vzal ji do dlaní. A najednou. Úplně nečekaně mi vyklouzlo:
„Tatínek má moc léčivé ruce. Hned ti bude líp, sluníčko.“
Opatrně jsem vzal malé třesoucí se tělíčko do dlaní, přitiskl je k sobě a vstoupil do vchodu.
Teď už jsem měl koho zaměstnat a s kým přivítat Nový rok.
Přece jen ten šedivý stařík s hvězdami v očích nelhal. Někdo na mě čekal. Moc čekal. A to je přece to nejdůležitější. Když na tebe někdo čeká.