Kateřina si hned neuvědomila, kdo se to plíží podél silnice. Zastavila auto a vrhla se k tvorovi, který zoufale potřeboval pomoc…
Když přišla blíž, málem se rozplakala lítostí. Před ní se potácel vyčerpaný kocour. Katka ani nepoznala, jakou má barvu, protože byl celý od bláta.
Nejhorší ale bylo, že nebohé zvíře nemohlo pořádně vidět ani dýchat. Na hlavě mělo nasazenou uříznutou plastovou lahev.
— Kdo ti to udělal? — zhrozila se a opatrně zvedla ubožáčka.
Připadal jí jako bez tíže. Kocour se naposledy pokusil škubnout, ale nezmohl se a bezvládně jí visel v náručí.
— Tome, jsi v práci? Potřebuju nutně tvou pomoc. Počkej! — křikla do telefonu a vyrazila na veterinární kliniku, kde pracoval její kamarád.
Následující dvě hodiny Tomáš a jeho kolegové bojovali o život zvířete. Kateřina tiše seděla na chodbě a poslouchala.
— No, co ti mám říct… Kocour měl štěstí, že potkal tebe. Ještě chvilku a už bychom mu nemohli pomoct. Dnes ať zůstane tady. Mám službu a pohlídám tvého svěřence, — usmál se kluk.
— Tome, díky. Kdyby nebylo tebe, ani nevím… — začala Katka a rozbrečela se, zabořená do ramene veterináře.
Tomáš ji pohladil po hlavě:
— Všechno bude dobré, Katko, vždyť si pamatuješ, jak to bylo v dětství? — mrkl na svou nejlepší kamarádku.
Katka se usmála přes slzy. Znali se dlouhá léta. Tomáš ji tolikrát zachránil. Od dětství věděla – když je Tom nablízku, všechno bude v pořádku.
— Běž domů. Ať se máma zase nerozčílí, — znepokojil se kluk.
Katka kývla a rychlým krokem zamířila k východu. Tomáš se za ní něžně díval…
*****
Tom měl obavy oprávněně. Byl Katčin soused a znal její rodinu. Rodiče dívky už dávno zneužívali alkohol.
Minulý rok hlava rodiny zemřela. Katčina matka byla neutěšitelná. Čím dál víc ztrácela lidskou tvář a strhávala se na dceři.
Tomášovi bylo vždycky líto té hezké rusovlásky s pihami.
Byl o tři roky starší než Kateřina a hned si ji vzal pod svá křídla. Chránil ji před výtržníky a holkami, které ji škádlily. Katka jeho pomoc přijímala s vděčností.
Na rozdíl od svých rodičů toužila po lepším životě. Vystudovala střední školu se stříbrnou medailí a věděla, že se bude muset hodně snažit, aby se dostala na prestižní univerzitu.
Teď byla Katka studentkou třetího ročníku fakulty cizích jazyků.
Tomáš byl na kamarádku pyšný. Sám nedávno dokončil Veterinární univerzitu, svou práci miloval, ale myslel si, že ovládnout cizí jazyky je mnohem těžší.
Katka stíhala nejen studium, ale přivydělávala si jako kurýr v ojetém autě, které zdědila po otci.
— Jsem doma! — zavolala Katka z předsíně.
Odpovědí jí byl pravidelný chrup. Bytem se linul silný zápach alkoholu. Matka spala s nohou svěšenou z gauče. Na podlaze se válely prázdné lahve.
Dívka těžce povzdechla, uklidila bordel a šla do svého pokoje připravovat se na přednášky.
Z hlavy jí nešel obraz zuboženého zvířete. Jak se mu daří? Vzala telefon a napsala Tomovi…
Nešťastný kocour spal, úzkostně sebou cukal. Měl pocit, že mučitelé jsou pořád nablízku. Tiše sténal bolestí a zase propadal do tmy.
— Ty to dáš, bojovníku! Kvůli Katce. Ona na tebe moc čeká a přeje ti zdraví, — šeptal Tom, který seděl vedle.
K ránu kocour otevřel oči a když uviděl člověka, pokusil se utéct. Nešlo to. Vyděšeně hleděl na Toma. V jeho pohledu ztuhla bolest.
— Klid, maličký, já ti neublížím, — říkal Tomáš.
Ale kocour věděl, že v tomhle světě se nedá nikomu věřit. Chtěl zasyčet, ale z hrdla se mu vydralo zachraptění.
— Všechno je v pořádku, krasavče, — opatrně ho prohlížel kluk.
Celý týden strávil nešťastník na klinice. Katka za ním chodila každý den, i když se ze začátku lidí stranil. Pak si ale vybral Katku a Toma a začal je opatrně pouštět k sobě.
— Tedy ses rozhodla vzít si ho domů? — ptal se Tomáš dívky.
Měl obavy, jak se k novému členu rodiny postaví Katčina matka. Katka sebevědomě kývla a přitiskla kocoura k sobě…
K překvapení žena domácího mazlíčka přijala v klidu. Jen chraplavě zavrčela:
— Doufám, že ho nebudu muset krmit já?
Katka se ušklíbla. Tamara propíjela celý důchod. Kocour ani dcera do jejích plánů nepatřili.
— Mami, já ho budu krmit sama, — povzdechla dívka.
— Odpověď dospělého člověka. Chválím, — řekla matka spokojeně.
A jako by se probrala, zeptala se:
— A jak jsi ho pojmenovala?
Katka se podívala na šedorudého kocoura a odpověděla:
— Rysík.
— Pravda, něco má z rysa, — zasmála se Tamara.
A tak začali žít s kocourem. Katce bylo radostněji vracet se domů, protože teď věděla, že na ni někdo čeká…
Rysík Tamaře nedůvěřoval. Žena ho děsila chraplavým hlasem a prudkými pohyby. A zápach alkoholu kocoura znervózňoval.
Proto se snažil, když Katka nebyla doma, nechodit jí na oči.
— Je nějaký divoký, nemazlivý, — brblala matka nespokojeně.
Katka krčila rameny a vyhýbala se hádkám.
Když přišel na návštěvu Tomáš, Rysík opatrně vylezl k němu. Pak se mu otřel o nohy. Dobře si kluka pamatoval a byl mu vděčný za záchranu.
Tom prozradil Katce, že Rysíkovi jsou asi čtyři roky. Ale kocour toho hodně prožil. Chybělo mu pár zubů, měl problémy s jednou tlapkou a se srdcem.
— Nadměrná zátěž, třeba let letadlem, by mu mohla ublížit, — říkal Tomáš.
— No jo, a my jsme se s Rysíkem chystali na dovolenou do ciziny, — smála se dívka, dobře chápajíc, že žádné lety je nečekají…
Uplynuly dva roky.
Katka končila univerzitu a snila o kariéře překladatelky. Jednou doručovala do kanceláře velké firmy balík dokumentů.
Sekretářka převzala zásilku. Katka se už chystala odejít, když z kanceláře vyšel zmatený muž:
— Nevím, co dělat. Za hodinu mám jednání a ani jednoho pořádného překladatele! — povzdechl.
Kateřina se zadívala na hezkého muže. On si jí taky všiml.
— Vy náhodou nejste překladatelka? — zeptal se.
Sekretářka už otevřela pusu, ale Katka ji předběhla:
— Ano, jsem překladatelka. Ovládám angličtinu a čínštinu, — odpověděla rázná.
Koutkem oka spatřila, jak sekretářce vykulily oči jako talíře. Ale rozhodla se risknout…
Takže Kateřina Nováková brzy dokončila univerzitu a nastoupila jako osobní asistentka Michala Kováře.
Michal byl okouzlující muž kolem pětatřiceti. Po pár měsících se jejich vztah stal víc než pracovním. Katce se líbila Michalova pozornost. Krásně ji obletoval, dával jí neobvyklé dárky.
— Něco na tobě není poznat, kámo. Jak jsi nastoupila do té práce, jsi úplně jiná, — říkal Tomáš Katce.
Dívka tajemně se usmívala. Nechtěla se s nikým dělit o své štěstí…
— Měl bys jí to říct. Jak dlouho se budeš trápit kvůli Katce? — domlouval Tomášovi jeho nejlepší kamarád Nikita.
— Asi máš pravdu. Ale bojím se, že to neopětuje. A zničím naše přátelství, — přiznal kluk.
— Tohle není přátelství, ale nějaké trápení. Už na tobě není ani kus, — mrzutě povzdechl Nikita.
Tomáš věděl, že má kamarád pravdu…
Tom měl narozeniny a Katka podle tradice přišla jako první gratulovat. Zaklepala na dveře. Tomáš už čekal u dveří.
— Tome, všechno nejlepší k narozeninám! — řekla Katka při vstupu.
— Tolik let a nic se nemění, — usmála se na ně Tomova máma.
Katka jako vždy upekla kamarádovi jeho oblíbený dort. Seděli v kuchyni a pili čaj.
— Dnes jsi nějak tajemný, Tome. Co se děje? — začala první Katka.
— Katko, víš, chtěl jsem ti už dávno říct… — začal Tomáš. Ale Katka ho přerušila:
— Poslyš, já s tebou mám taky vážný rozhovor.
Kluk ztuhl. V duši mu kmitla naděje.
— Tak řekni ty první, — navrhl.
Katka se usmála:
— Nastoupila jsem do práce. To víš. A ještě… zamilovala jsem se! — vyhrkla a podívala se Tomášovi přímo do očí.
Ten se na chvíli zarazil:
— No konečně, Katko. Já jsem tak rád, protože já tě taky… — nedokončil, protože ho dívka zase přerušila:
— A chápeš, on je tak starostlivý… Pravda, je starší. Ale to vůbec není důležité, viď?
Tomáš se zamyslel. Rozdíl mezi nimi byl jen tři roky a vůbec mu nevadil. Kývl a poslouchal dál, zadržuje dech.
— Chápeš, je to moje šance na šťastný život. Michal za dva měsíce odlétá do Prahy a bere mě s sebou.
Ale nemůžu vzít Rysíka. Sám jsi říkal, že má slabé srdce. A Michal je alergický na zvířata, — řekla.
Tomáš oněměl. Měl pocit, jako by po něm přejel asfaltový válec:
— Počkej, jaký Michal? Co s tím má alergie a Rysík? — zeptal se tiše.
— Tome, vůbec mě neposloucháš? Michal je můj šéf a snoubenec. Stěhujeme se do Prahy. Dlouho jsem snila o životě a práci v cizině. To je přece zkušenost!
Ale Rysíka vzít nemůžeme. Nevím, co dělat. Nechat ho u mámy není možné, a dát ho někomu taky… Vždyť Rysík k lidem nejde, víš to sám, — povzdechla Katka.
Tomáš mlčky seděl.
“Já jsem ale vůl!” — problesklo mu hlavou. Snažil se vzít do ruky a bezstarostně se usmál:
— No, Katko. To jsou novinky! Neboj se, kámo. Všechno bude dobré, slibuju! Já si Rysíka můžu vzít. Zná mě. Hlavně abys byla šťastná, — řekl radostně.
Katka se dívala do Tomášových očí. Z ničeho nic zesmutněly a pohasly, i když před chvílí zářily štěstím.
— A co jsi mi chtěl říct ty? — zeptala se nejistě.
— Ale, to je blbost. V práci malé změny, — mávl rukou Tom…
Dva měsíce se Katka připravovala na cestu.
Zvláštní, čím blíž byl den odjezdu, tím těžší měla srdce:
“Asi se bojím nechat mámu samotnou…” — myslela si Katka. Ale v duchu věděla, že to není hlavní důvod jejího smutku.
Před očima jí stále stál smutný pohled Tomáše. Jak bude bez něj? Vždyť byli tolik let nejlepší přátelé.
Poslední dobou Katce dokonce připadalo, že jejich přátelství přerostlo v něco víc…
“Tak dost! Brzy budu s Michalem v Praze. A stejně myslím na Toma” — snažila se zahnat znepokojivé myšlenky.
Na ruce jí opatrně vylezl Rysík. Cítil, že s paničkou není něco v pořádku. Snažil se ji uklidnit, jemně přede.
— Rysíku, chlapečku. Jak já bez tebe budu? — šeptala Katka.
Vybavil se jí nedávný rozhovor s Michalem, který jasně řekl, že pro kocoura v jejich životě není místo:
— Katko, já nemůžu celý život brát prášky kvůli nějakému zvířeti. I kdyby bylo sebevíc milované, — řekl.
A ta slova zněla jako rozsudek…
— Tak co, Katko, nadešel čas rozloučení! — říkal Tomáš vesele. V rukou držel Rysíka.
— Tome, prosím, volej, nezapomeň, — šeptala přes slzy dívka.
— Nekysel, ať Rysík není nervózní. Promiň, že na letiště nepojedeme, — usmál se Tomáš.
Stáli na chodbě. Kluk pustil Rysíka domů a objal Katku.
“Nepouštěj ji… Jen ji nepouštěj!” — bušilo mu ve spáncích.
— Už musím, — řekla Katka a políbila ho na tvář.
— Nezapomenu. Nikdy nezapomenu, — zašeptal Tomáš a uvolnil ruce…
Stála u odbavovací přepážky a chápala, že se teď rozhoduje o jejím osudu.
— No, proč jsi tak smutná? — povzbuzoval Katku Michal.
Snažila se usmívat.
“Nezapomenu… Nikdy nezapomenu…” — bušilo jí ve spáncích Tomášovo slovo…
Katka hleděla z okna na vzdalující se budovu letiště.
— Vracíte se odněkud? — zeptal se taxikář.
— Ne, já prostě zůstala, — odpověděla Katka se slzami štěstí.
— To se stává… Myslím, že jste udělala správné rozhodnutí, — filozoficky poznamenal řidič.
Rysík seděl smutný.
— Všechno bude dobré, Rysíku! — povzbuzoval Tomáš.
Do dveří někdo naléhavě zaklepal. Kluk otevřel a zůstal stát…
— Tenkrát na narozeninách jsi mi chtěl něco říct, ale já tě přerušila, — řekla Katka.
Tomáš se usmál:
— Co tady děláš? — zeptal se.
— Tome, odpověz, cos mi chtěl říct? — zopakovala Kateřina.
Ale kluk mlčel, jen se na ni díval. Pak přistoupil blíž a objal dívku.
Pohladila radostného Rysíka, který se jí motal u nohou, a zašeptala:
— Miluju tě, a nemůžu žít bez tebe a Rysíka…
— Právě to jsem ti chtěl říct, miláčku, — odpověděl Tom.