Kačka chvilku netušila, kdo se to loudá podél silnice. Zastavila auto a vyrazila k tomu stvoření, které zoufale potřebovalo pomoc…
Když přišla blíž, málem se rozplakala lítostí. Před ní stál, vrávoraje, vyčerpaný kocour. Kačka ani nepoznala, jakou má barvu, protože byl celý od bláta.
Nejhorší ale bylo, že ten nešťastník nemohl pořádně vidět ani dýchat. Na hlavě měl nasazenou uříznutou plastovou lahev.
— Kdo ti to udělal? — zhrozila se a opatrně zvedla ubožáka.
Připadal jí jako pírko. Kocour se naposledy pokusil škubnout, ale nešlo to, a bezvládně jí visel v rukou.
— Tomáši, jsi v práci? Nutně tě potřebuju. Počkej! — křikla do telefonu a uháněla na veterinární kliniku, kde pracoval její kamarád.
Další dvě hodiny bojovali Tomek a jeho kolegové o život zvířete. Kačka tiše seděla na chodbě a poslouchala.
— No, co ti mám říct… Kočka měla štěstí, že potkala tebe. Ještě chvilku a už bychom mu nemohli pomoct. Dneska ať zůstane tady. Mám službu a pohlídám ti ho, — usmál se kluk.
— Tomáši, díky. Kdyby nebylo tebe, ani nevím… — začala Kačka a rozbrečela se, schoulená veterináři na rameni.
Tomáš ji pohladil po hlavě:
— Všechno bude dobrý, Kačko, vždyť si pamatuješ, jak to bylo v dětství? — mrkl na svou nejlepší kamarádku.
Kačka se přes slzy usmála. Znali se léta. Tomáš ji tolikrát zachránil. Od dětství věděla – když je Tomek nablízku, všechno bude v pohodě.
— Běž domů. Ať se maminka zase nenaštve, — znepokojil se kluk.
Kačka přikývla a rychle vyrazila k východu. Tomáš se za ní díval s něhou…
*****
Tomáš měl obavy oprávněně. Byl Kaččin soused a znal její rodinu. Rodiče dívky už dlouho holdovali alkoholu.
Vloni pan domácí opustil tento svět. Kaččina matka byla neutěšitelná. Ztrácela čím dál víc lidskou tvář a shazovala to na dceru.
Tomášovi bylo vždycky líto té hezké holky s rezavými vlasy a pihami.
Byl o tři roky starší než Kačka a hned si ji vzal pod svá křídla. Bránil ji před výtržníky a holkami, co ji škádlily. Pomoc od Tomka Kačka brala vděčně.
Na rozdíl od svých rodičů toužila po slušném životě. Kačka dodělala školu se stříbrnou medailí. A věděla, že se bude muset hodně snažit, aby se dostala na dobrou školu.
Teď byla Kačka studentkou třetího ročníku jazyků na Univerzitě Karlově.
Tomáš byl na kamarádku hrdý. Sám nedávno dodělal Veterinární univerzitu, miloval svou práci, ale říkal si, že ovládnout cizí jazyky je mnohem těžší.
Kačka stíhala nejen učení, ale i práci kurýra v ojetém autě, co zdědila po tátovi.
— Jsem doma! — zavolala Kačka z předsíně.
Odpovědí jí byl pravidelné chrápání. Bytem se linul silný pach alkoholu. Matka spala s nohou svěšenou z gauče. Na zemi se válely prázdné lahve.
Dívka těžce povzdechla, uklidila bordel a šla do svého pokoje – připravovat se na zkoušky.
Z hlavy jí nešel obraz toho zmučeného zvířete. Jak se mu daří? Vzala telefon a napsala Tomášovi…
Ten nešťastný kocour spal, pohnutě se cukaje. Měl pocit, že jsou mučitelé pořád nablízku. Tiše sténal bolestí a zase propadal do tmy.
— Dáš to, bojovníku! Kvůli Kačce. Moc na tebe čeká a přeje ti zdraví, — šeptal Tomek, sedící vedle.
Ráno kocour otevřel oči a když uviděl člověka, zkusil utéct. Nešlo to. V hrůze hleděl na Tomka. V jeho pohledu zamrzla bolest.
— Tiše, malej, neublížím ti, — říkal Tomáš.
Ale kocour věděl, že na světě se nedá nikomu věřit. Chtěl zasyčet, ale z krku se mu vydralo chraplavé zasténání.
— Všechno v pohodě, krasavče, — prohlížel kočku kluk opatrně.
Celý týden strávil nešťastník na klinice. Kačka denně docházela za svým miláčkem, který se zprvu lidí štítil. Pak si ale vybral Kačku s Tomášem a začal je opatrně pouštět k sobě.
— Tedy, rozhodla ses vzít si ho domů? — ptal se Tomek dívky.
Dělal si starosti, jak to Kaččina matka přijme. Kačka rozhodně přikývla a přitiskla si kocoura k sobě…
K překvapení všech žena přijala nového člena rodiny klidně. Jen chraplavě zavrčela:
— Doufám, že ho nebudu muset krmit já?
Kačka se uchechtla. Terezka celou svou penzi propila. Kočka ani dcera do jejích plánů nepatřily.
— Mami, já ho budu krmit, — povzdechla dívka.
— Odpověď dospělého člověka. Chválím, — řekla matka spokojeně.
A jako by se probrala, zeptala se:
— A jak jsi ho pojmenovala?
Kačka se podívala na šedorudého kocoura a odpověděla:
— Rysík.
— Teda, fakt připomíná rysa, — zasmála se Terezka.
A tak začali žít s kočkou spolu. Kačce bylo veseleji vracet se domů, protože teď věděla, že na ni někdo čeká…
Rysík Terezce nevěřil. Žena ho děsila chraplavým hlasem a prudkými pohyby. A pach alkoholu kočku znervózňoval.
Proto se snažil, když Kačka nebyla doma, nepřijít jí do cesty.
— Je nějakej divokej, nemazlí se, — brblala matka nespokojeně.
Kačka pokrčila rameny a nechtěla se hádat.
Když na návštěvu přišel Tomáš, Rysík opatrně vyrazil k němu. Otřel se mu o nohy. Dobře si pamatoval kluka a byl mu vděčný za záchranu.
Tomek řekl Kačce, že Rysíkovi jsou asi čtyři roky. Ale kocour si zažil hodně. Chybělo mu pár zubů, měl problémy s jednou packou a se srdcem.
— Nadměrná zátěž, jako třeba let letadlem, je pro jeho zdraví nebezpečná, — říkal Tomáš.
— No jo, a my jsme se zrovna chystali do Londýna na dovolenou s Rysíkem, — smála se dívka, dobře vědouc, že žádné lety jim nehrozí…
Tak utekly dva roky.
Kačka končila školu a snila o kariéře překladatelky. Jednou doručovala do kanceláře velké firmy balík dokumentů.
Sekretářka převzala zásilku. Kačka už chtěla odejít, když z kanceláře vyšel zmatený muž:
— Já fakt nevím, co dělat? Za hodinu mám jednání a ani jednoho překladatele! — povzdechl si.
Kačka se zadívala na hezkého muže. I on si jí všiml.
— Vy jste náhodou překladatelka? — zeptal se.
Sekretářka už otevřela pusu, ale Kačka ji předběhla:
— Ano, jsem překladatelka. Ovládám angličtinu a čínštinu, — odpověděla svižně.
Koutkem oka viděla, jak se sekretářce udělaly oči jak pětikoruny. Ale rozhodla se zariskovat…
A tak Kačka brzy dodělala školu a nastoupila jako osobní asistentka Michala.
Michal byl okouzlující muž, pětatřicetiletý. Za pár měsíců jejich vztah přestal být jen pracovní. Kačce se líbila Michalova pozornost. Hezky se dvořil, dával jí netradiční dárky.
— Nějak tě nepoznávám, kámoško. Jak jsi nastoupila do práce, jsi úplně jiná, — říkal Tomáš Kačce.
Dívka tajemně se usmívala. Nechtěla se s nikým dělit o své štěstí…
— Měl bys jí to říct. Kolik budeš ještě schnout po té Kačce? — opakoval Tomášovi jeho nejlepší kamarád Nikita.
— Možná máš pravdu. Ale bojím se, že to nebude opětovat. A zničím naše přátelství, — přiznal kluk.
— Tohle není přátelství, je to nějaká šikana. Už na tobě není kousek obličeje, — mrzutě povzdechl Nikita.
Tomáš věděl, že má kámoš pravdu…
Měl Tomáš narozeniny a Kačka podle tradice přišla první gratulovat kamarádovi. Zaklepala na dveře. Tomáš už čekal u prahu.
— Tomku, všechno nejlepší! — řekla Kačka, vstupujíc do bytu.
— Tolik let a nic se nemění, — usmála se na ně Tomášova maminka.
Kačka jako vždy upekla kamarádovi jeho oblíbený dort. Seděli v kuchyni a pili čaj.
— Jsi dnes nějak tajemný, Tomku. Co se děje? — začala první Kačka.
— Kačko, víš, chtěl jsem ti už dlouho něco říct… — začal Tomáš. Ale Kačka ho přerušila:
— Poslouchej, já mám taky vážný rozhovor.
Kluk ztuhnul. V jeho duši se pohnula naděje.
— Tak dej přednost ty, — navrhl.
Kačka se usmála:
— Nastoupila jsem do práce. To víš. A ještě… zamilovala jsem se! — vyhrkla a podívala se Tomášovi přímo do očí.
Ten se na chvíli zarazil:
— No konečně, Kačko. Já jsem tak rád, protože já tě taky… — nestačil domluvit Tomek, protože ho dívka zase přerušila:
— A víš, on je tak starostlivý… Pravda, je starší. Ale na tom přece nesejde, že jo?
Tomáš se zamyslel. Rozdíl mezi nimi byl jen tři roky a vůbec mu nevadil. Kluk přikývl a dál poslouchal se zatajeným dechem.
— Víš, je to moje šance na šťastný život. Michal za dva měsíce odlétá do Londýna a bere mě s sebou.
Ale nemůžu vzít Rysíka. Sám jsi říkal, že má nemocné srdce. A Michal je alergický na zvířata, — řekla.
Tomáš oněměl. Měl pocit, že po něm přejel parní válec:
— Počkej, jakej Michal? Co s tím má společnýho alergie a Rysík? — zeptal se tiše.
— Tomku, vůbec mě neposloucháš? Michal je můj šéf a snoubenec. Odjíždíme do Londýna. Dlouho jsem snila o životě a práci v cizině. To je zkušenost!
Ale Rysíka nemůžeme vzít. Nevím, co dělat. Nechat ho s mámou není možný a dát ho někomu taky… Vždyť Rysík nejde k lidem, sám víš, — povzdechla Kačka.
Tomáš mlčel.
“Já jsem ale vůl!” — proběhlo mu hlavou. Kluk se pokusil dát dohromady a bezstarostně se usmál:
— No, Kačko. Tohle jsou novinky! Neboj, kámoško. Všechno bude dobrý, slibuju! Já si Rysíka můžu vzít. Zná mě. Hlavně, abys byla šťastná, — řekl radostně.
Kačka se dívala Tomášovi do očí. Byly najednou smutné a zhaslé, přitom před chvílí zářily štěstím.
— A co jsi chtěl říct ty? — zeptala se nejistě.
— Ale, to je blbost. V práci se jenom něco mění, — mávl rukou Tomek…
Dva měsíce se Kačka chystala na odjezd.
Zvláštní, ale čím víc se blížil den stěhování, tím těžší měla srdce:
“Asi se bojím nechat mámu samotnou…” — myslela si Kačka. Ale v hloubi duše věděla, že to není hlavní důvod jejího smutku.
Pořád jí před očima stál smutný pohled Tomáše. Jak bude bez něj? Vždyť byli tolik let nejlepší kamarádi.
Poslední dobou Kačce dokonce připadalo, že jejich přátelství už přerostlo v něco víc…
“Tak, dost! Brzy budu bydlet s Michalem v Londýně. A myslím pořád na Tomáše” — snažila se zahnat starostlivé myšlenky Kačka.
Na ruce jí opatrně vylezl Rysík. Cítil, že s paničkou není něco v pořádku. Snažil se ji uklidnit, jemně přede.
— Rysíku, můj malej. Jak já budu bez tebe? — šeptala Kačka.
Vzpomínala si na nedávný rozhovor s Michalem, který jasně naznačil, že kočka v jejich životě místo nemá:
— Kačko, já nemůžu celej život brát prášky kvůli nějakýmu zvířeti. I kdyby bylo sebelíbenější, — řekl.
A ta slova zněla jako rozsudek…
— Tak, Kačko, nadešel čas se rozloučit! — řekl Tomek svižně. V ruce držel Rysíka.
— Tomáši, prosím, volej, nezapomeň, — šeptala přes slzy dívka.
— Neklesej na duchu, nebo Rysík bude nervózní. Promiň, že tě na letiště neodvezem, — usmál se Tomáš.
Stáli na chodbě. Kluk pustil Rysíka domů a objal Kačku.
“Nepouštěj ji… Jen ji nepouštěj!” — bušilo mu ve spáncích.
— Už musím jít, — řekla Kačka a políbila ho na tvář.
— Nezapomenu. Nikdy nezapomenu, — zašeptal Tomáš a uvolnil ruce…
Stála u přepážky a věděla, že právě teď se rozhoduje o jejím osudu.
— No, co jsi tak smutná? — povzbuzoval Kačku Michal.
Snažila se usmívat.
“Nezapomenu… Nikdy nezapomenu…” — bušila jí ve spáncích slova Tomáše…
Kačka se dívala z okna na vzdalující se budovu letiště.
— Vracíte se odněkud? — zeptal se taxikář.
— Ne, já jenom zůstala, — odpověděla Kačka se slzami štěstí.
— To se stává… Myslím, že jste udělala správně, — řekl filozoficky řidič.
Rysík seděl smutně.
— Všechno bude dobrý, Rysíku! — povzbuzoval Tomáš.
Do dveří někdo důrazně zaklepal. Kluk otevřel a ztuhnul…
— Tenkrát na narozeninách jsi mi chtěl něco říct, ale já ti skočila do řeči, — řekla Kačka.
Tomáš se usmál:
— Co tady děláš? — zeptal se.
— Tomáši, odpověz, co jsi chtěl říct? — opakovala Kačka.
Ale kluk mlčel a díval se na ni. Pak přišel blíž a objal dívku.
Pohladila radostného Rysíka, který se jí otíral o nohy, a zašeptala:
— Miluju tě, a nemůžu žít bez vás a Rysíka…
— Přesně to jsem ti chtěl říct, miláčku, — odpověděl Tomek.