Dnes se stala věc, kterou si budu pamatovat dlouho. Brok nezakňučel, když se pán otočil k východu. Jen položil čenich na tlapy a zavřel oči, jako by už dávno věděl, jak tahle cesta skončí.
U přepážky Jindřich odepínal karabinu vodítka. Prsty mu běhaly rychle. Tak si člověk sundává hodinky před sprchou – bezmyšlenkovitě, bez přestávky.
„Nemám čas se courat se starým psem,“ řekl, aniž by zvedl oči. „Zadní nohy mu skoro nechodí. No, dejte ho utratit. Nebo do útulku někam.“
Brýle na řetízku se zakymácely, když se Lidmila Nováková otočila ke psu. Rezavý. Velký. Šediny na čumáku a natržené levé ucho. Brok ležel u pánových nohou a ocas se mu nehnul.
„Jste si jistý?“
Vodítko dopadlo na pult. Ošoupaná kůže, kovová přezka plná drobných škrábanců.
„Jistý,“ trhl Jindřich ramenem. „Oženil jsem se. Žena má… no, alergii. Nový byt, čerstvá rekonstrukce. A on líná. Zkrátka nemám čas.“
Slovo „nemám“ vyslovil o trochu rychleji než ostatní. Dvě slabiky, jako by si je nacvičil v autě cestou sem.
Nesedl si. Nepoplácal psa po kohoutku. Ani se nepodíval dolů. Otočil se, strčil do skleněných dveří a vyšel ven. Vůně benzínu a mokrého listopadu vklouzla na chodbu na vteřinu, pak se dveře zavřely a bylo ticho.
Brok zvedl hlavu.
Podíval se na dveře. Na Lidmilu. Zase na dveře. Nozdry se mu zachvěly, nasávaly mizející pach. Sklo se nepohnulo. Známé boty se nevrátily.
Lidmila si dřepla vedle něj s křupnutím v kolenou.
„Tak co, starouši. Pojďme to vyřešit.“
Pod dlaní byla srst tvrdá a teplá. Voněla tak, jak voní psi, co roky spali na jednom místě v předsíni na staré dece. Prachem. Domovem.
Zadní nohy byly ve špatném stavu. Artritida, oteklé klouby. Pes vstával s námahou, kolébal se, jako by na zádech nesl neviditelný pytel. Ale vstal. Sám.
Lidmila prohmatala žebra, nadzvedla pysk, zkontrolovala zuby. Srdce bilo pravidelně, oči jasné. Na svůj věk se držel dobře: chodit mohl, jíst mohl, strkat čenich do kolen taky. A čekat u dveří.
U dveří čekat uměl. Byl na to zvyklý.
Na obojku visela kovová známka plná škrábanců. Lidmila ji naklonila ke světlu. Dvě telefonní čísla. Jedno podepsané „Jindra“. Druhé, dole, menší, skoro setřené: „Marta“.
Na první číslo nikdo nezvedl. Pět zvonění, šest, sedm. Účastník nedostupný.
Brok ležel na podlaze ordinace, hlava mezi tlapami. Zářivka nad ním blikala s tichým praskotem a stín rezavého těla se na šedém linoleu objevoval a mizel. Jako by už byl napůl pryč.
Prst se zastavil nad druhým číslem. Pak Lidmila zmáčkla vytáčení.
Zvedli to na třetí zvonění.
„Prosím?“
Hlas mladý, trochu chraplavý, s pauzou před slovem. Tak odpovídají lidé, co nečekají hovor od cizích, ale zvednou to, protože se bojí, že by něco důležitého zmeškali.
„Dobrý den. Veterinární klinika Naděje. Jmenuji se Lidmila Nováková. Jste Marta?“
Pauza. Krátká, ale hutná, jako by něco spadlo na dno.
„Ano. Co se stalo?“
„Máme tady vašeho psa. Broka. Rezavý, velký, levé ucho natržené. Přivezl ho muž. Jindřich. A nechal ho tady.“
„Jak to, že ho nechal?“
„Odmítl si ho vzít. Řekl, že nemá čas.“
V telefonu se odmlčeli. Lidmila slyšela dech a hluk ulice. Někde v dáli troubil autobus. Pak se ozval zvuk, jako když si člověk zakryje pusu dlaní.
„Je živý?“ hlas zeslábl, jako nit, kterou někdo napíná.
„Živý. Artritida zadních nohou, ale stav je stabilní. Potřebuje kúru injekcí a někoho, kdo bude nablízku. Není to rozsudek smrti.“
„Přijedu. Pošlete mi adresu. Hned přijedu.“
Spojení se přerušilo. Lidmila držela telefon ještě vteřinu a poslouchala ticho. Pak se podívala na Broka. Nehnul se. Jen ocas trhl, jednou, sotva znatelně, jako ve snu, když se zdá něco hezkého a pak si nemůžete vzpomenout, co to bylo.
Z komory přinesla misku s vodou. Postavila ji vedle čenichu. Brok se natáhl, lokl jednou, dvakrát, a kapka mu zůstala viset na fouskách. Pak zase položil hlavu.
Starou deku ze skříně provoněl naftalín a cizí kočky. Lidmila ji rozprostřela v rohu ordinace a pes se tam přesunul sám, pomalu, vlekl zadní nohy. Očichal látku. Ulehl. Nos schoval do záhybů.
Za oknem se setmělo. Listopadové lucerny se rozsvítily před pátou, mokré světlo dopadalo na sklo žlutými skvrnami.
Za dvě hodiny se skleněné dveře otevřely znovu. Bunda mokrá, kaštanové vlasy přilepené na čelo, tenisky ztemnělé od louží. Marta se zastavila na prahu ordinace a hned nevešla dovnitř.
V rohu na dece ležel Brok. Hlavu nezvedl.
Udělala krok. Pak další, pomalejší, jako by se bála, že ho vyplaší. Klekla si na kolena. Deka ztemněla od mokré bundy a ordinací zatáhlo deštěm a studeným asfaltem.
A tehdy pes otevřel oči.
Dlouho na ni hleděl, jako by jí nevěřil. Nozdry se mu roztáhly. Ocas bušil do deky, jednou, dvakrát, rychleji. Brok zavyl tiše a tenounce, úplně jako štěně, a natáhl k ní čenich. Zadní nohy ho neposlouchaly, klouzaly po látce, a on se snažil předními, drápy drápal po podlaze, třískal jimi o linoleum.
Marta ho chytila pod hrudník a přitáhla k sobě. Horký jazyk jí přejel po tváři, po bradě, po slaných mokrých stopách, které si neutírala.
Lidmila stála u dveří. Mlčela. Sundala si brýle, otřela je okrajem pláště, i když skla byla čistá. Nasadila je zpátky.
„Je mu třináct,“ řekla Marta, aniž by se otočila. Hlas dutý, jako by jí někdo položil na hrdlo něco teplého a těžkého. „Táta ho našel na stavbě, když mi bylo jedenáct. Ucho mu tenkrát roztrhali toulaví psi. Táta ho nesl domů v bundě jako dítě.“
Rezavý čenich se jí zabořil do dlaně, až se jí prsty roztáhly.
„A teď najednou nemá čas,“ řekla Marta tiše, bez vzteku. Tak se mluví o věcech, které už nepřekvapí, ale pálí někde pod žebry.
Ruce se jí jemně třásly. Stiskla pěsti, promnula si prsty, jako by se snažila zahřát, i když v ordinaci bylo teplo.
„Artritida se léčí,“ začala Lidmila klidně, odborně. „Injekce v kůře, speciální krmivo a teplo. Aby nezůstával dlouho sám. Není beznadějný. Jen starý.“
Marta kývla. Vstala. Utřela si obličej rukávem mokré bundy a podívala se na veterinářku přímo, neuhýbala pohledem.
„Vezmu si ho.“
„Máte podmínky?“
Rty se jí škublo. Nebyl to úsměv.
„Garsonka. Šestnáct metrů. Kočka. Práce od osmi do šesti. A ani jediný důvod, proč ho tady nechat.“
Z háčku u dveří Lidmila sundala vodítko. To samé, ošoupané, s přezkou plnou škrábanců. Marta ho vzala a prsty se jí sevřely kolem staré kůže, jako by držela něčí ruku, ne řemínek.
Karabina cvakla o obojek. Brok stál, pohupoval se, zadní nohy se mu třásly, ale ocas hýbal ze strany na stranu. Levé natržené ucho sebou škubalo.
„Pojď, Broku. Pojď.“
Vykročil. Pomalu, nerovnoměrně, padal doprava. Došel k prahu a zastavil se. Otočil se zpátky do ordinace, na deku, na blikající zářivku.
Pak se podíval na Martu. A šel za ní.
U východu zpomalila. Venku mrholilo, vonělo to mokrým asfaltem a spadaným listím. Brok těžce dýchal, pára mu šla z tlamy a drobný déšť usedal na rezavou srst stříbrným prachem.
K autu to bylo asi sto metrů. Pro bolavé tlapy celý kilometr.
Marta si dřepla, chytila psa pod hrudník a zadní nohy. Těžký. Horký. Celý se třese. Narovnala se, přitiskla ho k sobě a Brok zabořil čenich do jejího krku. Mokrým, horkým čenichem, který páchl psem a bývalým domovem, odkud ho ráno odvezli navždy.
Bunda promokla skrz na skrz. Ruce pálily od váhy. Kolena se jí podlamovala na kluzkém asfaltu. Ale ani jednou se nezastavila.
Lidmila se dívala z okna. Zářivka za zády blikla, zhasla a zase se rozsvítila.
Na pultu ležela karta. „Brok, kříženec, 13 let. Majitel: Jindřich Svoboda.“ Slovo „Jindřich“ bylo přeškrtnuté. Dole, drobným úhledným písmem: „Marta“.
Za týden přišla Lidmile na telefon fotka. Brok ležel na kostkované dece a vedle něj seděl pruhovaný šedý kocour a vylizoval mu to natržené ucho. Psí čenich byl klidný. Oči zavřené, ocas volně natažený přes látku. Tak leží psi, kteří už nemusí čekat u dveří.
Popisek byl krátký: „Nemá čas. My jsme si ho našli.“
Marta koupila nové vodítko, modré, s měkkou rukojetí.
To staré zůstalo viset bez užitku, vonělo bývalým domovem a člověkem, který neměl čas.
Poučení: Čas si vždycky najdete na to, na čem vám doopravdy záleží. Kdo říká, že nemá čas, jen přiznává, že jste na jeho seznamu až na posledním místě.