„Chápeš přece, že je to pro mamku těžký?“ – Ondra si nadhazoval v dlani klíče od auta, ani se na mě nepodíval. „Pěstovala si sazenice. Je tak těžký pomoct jí na tři dny? Pořád dokola to samý.“
Stála jsem u otevřenýho kufru a koukala na tři obří tašky, který jsem si sama sbalila. V jedné byly dětský věci, v druhý teplý svetry na večer, ve třetí peřiny – protože tchýně se štítila nám půjčit svoje z prádelníku.
Naše pětiletá Anička už se vrtěla na zadním sedadle a tiskla k sobě plyšovýho zajíce, zatímco Tomáš, kterému právě bylo osm, znuděně listoval komiksem. Předemnou ležel další víkend, co měl být zaslouženým odpočinkem po čtyřicetihodinovým pracovním týdnu v účetnictví, ale místo toho sliboval proměnu v dobrovolnou otročinu.
„Pomoct na tři dny – to je, když přijedem, opečeme buřty a večer polejem dva záhony, Ondro,“ řekla jsem klidně. „Ale když od rána do večera stojím ohnutá nad jahodama, zatímco Anna kontroluje každej keřík, tomu se říká jinak.“
Manžel podrážděně otevřel dveře od řidiče a sedl za volant.
„Dobře, jedem už. Tam se uvidí. Na místě to vždycky vypadá líp.“
Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce, připoutala se a zírala na silnici. Auto se rozjelo a nechávalo za sebou naše tichý sídliště. Před námi byly dvě hodiny po rozbitý silnici z Prahy, vedro a pocit, že zase ustupuju bez boje.
Devět let manželství mě naučilo, že se hádat s Ondrou o jeho rodičích je jako snažit se zastavit vlak za jízdy. Jednodušší je souhlasit, přetrpět dva dny a pak se tři dny vzpamatovávat v městskym bytě. Tentokrát se ale uvnitř něco tvrdohlavě bránilo, jako by se tenká nit napnula k prasknutí.
Cesta se vlekla donekonečna. Děti vzadu začaly zlobit někdy v půlce. Tomáš si stěžoval na vedro, Anička upustila svýho zajíce mezi sedadla a tiše fňukala. Ondra se zlobil, přidával rádio, kde hrály nějaký starý popový hity, a pořád předjížděl kamiony s prudkým přeřazováním.
„Museli jsme brát tolik věcí?“ hodil přes rameno a letmo koukl do zpětného zrcátka. „Máma říkala, že má starý oblečení na zahradu. Proč taháš tyhle kufry?“
„Protože to starý oblečení tvojí mámy jsou umolousaný župany velikosti 54, ve kterejch se cejtím blbě,“ řekla jsem klidně. „A děti potřebujou čistý věci na převlečení.“
„Ale jdi, nezačínej. Pořád hledáš problémy, kde nejsou. Máma čeká, upekla koláče s rebarborou, a ty už jedeš s takovým výrazem, jako by tě vezli na popravu.“
Mlčela jsem. Nemělo cenu se hádat. Ondra si myslel, že víkend na chalupě u jeho rodičů je to nejlepší, co nás může potkat. Pro něj to byl návrat do dětství, kde mohl chodit ve starých kraťasech, pít mléko od sousedovic krávy a za nic neodpovídat.
Pro mě se to měnilo v nekonečnou zkoušku na titul „dokonalá snacha“, kterou jsem propadala pokaždé, ať jsem se snažila sebevíc.
Když auto odbočilo na polní cestu posypanou štěrkem, podvozek dutě zaduněl. Kolem míjely šedivý ploty, keře rakytníku a stejný chatky. Naše chalupa – tchýnina – se od ostatních lišila zeleným plotem a velkým skleníkem, co se tyčil jako futuristická kopule.
Anna už stála u vrátka. Měla na sobě modrou zástěru s puntíkama a v ruce držela zahradní nůžky. Vedle, na nízký lavičce pod jabloní, seděl tchán Pepa a pomalu opravoval starý tranzistorák.
„Tak už ste konečně tady!“ otevřela vrátka, ani nepočkala, až Ondra vypne motor. „Prodrali ste se zácpama? Vyložte rychle, oběd chladne. Markétko, zlato, ty jsi nějaká bledá. Už vás tam v tý Praze umořili. Nevadí, tady máme čistej vzduch, rychle se dáš do kupy.“
Usmívala se, ale její pohled už skenoval moje tričko a světlý džíny. Znala jsem ten pohled. Teď začne vyhodnocování: kolik stojí oblečení, proč je tak snadno ušpiněný, proč jsem se na chalupu nalíčila.
***
Oběd probíhal podle Annina diktátu. Rozdávala polévku s knedlíčky a při tom udílela instrukce na večer. Ondra jedl s chutí, mlaskal a přitakával matce.
„Ondro, budeš muset podepřít plot u malin, bo se bortí,“ utřela si tchýně pečlivě rty ubrouskem. „A my s Markétkou se dáme do záhonů. Tráva po deštích vylezla – hrůza. Když dnes nevyplejeme, zítra se k cibuli nedostanem.“
„Mami, já jsem myslel, že bychom šli s dětma k rybníku,“ nesměle namítl Ondra a natahoval se pro druhej koláč. „Takový vedro, ať se vykoupu.“
„Rybník nikam neuteče,“ utnula ho Anna. „Voda je ještě studená, nachladíš děti. Stihnete. Nejprv práce, potom zábava. Markétko, dojedla? Dej talíře do dřezu a pojď. Připravila jsem ti nářadí.“
Podívala jsem se na manžela v naději na podporu. Ale Ondra pilně studoval vzor na svým hrnku s čajem. Vždycky to dělal – schoval se do stínu a nechal mě, ať si to s jeho matkou vyřídím sama.
Už za půl hodiny jsem klečela mezi dlouhýma řádkama cibule. Slunce pálilo nemilosrdně, hlava mě pálila i přes kšiltovku. Země byla suchá, hrudkovitá, plevel se jí držel jako přilepenej a trhal se u samotnýho kořene. Vedle, na plastový židličce, se usadila Anna. Sama nepletla – doktoři jí zakázali se ohýbat kvůli tlaku – ale zato bedlivě řídila.
„Ber to hlouběj, Markétko, hlouběj. Kořen musíš vytrhnout i s masem, a ty jen štípáš vršky. Za tři dny je to zase všechno zaplevelený. A nespěchej, dělej pořádně. Pěstujem přece pro sebe, pro vnoučata. Copak nechceš, aby děti jedly vlastní vitamíny, bez chemie?“
Mlčky jsem vytrhla velkej pampeliškový keř. Země se mi zaryla pod nehty. Moje čerstvá manikúra, kterou jsem si nechala udělat ve čtvrtek večer za pěkný peníze, přestala existovat už v prvních deseti minutách. V hrudi mi pomalu vřela zlost. Ne na tchýni – ta byla taková vždycky, to se nezmění. Na manžela. Na sebe. Na to, že tady zase sedím v tomhle prachu a plním cizí vůli, zatímco moje vlastní plány na víkend letí do háje.
„Mami, můžu si dát vodu?“ přiběhla Anička k záhonu, celá červená vedrem. Zkoušela si hrát s místním psem, ale ten líně spal ve stínu baráku a nereagoval.
„Vezmi si v domě, na stole je džbán,“ řekla jsem a utřela si pot z čela hřbetem ruky.
„Nechoď dovnitř, budeš tahat špínu,“ vložila se do toho Anna. „Ondro! Přines dceři vodu ze studny. A Markétce taky, koukej, už je celá rudá.“
Ondra, co zrovna líně přibíjel prkno k plotu, odložil kladivo a šel ke studni. Pohyboval se tak pomalu, že jsem do něj chtěla hodit motyčkou.
K sobotnímu večeru jsem se nemohla narovnat. Svaly křičely nezvyklou námahou, dlaně pálily. Přesunuli jsme se na záhony s mrkví, který potřebovaly klenotnický plení – malý výhonky se daly snadno splést s plevelem.
„No kdo takhle pleje, proboha,“ zvedla se Anna ze židličky a přišla blíž, zkoumajíc výsledky mojí práce. „Ty jsi půlku mrkve vytrhala, Markéto! Koukej, tady je prázdno, a tady taky. Prosila jsem tě, abys byla opatrnější. Copak máš myšlenky někde jinde?“
Ztuhla jsem, v rukou držíc další trs trávy. Uvnitř něco cvaklo. Klid, pomyslela jsem si, jen klid. Je to jen starej člověk. Myslí si, že pomáhá.
„Anno, snažím se to dělat pečlivě. Výhonky jsou moc malý, špatně se rozeznávaj.“
„Když je špatně vidět, musíš si vzít brejle,“ sekla tchýně. „Můj Ondra tuhle mrkev vždycky vyplenil perfektně, když byl malej. A ty, dospělá ženská, neumíš ani základní věci. Z vás, dnešních holek, není žádnej užitek v domácnosti. Jen utrácet umíte v těch svých salónech.“
Ze zadu přišel Ondra. Právě se vrátil ze stavebnin, kam jel s tátou pro nějaký prkna. V ruce držel zmrzlinu. Jednu. Už ji dojídal a slízával bílý kapky z prstů. Dětem přivezl lízátka. O mně se samozřejmě nikdo nezmínil.
„Mami, co tady zas křičíš?“ líně řekl a sedl si na zápraží. „Markéta to dělá normálně. Jen není zvyklá.“
„Právě, že není zvyklá!“ chytla se Anna, povzbuzená synovou podporou. „A musí si zvykat. Přijede, sedne si s knížkou na lehátko a myslí si, že je v hotelu. Tady se musí makať. My s tátou tenhle pozemek držíme třicet let, každej kousek jsme si vlastníma rukama obdělali. A jí je těžko se ohnout.“
Pomalu jsem se zvedla z kolen. Oprášila jsem si kalhoty od nalepený hlíny. Do zad mi bodla ostrá bolest, ale ani jsem se nezaškaredila. Podívala jsem se na tchýni – do její tváře s upřímným rozhořčením. Podívala se na Ondru – seděl na schodech, dojídal kornoutek a koukal do mobilu, úplně odpojenej od dění. Pro něj byl tenhle rozhovor jenom známej kulisák.
„Skončila jsem,“ řekla jsem tiše.
„Co to znamená skončila?“ rozhodila tchýně rukama. „A kdo udělá ty tři záhony? Slíbili přeháňky na noc, zítra to všecko zaroste!“
„Uděláte si je vy, Anno. Nebo váš syn. Já se na těch záhonech víc neukážu. Nikdy.“
Otočila jsem se a šla do baráku. Kroky se mi dělaly těžce, nohy jako by mi nalil olovo, ale uvnitř rostl zvláštní, neobvyklej pocit svobody. Jako bych dlouho nesla těžkej, cizej kufr bez ucha a najednou jenom povolila prsty.
V domě jsem hned zamířila do místnosti, kde jsme spali. Vytáhla jsem zpod postele tašky a začala skládat věci. Dětský trička, kraťasy, peřiny – všechno letělo do kufrů bez ladu a skladu.
Ve dveřích se objevil Ondra. Měl zmatenej obličej, trochu i vyděšenej.
„Markéto, co to děláš? Máma tam pije kapky. Proč ses na ni tak utrhla? Je to starej člověk, má srdce.“
„Tvá máma je plná sil, Ondro,“ zapnula jsem zip na prvním kufru. „Tenhle záhonek přežije i nás. Ale mě se rozpadá záda. Sbal děti. Jedeme domů.“
„Kam jedeme? Sobota, večer! Do Prahy jsou šílený zácpy. Zbláznila ses? Kvůli nějaký mrkvi dělat cirkus?“
„Nedělám cirkus. Jedu domů. Jestli chceš, zůstaň tady s mámou a mrkví. Auto je moje, klíče mám já. Děti beru s sebou.“
Ondra se mi pokusil zastavit cestu, postavil se do dveří.
„Nikam nepojedeš. Dost hysterie. Uklidni se, teď se navečeříme, dáme čaj, a všechno se spraví. Máma vychladne, je sklerotická.“
Podívala jsem se na Ondru. Klidně, bez paniky, která mě obvykle přepadávala při našich hádkách. A vzpomněla jsem si na slova Lenky, mojí kamarádky: „Nikdy se nepostaví na tvou stranu.“ Pro něj budu vždycky až na druhým místě: máma je hlavní a já mám trpět a přizpůsobovat se.
„Pusť mě, Ondro.“
Vzala jsem dva těžký kufry a vyšla na chodbu. Děti seděly na gauči v obýváku, zticha, a cítily, že se děje něco neobvyklýho.
„Tomáši, Aničko, obujte se. Jedeme domů, do Prahy.“
„Hurá!“ Tomáš seskočil z gauče, ani se nesnažil skrýt radost. Život na chalupě ho už taky pěkně nebavil pod neustálým dohledem babičky, která zakazovala běhat po trávníku a trhat bobule z keře bez dovolení.
Anna stála na verandě se stisknutýma rtama. Pepa za ní mlčky kouřil a díval se někam ke stromům. Nikdo nás nezdržoval, nikdo nepřemlouval, ať zůstanem.
Ondra šel za mnou až k autu. Pořád se mě snažil zastavit.
„Děláš velkou hloupost, Markéto,“ řekl tiše, když jsem nakládala věci do kufru. „Máma ti to nezapomene. Kazíš vztahy kvůli blbosti.“
„Víš co, je ti jedno, jak se cejtím, Ondro,“ zavřela jsem kufr a otočila se k němu. „Už nikdy nepojedu na chatu tvých rodičů. To je konečný rozhodnutí. Jestli je chceš navštěvovat, klidně, třeba každej víkend. Děti si můžeš brát, jestli budou chtít samy. Ale beze mě. Mám toho dost.“
Sedla jsem za volant, nastartovala. Ondra stál u plotu s rukama v kapsách. Vypadal jako zmatenej kluk, kterými vzali oblíbenou hračku. Do auta nesedl. Zůstal na chalupě, vedle mámy, která mu už z verandy něco vyčítala a divoce gestikulovala.
Vyrazili jsme z branky. Vzpětným zrcátkem jsem viděla, jak se mužská postava zmenšuje spolu se zeleným plotem a obřím skleníkem. V hrudi mě trochu tlačilo z vědomí, že tenhle večer všechno změnil.
Náš manželství se nerozpadne zítra, nějak spolu budeme žít dál. Ale ta dřívější Markéta, která byla ochotná snášet jakýkoli ponížení kvůli zdánlivýmu klidu v rodině, už neexistovala.
Sešlápla jsem plyn a auto se rozjelo po štěrkový cestě, unášejíc nás pryč od cizí chalupy, kde jsem se moc dlouho snažila žít podle cizích pravidel.
„Mami, už k babičce nepojedem?“ zeptala se tiše Anička zezadu a vytrhla mě ze zamyšlení.
Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Dcerka tiskla k sobě zajíce a Tomáš pozorně čekal, co řeknu.
„K babičce a dědovi budete jezdit s tátou, jestli budete chtít,“ přeřadila jsem a vyjela na asfaltku. „Já mám na víkendy teď jiný plány.“
Vpředu se objevila světla pumpy. Zatočila jsem tam, abych dětem koupila džus a v klidu si dala kafe. Čekala mě ještě stovka kilometrů domů, a tu cestu jsem chtěla ujet bez zbytečnýho spěchu.