– Naděždo, podepiš to hned. Do obřadu je dvacet minut.
Stála jsem před zrcadlem v malé místnosti pro nevěsty, kde to vonělo lakem na vlasy, cizími parfémy a čerstvými růžemi. Za oknem hučel červencový déšť, po skle stékaly tenké cestičky a na parapetu ležely dva špendlíky, které jsem pořád nemohla zapíchnout do závoje.
Růžena Novotná držela přede mnou list papíru. Bílý, pevný, s úhledně přeloženým rohem. V druhé ruce měla pero se zlatým uzávěrem.
– Co to je? – zeptala jsem se.
Usmála se tak, jak se usmívají prodavači, když ví: věc má vadu, ale kupující už skoro souhlasil.
– Obyčejná rodinná dohoda. Stanislav ti to vysvětloval.
Stanislav stál u dveří v tmavomodrém obleku. Hezký, hladce oholený, s kytičkou v klopě. Ráno jsem mu ji sama připínala a smála se, že se bojí píchnout víc než jít se ženit.
Teď se nesmál.
– Nadi, nezačínej, – řekl. – Všechno jsme probrali.
– Probrali jsme, že se po svatbě nastěhuješ ke mně, – řekla jsem. – A že se tvojí matce nikdo neposmívá. Všechno ostatní jsi probíral beze mě.
Růžena mírně zvedla obočí.
– Jaká prudkost. Stanislave, já říkala: mělo se to postavit napevno dřív.
Položila list na stolek vedle krabičky na prsteny. Nebyl to ani opravdový právnický papír, spíš vodítko, na které mě chtěli vzít těsně před obřadem. Smysl se vešel do pár řádků: po svatbě prodám svůj byt a peníze půjdou na koupi velkého bydlení pro naši „novou rodinu“. Kupovat se mělo na Stanislavovo jméno. Proč – nevysvětlili. Zřejmě se počítalo, že mi to má být samo o sobě příjemné.
Podívala jsem se na svůj odraz. Bílé šaty seděly dokonale. Ještě že jsem je šila sama, v noci, když v salónu utichly stroje a konečně jsem se mohla věnovat sobě. Krajku na rukávech jsem vybírala tři týdny. Pas jsem předělávala dvakrát. V těch šatech nebylo nic náhodného.
Kromě ženicha, jak se ukázalo.
– Byt jsem koupila před tím, než jsem poznala Stanislava, – řekla jsem. – Prodávat ho nehodlám.
Stanislav se odrazil od dveří a přistoupil blíž.
– Nadi, přestaň se držet svých zdí. Je to garsonka. Budeme se tam mačkat celý život?
– Nejsem proti většímu bytu. Jsem proti tomu, aby se můj prodával na tvé jméno a pod diktátem tvojí matky.
– Máma to myslí dobře.
– Pro koho?
Růžena si povzdechla.
– Pro všechny. Bolí mě nohy, těžko to zvládám sama. Stanislav je jediný syn. Jsi žena, měla bys myslet šířeji, nejen na své nitě, hadry a stoličku u okna.
Stoličkou u okna nazývala můj pracovní kout. Stál tam starý šicí stroj, těžký, litinový, který jsem dostala spolu s první opravdovou zakázkou od majitelky zavřeného salónu. Na tom stroji jsem podšívala cizí kabáty, šila školní zástěry, předělávala šaty po nevydařených nákupech, a pak jsem si naspořila na první splátku a koupila ten byt.
Malý. Tvrdohlavý. Můj.
Stanislav to všechno věděl. Dokonce kdysi říkal:
– Miluju, že si všechno děláš sama. S tebou není strach.
Ukázalo se, že mu nebylo strach se mnou, ale na můj účet.
– Nic nepodepíšu, – řekla jsem.
Růžena rázem přestala usmívat.
– Tak na co celá ta komedie?
– Jaká komedie?
– Bílé šaty, hosté, restaurace. Chceš vstoupit do rodiny, ale rodině nic nedáš?
Podívala jsem se na Stanislava. Čekala jsem, že řekne aspoň: „Mami, dost.“ Nebo že jí prostě vezme ten list.
Mlčel.
Za dveřmi někdo prošel, zasmál se, cinkly skleničky. Nejspíš už nalévali hostům šampaňské. Moje kamarádka Jarka poslala zprávu: „Kde jsi? Oddávající je nervózní.“ Neodpověděla jsem. Telefon ležel vedle kytice z bílých pivoněk, které najednou vypadaly jako hlávky zelí.
– Stanislave, – řekla jsem tiše. – Věděl jsi o tom papíru?
Upravil si manžetu.
– Co se chytáš slov? Papír je jenom pro klid všech. Potom bys to odkládala, začala bys váhat. A my už máme domluveno s lidmi.
– S jakými lidmi?
Růžena rychle pohlédla na syna. Teprve teď jsem se pořádně lekla. Ne papíru. Ne rozhovoru. Ale toho, že odpověď už existuje a bude horší, než si myslím.
Stanislav se zašklebil.
– Ukázal jsem byt jednomu známému. Je ochoten počkat. Dobrá cena. Nedělej, že je to zločin.
– Ukázal jsi kupci můj byt?
– Nepřeháněj. Býval jsem tam. Mám klíče.
Cítila jsem, jak mi v hrudi zprázdnilo a ochladlo. Klíče. Ty samé klíče, které jsem mu dala na jaře, když jsem byla nemocná a prosila ho, aby mi přivezl léky. Pak si je nechal.
– Vodils cizího člověka do mého bytu?
– Do našeho budoucího bytu, – odsekl. – A přestaň mluvit takovým tónem.
Růžena přisunula ke mně pero.
– Naděždo, chytrá žena se nedrží krabice s balkonem, když jí nabídnou normální život.
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mě v salónu Anežka Smetanová, moje první učitelka, učila párat špatný šev.
– Nešetři nití, Nadi. Jestli to od začátku jede křivě, ponese to celý výrobek. Raději hned rozpárat, než potom plakat nad zkaženou látkou.
Tehdy jsem myslela, že mluví o sukních.
Stanislav vzal krabičku s prsteny, otevřel ji, vytáhl můj prsten a otočil jím mezi prsty.
– Ukončeme tenhle rozhovor. Teď vyjdeš, usměješ se, vezmeme se, a doma v klidu všechno probereme.
– Doma? – opakovala jsem. – V kterém domě?
– V tvém. Zatím.
To „zatím“ bylo poslední nití.
Vzala jsem mu prsten z ruky. Malý, hladký, zlatý. Vybrali jsme ho spolu. Vlastně vybral Stanislav a já souhlasila, protože jsem byla unavená z dohadování. Tehdy řekl:
– Sluší ti jednoduchost.
A mně se jen chtělo, aby se mě aspoň jednou zeptal, co se líbí mně.
Přistoupila jsem k oknu. Bylo pootevřené, protože v místnosti bylo dusno. Dole pod přístřeškem stály mokré auta hostů. Na parapetu se třásla kapka vody.
Růžena ke mně přikročila.
– Co to děláš?
Otočila jsem se k nim oběma. K ženě, která už si v duchu rozestavila svůj nábytek v mém bytě. K muži, který si myslel, že po razítku v občance budu pohodlnější, měkčí a tišší.
– Gratuluju! Právě jste ztratili nevěstu, byt i zbytky mé úcty! – hodila jsem snubní prsten do okna.
Trefil se do plechového okapu, cinkl a zmizel někde v mokré zeleni pod okny.
Růžena vykřikla, jako bych nevyhodila prsten, ale její plány na klidné stáří.
Stanislav zbledl.
– Zbláznila ses?
– Ne. Konečně jsem přišla k sobě.
Zvedla jsem lem šatů, abych nešlápla na krajku, a šla ke dveřím.
– Nadi! – Stanislav mě chytil za ruku. – Tam jsou hosté. Moji kolegové. Tvoje máma přijela. Teď všechny ztrapníš.
Podívala jsem se na jeho prsty na svém zápěstí.
– Pusť.
– Promluvíme si.
– Už jsi řekl všechno.
Nepustil hned. Nejdřív stiskl silněji, jako by zkoušel, kolik ve mně zbylo poslušné Naděždy. Pak prsty uvolnil. Na kůži zůstaly červené stopy.
Na chodbě mě zachytila Jarka. Měla fialové šaty a řasenku trochu rozmazanou vlhkem.
– Kde jsi? Všichni čekají. Ó… co se stalo?
– Svatba nebude.
Podívala se mi přes rameno, uviděla Stanislava, Růženu s papírem v ruce, a hned pochopila ne slovy, ale obličeji.
– Pojď, – řekla.
– Počkej. Řekni mámě, ať se nebojí.
– Řekneš jí sama. Je u šatny, už cítí, že je něco špatně.
Máma opravdu stála u šatny. Malá, v tmavomodrém kostýmu, s kabelkou, kterou držela oběma rukama před sebou. Uviděla mě a nezeptala se: „Jak jsi to mohla udělat?“ Nezeptala se: „Co tomu řeknou lidi?“ Jen přistoupila a narovnala mi vykukující pramínek vlasů.
– Ublížil ti?
Přikývla jsem.
– Jdi se převléknout. Já promluvím s hosty.
– Mami, je to složité.
– Složité je, když střih nesedí a zakázka je zítra. Tohle není tvůj člověk.
Šaty jsem svlékala v zázemí restaurace, kam Jarka přinesla mé obyčejné lněné šaty a sandály. Zip se zasekl, krajka se chytala do vlasů. Trhla jsem sebou a tenká nit na rukávu praskla.
– Opatrně, – řekla Jarka.
– Ať se trhá.
– Škoda. Tolik jsi šila.
Podívala jsem se na bílou látku, na úhledné švy, na řadu malých knoflíčků přišitých ručně.
– Není škoda. Šaty za nic nemohou.
Jarka je pověsila na ramínko. Zakývaly se, jako by si povzdechly.
U vchodu do restaurace hlučeli hosté. Někdo se rozčiloval, někdo šeptal, někdo se snažil chytit taxi. Růžena mluvila nahlas:
– Holka má nervy. Všechno urovnáme.
Moje máma jí odpověděla tak klidně, že jsem ji slyšela i přes dveře:
– Holka má byt. A rozum. Ale váš syn má problém s úctou.
Vyšla jsem služebním vchodem. Déšť skoro ustal. Vzduch voněl mokrým asfaltem a lipami. Jarka chtěla jet se mnou, ale poprosila jsem:
– Nechci. Chci být sama.
– Zvládneš to?
– Už jsem zvládla.
Taxi jsem chytila u vedlejšího dvora. Řidič se na mě podíval do zpětného zrcátka: lněné šaty, svatební účes, kytice bílých pivoněk na klíně.
– Povedená slavnost? – opatrně se zeptal.
– Naopak, včas skončila.
Už se neptal.
Doma jsem si nejdřív vzala od domovnice náhradní klíč, který jsem tam nechávala pro případ havárie, a vyjela nahoru. Dveře se otevřely tiše. Byt byl takový, jak jsem ho milovala: na stole u okna ležel krejčovský metr, na opěradle židle visela nedokončená bunda, na parapetu stál květináč s bazalkou. Můj život. Malý, místy stísněný, ale ne cizí.
Vytáhla jsem ze zámku starou vložku a položila ji do dlaně. Soused ze třetího patra mi kdysi ukazoval, jak se vyměňuje, když mi zaskakovalo. Tenkrát jsem se smála:
– Já bych radši šila šaty, než hrabala se zámky.
Odpověděl:
– Ženě v bytě se hodí umět obojí.
Nová vložka ležela v šuplíku komody. Koupila jsem ji poté, co Stanislav jednou bez ohlášení přišel ráno, otevřel dveře svými klíči a řekl:
– Překvapení.
Tehdy jsem mlčela. Jen jsem schovala krabici pod prádlo. Zřejmě moje hlava už všechno věděla, jen srdce zaostávalo.
Zámek jsem měnila dlouho. Šaty bych za tu dobu stihla přizpůsobit postavě, ale s kovem jsem se piplala jako učeň. Šroubovák ujížděl, šroubek padal, prsty bolely. Ale když se nový klíč otočil v nové vložce, poprvé za celý den jsem se usmála.
Telefon vyzváněl. Stanislav. Růžena. Neznámá čísla. Pak zprávy.
„Nedělej ostudu, vrať se.“
„Hosté se ptají, co mají říkat.“
„Přijedu, otevři.“
„Jsi povinna se vysvětlit.“
Ztlumila jsem zvuk.
Vysvětlovat jsem už nemusela nikomu.
Stanislav přijel, když za oknem začínalo tmavnout mokré sídliště. Nejdřív zvonil na domovní telefon. Pak klepal. Pak mluvil přes dveře.
– Nadi, otevři. Jsme dospělí. Musíme to vyřešit.
Seděla jsem na zemi u šicího stroje a párala lem svatebních šatů. Ne že bych ho neslyšela. Ale poprvé za celý den dělaly mé ruce něco, co dávalo smysl.
– Vím, že jsi doma, – řekl. – Nedělej cirkus.
Dál jsem párala šev malými nůžkami, opatrně, abych nepoškodila látku.
– Mám klíče, nejdou, – jeho hlas se změnil. – Vyměnila jsi zámek?
Mlčela jsem.
– Naděždo, tohle už není k smíchu.
Nůžky cvakly. Nit povolila.
– Otevři aspoň, abychom si promluvili!
Přistoupila jsem ke dveřím, ale řetízek jsem nesundala.
– Mluv.
– Chápeš, co jsi provedla? Lidé přijeli, málem mi máma spadla. Udělala jsi ze mě blázna.
– Sám sis poradil.
– Kvůli kousku papíru? Kvůli nějakému bytu?
– Ne kvůli bytu, Stanislave. Kvůli tomu, že jsi už předem rozhodl, kolik stojí můj život.
Za dveřmi hlučně vydechl.
– Chtěl jsem rodinu.
– Ne. Chtěl jsi výhodnou směnu: můj byt za tvůj klid.
– Překrucuješ.
– Jdi.
– Neodejdu, dokud se nedohodneme.
– Tak zavolám strážníka.
Zmlkl. Pak udeřil dlaní do dveří. Ne moc silně, ale dost na to, aby v předsíni zachvělo zrcadlo.
– Budeš litovat.
– Už ne.
Kroky se nevzdalovaly hned. Ještě chvíli stál, doufaje, že se zaleknu vlastního rozhodnutí. Pak výtah práskl dveřmi a v bytě bylo ticho.
Vrátila jsem se k šatům. Odstřihla jsem dlouhou vlečku. Pak sundala krajku z rukávů, složila ji zvlášť. Bílá látka ležela na stole, poslušná a čistá. Dalo se z ní udělat cokoli: slavnostní šatičky pro holčičku, podšívka do bundy, přehoz na figurínu. Ne každý materiál je vinen tím, že ho chtěli použít jinak, než měl.
Když se v salónu rozsvítilo první světlo, už jsem stála u střižního stolu s taškou v ruce. Anežka Smetanová seděla u okna a pila čaj ze sklenice v držáku.
– Nu? – zeptala se, aniž by zvedla oči.
– Svatba nebyla.
– Vidím. Nevěsty, které měly svatbu, chodí jinak. Tvoje chůze je chůze člověka, který z hořící kůlny vynesl šicí stroj.
Položila jsem tašku na stůl.
– Můžu to tady rozebrat?
– Musíš.
Přistoupila, ohmatávala látku.
– Dobrá práce.
– Byla.
– Práce zůstala dobrá. Nešvil se, Nadi. Špatný byl člověk, který si myslel, že šaty už z tebe dělají jeho majetek.
Sedly jsme vedle sebe. Ona párala boční šev, já sundávala knoflíky. Žádné hlasité řeči. Jen jemné praskání nití a ťukání deště na plechovou stříšku.
Máma zavolala, když jsem navíjela krajku do úhledné ruličky.
– Jak se máš?
– Živá. Zlobím se. Ale v pohodě.
– Byl u tebe?
– Byl. Nevešel se.
– Dobře.
– Mami, stydíš se za mě?
Dokonce se rozlobila.
– Stydím se, že jsem se dřív nezeptala, jestli jsi šťastná. Všechno ostatní není ostuda.
Domů jsem se vrátila až za drobného deště. Před domem stála Růžena. Bez deštníku. Vlasy se jí vymkly z účesu, obličej vypadal šedý.
– Naděždo, – řekla. – Musíme si promluvit.
– Nemusíme.
– Jsi mladá, prudká. Nechápeš, co děláš. Stanislav trpí.
– Ať si zvyká.
Stiskla rty.
– Z bytu šťastná nebudeš.
– Možná. Ale aspoň mě nepožádá, abych ho prodala pro cizí pohodlí.
– Jsi krutá.
– Ne. Jen jste poprvé slyšeli ne a myslíte si, že je to krutost.
Přistoupila blíž.
– Stanislav je hodný.
– Ať je hodný bez mého bytu.
Růžena se odvrátila. Zdálo se, že by chtěla říct něco ostrého, známého, jedovatého. Ale dvůr byl prázdný, žádní diváci, a slova ztratila polovinu síly.
– Miloval tě, – vydechla nakonec.
– Láska nepřichází s papírem k podpisu před obřadem.
Obešla jsem ji a vešla do vchodu.
Víc nepřišli. Zvonili ještě párkrát, pak přestali. Restauraci a hosty řešili beze mě. Stanislav si nechal vyzvednout krabice z balkonu přes souseda, ani se ke mně nezvedl. Vrátil klíče, které stejně už nic neotvíraly.
Myslela jsem, že to bude bolet víc. Ale bolest byla jako píchnutí špendlíkem: ostrá, urážlivá, ale hned je jasné, odkud ji vytáhnout.
Byt postupně přestal pamatovat Stanislava. Zmizel jeho hrneček s nápisem „hlavní v domě“. Vyhodila jsem pantofle, které si koupil sám a nechal u dveří jako znamení budoucího stěhování. Sundala jsem ze zdi kalendář, kde zakroužkoval datum svatby červeným fixem. Na to místo jsem pověsila dřevěnou cívku od starých nití, nalezenou v salónu. Velkou, ztmavlou, s třískou na boku. Hodila se k mé zdi víc než jakýkoli kalendář.
Šaty jsem nevyhodila. Z pevného saténu jsem ušila potah na šicí stroj. Z krajky – závěs na malé okno v pracovním koutě. Knoflíky jsem vložila do skleněné dózy. Vlečka dlouho ležela zvlášť, dokud jsem nevymyslela, co s ní.
Ve volný den mezi zakázkami jsem k oknu vynesla úzkou dřevěnou židli. Tu samou, na které Stanislav kdysi sedával, listoval v telefonu a říkal:
– Nadi, kdo potřebuje ty předělávky? Radši bys našla normální práci.
Židle byla pevná, jen sedák se odřel. Potáhla jsem ho látkou ze svatební vlečky. Bílý satén se napnul rovně, beze skladů. Kolem okraje jsem pustila tenký steh. Žádné růže, krajky ani mašličky. Jen čistý, světlý povrch.
Když byla židle hotová, postavila jsem ji vedle šicího stroje. Sedla si, šlápla na pedál a slyšela pravidelný chod mechanismu. Stroj zašil s jistotou, jako by také čekal, až se z bytu vynese zbytečný hluk.
Na stole ležela nová zakázka – jednoduché modré šaty pro ženu, která při zkoušce řekla:
– Chtěla bych takové, abych v nich byla sama sebou.
Usmála jsem se. Tohle byl úkol, kterému jsem rozuměla.
Za oknem po dešti světlovaly střechy. Někde v trávě u restaurace asi pořád ležel můj prsten. Možná ho našel domovník. Možná se zakutálel pod keř. Bylo mi to jedno. Prsten byl o slibu, který neexistoval. Ale židle u okna byla o místě, které jsem si nechala.
Spustila jsem patku na látku a vedla první steh.
Už jsem nepřizpůsobovala sebe cizímu střihu.
