Vrátka u pana Nováka nešla zavřít už od loňského léta. Zámek se utrhnul, když je prudce strčil ramenem, protože měl obě ruce plné kýblů. Od tý doby se vrátka pohupovala na jednom pantu a vítr s nima v noci třískal, jako by někdo přicházel a odcházel, aniž by se odvážil vejít.
Pan Novák si zvyknul. On si na všechno zvykal rychle. Na to, že žena zemřela před třema rokama. Na to, že syn volá jednou za měsíc, v neděli, a hovor se vejde do čtyř minut. Na to, že zahrada zarůstá lebedou, protože záda nedovolí se sehnout a najmout si pomoc – to by znamenalo přiznat, že to nezvládá.
Kočka přišla v září. Šedá, s bílou náprsenkou a roztrženým uchem. Sedla si před verandu a civěla na dveře. Nemňoukala. Netřela se o nohy. Jenom seděla, jako by přišla na důležitou návštěvu a čekala, až ji přijmou.
Pan Novák vyšel ven, podíval se na ni a řekl:
– Sám nemám co žrát.
Kočka neodešla.
Vrátil se do domu, vytáhl z lednice kus vařené tresky, položil ho na noviny a vynesl na práh. Kočka rybu snědla, olízla se a znovu se usadila na stejném místě.
– Tak si tam sed, – řekl pan Novák.
Do října bydlela v domě. Ne že by ji pan Novák pozval, ale jednoho rána otevřel dveře a zjistil, že kočka spí na rohožce v předsíni. Jak se dostala dovnitř, to nechápal. Dveře byly zavřený. Pak si všiml, že se větrací okýnko v kuchyni nedovírá, a pochopil.
Neopravil ho.
Sousedovic kluk Tonda chodil kolem Novákova baráku každý den. Bylo mu devět, chodil do třetí třídy a vracel se ze školy přes uličku, protože to byla kratší cesta. Vrátka s utrženým zámkem stála přesně na jeho trase. Tonda se vždycky podíval do dvora – ne ze zvědavosti, ale protože u Nováka za kůlnou rostla stará jabloň a na podzim pod ní ležela jablka, žlutá, drobná, kyselá, ale Tonda je stejně sbíral a jedl.
Teď jablka nebyla. Ale zvyk koukat zůstal.
Ten čtvrtek šel Tonda ze školy a uviděl pana Nováka, jak stojí na verandě s plátěnou taškou v ruce. Taška se hýbala.
Tonda zastavil u vrátka. Taška v Novákových rukou cukala a něco uvnitř škrábalo, dutě, jako nehty o prkno.
Pan Novák chlapce neviděl. Sešel z verandy, přešel dvůr k autu – staré Škodě, která stála u plotu celá od bláta. Otevřel zadní dveře, položil tašku na sedadlo a vrátil se do domu.
Tonda stál a nehnul se. Srdce mu bušilo, jako by běžel, a přitom stál na místě. U Novákova baráku vídával kočku. Šedou, s bílou náprsenkou. Občas sedávala na parapetu a čuměla do ulice. Tonda jí jednou zamával a kočka naklonila hlavu, jako by nechápala.
Taška. Kočka v tašce. Tonda věděl, co to znamená. Babička vyprávěla, že dřív na vesnici topili koťata v pytli v rybníce. Ne ze zlosti, ale protože nebylo kdo by je živil. Babička to říkala klidně, jako by mluvila o počasí, a Tonda tenkrát nemoh do usnutí až do půlnoci, protože si představoval pytel, který klesá do černý vody.
Pan Novák vyšel znovu. Teď nesl krabici od bot. Postavil ji na zadní sedačku vedle tašky, sedl za volant a nastartoval. Škoda zakašlala, odfrkla a vyjela ze dvora otevřenou brankou.
Tonda se přitiskl k plotu, aby ho auto nesmetlo. Pan Novák projel kolem a neotočil hlavu.
Chlapec utíkal domů.
Jeho matka Olga stála v kuchyni a krájela cibuli. Oči měla červený, ale ne od pláče, od cibule. Tonda vletěl do předsíně, nezul se a spustil hned ode dveří:
– Mami, pan Novák dal kočku do tašky a odvezl ji!
Olga odložila nůž.
– Jakou kočku?
– Šedou, s bílou náprsenkou! Bydlela u něj! Dal ji do tašky a do auta!
– Tondo, vyzuj se. Máš celej…
– Mami! On jí jel utopit! Nebo vyhodit do lesa!
Olga si utřela ruce do utěrky. Podívala se na syna. Stál v rozepnuté bundě s aktovkou na jednom rameni a dolní ret se mu třás. Neplakal, ale byl na krajíčku.
– Tondo, sedni si. Nevíme, kam ji odvez. Možná k veterináři.
– K veterináři se nevoze v tašce! V přepravce!
A Olga nenašla, co by řekla. Protože syn měl pravdu. K veterináři se v tašce nevoze.
– Dobře, – řekla. – Promluvím s panem Novákem, až se vrátí.
– A co když bude pozdě?
– Tondo.
– Co když bude pozdě, mami?
Olga si sundala zástěru.
– Oblíkej se. Jedeme.
Nevěděla, proč to dělá. Pan Novák byl soused dvacet let. Tichej, málomluvnej chlap, kterej dřív dělal mechanika v továrně a teď byl v důchodu a spravoval sousedům drobnosti za pár korun. Nepil. Nedělal scény. Po smrti ženy byl ještě tišší, jako by mu někdo stáhl zvuk o několik stupňů. Olga mu nosila na Vánoce sklenice s marmeládou a on pokaždé říkal to samý: „No to nemusíte, Olgo, nemusíte.“ Vzal si to. A příště zase říkal „nemusíte“.
Nevypadal jako někdo, kdo topí kočky.
Ale taška se hýbala. Tonda to viděl.
Olga vyjela s autem z garáže. Tonda sedl vedle, připoutal se a koukal z okna, jako by ta kočka mohla bejt někde na silnici. Neměli kam jet – nevěděli, kterým směrem pan Novák odbočil. K rybníku? Do lesa? K hlavní?
– K rybníku, – řekl Tonda s jistotou.
– Proč zrovna k rybníku?
– Protože babička říkala, že vždycky k rybníku.
Olga zatočila k rybníku. Ne proto, že by věřila babiččiným historkám. Ale protože neměla jinej plán a Tonda se na ni díval tak, jak se děti dívají, když čekaj, že dospělej všechno spraví.
Cesta k rybníku vedla přes pole, pak březovým hájem a pak prudce dolů k mostu. Most byl starej, dřevěnej, jezdilo se po něm jen v létě. Teď se mu radši vyhýbali přes Lhotku, to byla objížďka osm kilometrů, ale zato asfalt.
Novákovo auto u mostu nestálo.
– Není tady, – řekla Olga.
Tonda neodpověděl. Díval se na rybník. Nebyl zamrzlej, protože únor byl teplej, a voda tekla kalná, šedo-hnědá, s tmavýma skvrnama u břehů.
– Jedeme zpátky, – řekla Olga jemně.
– Přes Lhotku, – poprosil Tonda.
Jeli přes Lhotku.
Novákovo auto uviděli na zpáteční cestě. Stálo u krajnice na výjezdu z Lhotky, před dlouhou přízemní budovou s nápisem „Veterinární stanice“. Nápis byl starej, písmena vybledlý, a „stanice“ vypadalo spíš jako „tanice“. Vedle dveří viselo oznámení na papíru, ale z dálky nebylo přečíst.
Olga zastavila.
– Tondo, počkej v autě.
– Ne.
– Tak jdu s tebou.
Nehádala se.
Uvnitř to páchlo bělidlem a něčím sladkým, jako voní v lékárnách. Za pultem seděla ženská v modrým plášti a psala něco do knihy. Na chodbě na židlích nikdo. Zpoza zavřenejch dveří s cedulí „Příjem“ se ozýval hlas. Olga ho poznala hned.
Pan Novák.
Přistoupila ke dveřím a zastavila se. Tonda stál vedle, zakousnutej do její ruky.
Dveře byly pootevřený.
Pan Novák seděl na stoličce před kovovým stolem. Na stole, na čistý utěrce, ležela kočka. Šedá, s bílou náprsenkou. Živá. Veterinář, mladej muž v brýlích, jí prohmatával břicho. Kočka ležela klidně, jen ocas jí škubal.
– Kdy jste si toho všim? – zeptal se veterinář.
– Před třema dnama. Přestala žrát. Pak se začla schovávat. Vlezla pod necky a nechtěla ven. Ledva jsem jí dostal.
– V čem jste ji přivez?
– V tašce. Nemám přepravku. Koupil bych, ale v našem obchodě nemaj a do města jet… Vyřízl jsem do tašky díry, aby dýchala. A dal jsem ji tam deku.
Veterinář kývl. Zatlačil kočce na břicho a podržel ruku.
– Pane Nováku, vaše kočka není nemocná. Vaše kočka má koťata. Za týden, možná deset dní.
Pan Novák si sundal čepici. Promnul si čelo. Nasadil si ji zpátky.
– Koťata?
– Tři nebo čtyři, podle pohmatu. Není stará, je zdravá, porod by měl proběhnout v pořádku.
– Já myslel, že umírá, – řekl pan Novák tiše. – Nežere. Schovává se. V noci mňouká, tak tiše, jako by si stěžovala. Myslel jsem, že je konec.
Veterinář se usmál.
– Není konec. Naopak. Začátek.
Pan Novák se podíval na kočku. Otočila hlavu a přimhouřila na něj oči, jako by říkala: „No, už to chápeš?“
Natáhl ruku a pohladil ji mezi ušima. Jednou. Podruhý. Kočka přitiskla uši a začala vrnět, a ten zvuk se rozléhal po kovovým stole jako chvění.
Tonda za dveřma přestal dýchat. Všechno slyšel. Olga mu položila ruku na rameno a ucítila, jak chlapec povolil, jako by z něj někdo vytáhl tyč, na který se držel poslední hodinu.
Otevřela dveře.
Pan Novák se otočil. Uviděl Olgu. Uviděl Tondy. Podivil se.
– Olgo? Co ty tady?
Olga otevřela pusu a zase ji zavřela. Protože říct „mysleli jsme, že jedete topit kočku“ bylo trapný, hloupý a nešlo to. Ale Tonda jí předběhl.
– Pane Nováku, já viděl, jak jste dával kočku do tašky. Já myslel, že jste ji… no…
Nedokončil to. Pan Novák se na chlapce díval a v jeho tváři se dělo něco pomalýho a složitýho, jako by skládal z jednotlivejch slov celej obraz.
– Myslel’s, že jsem ji chtěl utopit?
Tonda kývl.
Pan Novák mlčel. Pak vstal, přistoupil k chlapci a dřepnul si. Kolena mu křuplo a pan Novák se zašklebil, ale nenarovnal se.
– Tondo. Já bych to neudělal. Slyšíš? Nikdy bych to neudělal.
– Já vím. Teď už vím.
– Taška, protože nemám přepravku. Ona nerada, když ji někdo drží. Škrábe se. V tašce je jí tma a klid. Dal jsem tam starej svetr, aby měla měkko.
– Já viděl, že se taška hýbe. A vyděsil jsem se.
Pan Novák položil chlapci ruku na rameno. Měl velkou, těžkou dlaň se žlutejma mozolama.
– Správně ses vyděsil, – řekl pan Novák vážně. – Správně’s utíkal. Kdyby to byla pravda, stih’s to.
Kočka na stole přestala vrnět a dívala se na ně, jako by chápala, o čem mluví. Veterinář mlčky zapisoval něco do karty.
Olga se otočila k oknu. Za oknem začal padat první sníh, drobnej, suchej, a lampa u vchodu veterinární stanice vypadala jako matný slunce v bílým oblaku.
Krabice od bot, kterou pan Novák dával do auta po tašce, stála na zemi u stolu. Otevřená. Uvnitř ležela stará utěrka, miska s vodou přikrytá igelitem, aby se nerozlila, a pytlík granulí. Kočičích. Který se v jejich vsi prodávaly jen v jednom krámě, u tety Lídy, a stály dost. Pan Novák je koupil předem.
Domů jeli za tmy. Tonda seděl na zadním sedadle a mlčel. Nespal, jen mlčel, jako dospělej, kterýmu došly slova, ale myšlenky ještě ne.
– Mami, – řekl už při příjezdu k domu, – můžu zajít k panu Novákovi? Až se narodí koťata?
– Můžeš. Jestli nebude proti.
– Nebude.
Olga se nezeptala, odkud ta jistota. Protože viděla, jak se pan Novák díval na chlapce v ordinaci veterináře, a v tom pohledu bylo něco, čeho si u souseda dlouho nevšimla. Ne vděčnost. Něco prostšího a důležitějšího. Jako by ho poprvé po třech letech někdo neviděl jen přes plot, ale zblízka.
Koťata se narodila za devět dní. Čtyři. Tři šedý a jedno bílý s tmavou skvrnou na zádech, podobnou kaňce.
Tonda přišel ten večer. Pan Novák otevřel dveře a pustil ho dovnitř beze slov. Chlapec si sedl na zem u krabice, kde kočka ležela s koťatama, a seděl tak půl hodiny, ani se nehnul.
– Tenhle je jako ty, – řekl pan Novák a ukázal na bílýho. – Stejnej neposeda.
– Vždyť leží.
– Počkej.
Vrátka pan Novák opravil. Tonda mu pomáhal, držel pant, zatímco pan Novák utahoval šrouby. Novej zámek koupila Olga. Přinesla ho v igelitce spolu se sklenicí povidel. Pan Novák řekl: „No to nemusíte, Olgo, nemusíte.“ Ale zámek namontoval hned ten den.
Teď se vrátka zavírala pevně a vítr s nima v noci už netřískal. Ale Tonda jimi stejně chodil každý den po škole. Otevřel, vešel, zavřel za sebou. Zámek cvaknul přesně a krátce, jako tečka na konci věty.
Bílýho kotě si Tonda vzal k sobě, když vyrostlo. Pojmenoval ho Šmoula. Pan Novák to jméno slyšel, odfrknul si a nic neřek. Jen pohladil kočku, která seděla na parapetu a koukala, jak chlapec odnáší jejího syna přes dvůr.
Kočka je doprovodila pohledem až k vrátkům. Pak se odvrátila a stočila se na parapetu.