Petr stojí na tom samém místě, kde před pěti minutami nechal Elišku, zmateně se rozhlíží a uvnitř mu každou vteřinou narůstá podivná úzkost. Nikde není…
Mezi obrovským množstvím dětí nemůže najít jedinou. Svou dceru.
„Nechápu to,“ mumlá si Petr pod nos. „Kam se poděla? Vždyť jsem se odloučil jen na pět minut.“ Pak si všimne Kláry Novákové, třídní učitelky své dcery, která právě řadí zamračené prvňáčky podle výšky, a přiběhne k ní.
„Kde je moje dítě?! Holčička s bílými mašlemi. Měla by být s vámi. A nikde není.“
Petr je tak rozrušený, že si ani nevšimne, jak zvýšil hlas.
Mladá učitelka se lekne a bezradně na něj pohlédne.
„Promiňte… Kdo přesně? Všichni naši jsou, myslím, na místě.“
„Moje dcera. Eliška. Před chvílí tu byla, a teď tu není! Je zapsaná ve vaší třídě. Copak si nás nepamatujete?“
„Omlouvám se, ve třídě mám dvacet devět dětí a viděli jsme se jen párkrát.“
„A co?“
„Ještě jsem si nestihla zapamatovat obličeje všech dětí a jejich rodičů.“
„A to je podle vás omluva?“
„Poslouchejte, každý rodič mi přivedl své dítě osobně. Vy… Vy jste nepřivedl. Až teď ke mně přicházíte. Chápu, že je tu zmatek, ale… Radši mi řekněte, proč jste nechal svou dceru samotnou? Copak nevidíte, kolik je dnes ve škole lidí? Tady se může ztratit nejen sedmileté dítě, ale i dospělý.“
„Vždyť jsem jen na pár minut odběhl do obchodu pro vodu. Eliška měla žízeň. Vrátil jsem se – a ona tu nebyla. Sakra, vždyť jste učitelka! Neměla jste dávat na děti pozor? Kde ji mám teď hledat? Kam mohla jít?“
Klára se zhluboka nadechne. Je to její první pracovní den, první vlastní třída, a všechno, co se děje, připomíná nějaký zlý sen.
„Uklidněte se, muži. Jak vypadala vaše dcera?“
„Říkám přece: měla velké bílé mašle.“
„Promiňte, ale ve třídě mám patnáct děvčat a všechny mají bílé mašle. Máte nějaká další poznávací znamení? Co měla na sobě, například?“
Petr na vteřinu zmlkne. Je tak zmatený a vystresovaný, že ani neví, co by ještě řekl. Ráno pomáhal dceři zavazovat ty samé mašle, rovnal jí límeček, dělal si starosti, aby si neušpinila bílé punčocháče, a teď si najednou uvědomí, že ji skoro nedokáže popsat.
„No, jaká další znamení… Sedmiletá holčička, hnědé oči a dlouhé tmavé vlasy.“
„To už je lepší. Možná si vzpomenete ještě na něco?“
„No… Má žlutý batoh s kachničkami! Víš, ona má ráda zvířata, a proto si vybrala zrovna tenhle batoh. Jiné děti takový určitě nemají. Proboha, kam se mohla ztratit?“ vzrušeně mumlá Petr a dál se nervózně rozhlíží.
„Nebojte se, budeme hledat. A určitě ji najdeme. Stěží mohla opustit areál školy. Vaše Eliška je tedy někde tady. Počkejte na mě tady, hned se vrátím.“
Klára Nováková přiběhne ke svým žákům, kteří přešlapují z nohy na nohu a čekají na začátek školní akademie, znovu spočítá děti a obzvlášť pečlivě si prohlíží dívky. Ale mezi děvčaty s krásnými bílými mašlemi Eliška není a nikdo z nich neviděl holčičku se žlutým batohem s kachničkami.
Požádá kolegyni – třídní učitelku paralelní třídy –, aby dohlédla na její žáky, a rychle se vrátí k Petrovi.
„Elišku nikdo ze spolužáků neviděl,“ řekne. „Dovnitř školy se dostat nemohla. Vaše dcera tedy musí být na pozemku. Navrhuji, abychom ji hledali společně.“
„Neměl bych radši volat policii?“
„Myslím, že to není nutné. Elišku určitě najdeme,“ řekne Klára a snaží se, aby její hlas zněl klidně a sebevědomě. I když samozřejmě má o dívku také velký strach.
A tak se otec a učitelka vydají na pátrání po Elišce.
Rychle obejdou školní dvůr, podívají se na hřiště, několikrát přistoupí k ochrance u branky. Ale zatím bez výsledku. Nikdo Elišku neviděl.
„Copak vaše dcera nemá telefon?“ zeptá se Klára, když zamíří na zadní dvůr – jediné místo, kde dnes ještě nebyli.
„Má, samozřejmě,“ povzdechne si Petr. „Ale její telefon mám teď u sebe. Nestihl jsem ho Elišce dát…“
„Škoda, že jste nestihl…“ povzdechne učitelka.
„Jen ať se nic nestalo… jen ať se jí nic nestalo,“ opakuje Petr téměř šeptem.
Klára Nováková nic neříká. Přemýšlí o tom, že teď zodpovídá nejen za děti, ale i za důvěru rodičů. A pokud se dítěti skutečně stalo něco vážného…
Mezitím stojí dívka s bílými mašlemi a žlutým batohem s kachničkami na zadním dvoře školy pod vysokým stromem a mluví na kotě, které sedí na větvi přímo nad její hlavou a nemůže slézt. Jak ho jen přemlouvá, aby slezlo, ale kotě na to jen žalostně mňouká.
„No tak, maličký, skoč,“ říká kotěti Eliška. „Chytím tě. Čestné slovo, chytím.“
Kotě se zdánlivě pokouší skočit, ale na poslední chvíli ho strach ochromí, a tak se ještě pevněji přitiskne k větvi a znovu začne mňoukat. A to tak žalostně, že Eliška málem pláče.
Když si dívka uvědomí, že to sama nezvládne – rozběhne se pro pomoc.
A když zatočí za roh školy, nečekaně narazí na tátu a Kláru Novákovou. Vypadají nějak rozrušeně.
„Dcero, kam ses ztratila?“ přiběhne k ní Petr. „Málem jsem se zbláznil. Co tady vůbec děláš?“
„Tati, můžeš mě vyhubovat potom, jo?“ odpoví Eliška. „Ale teď… Teď potřebuju tvou pomoc.“
„Co se stalo?“
„Pojď se mnou.“
Vezme otce za ruku, druhou rukou chytne Kláru Novákovou a sebevědomě je vede za školu.
Dospělí ničemu nerozumějí, podívají se na sebe a mlčky jdou za dívkou. Nakonec je Eliška přivede ke stromu a ukáže prstem nahoru:
„Tam je malé kotě. Vidíte? Tati, sundej ho, prosím.“
„Eliško, nechtěla bys tátovi vysvětlit, jak jsi se sem vlastně dostala? Kde jsem ti řekl, abys na mě čekala?“
„Když jsem stála u plotu a čekala na tebe, uviděla jsem, jak se nějaký pes honí za tímhle kotětem, a rozběhla jsem se za nimi. Kotě se strachem vylezlo na strom a pes na něj štěkal. Psa jsem odehnala… Ale kotě nemůžu dostat dolů.“
„Sama jsi odehnala velkého psa?“ zeptá se udiveně Klára Nováková.
„Jo,“ přikývne Eliška. „Řekla jsem mu, že teď přijde můj táta, a že když neodejde samo, tak mu můj táta pomůže. A ono odešlo. A kotě pořád sedí, chudáček, tam nahoře. Tati, sundáš ho? Jak dlouho tady budeme stát a nic nedělat?“ netrpělivě dupne Eliška nožičkou. „Vždyť se bojí…“
Petr skepticky pohlédne na tenké větve a pochopí, že s jeho devadesáti pěti kily tam nemá co dělat. Jiná věc je učitelka. Hubená, štíhlá. Ta by to určitě dokázala.
„Copak na mě tak koukáte?“ zeptá se užasle Klára Nováková. „Já tam nelezu. Ani na tu větev nedosáhnu.“
„Já vás nadzvednu,“ usměje se Petr.
„To ještě!“
„Ale prosím,“ chytne Eliška učitelku za ruku. „Podívejte se, jak se bojí. A co když spadne?“
Klára Nováková zvedne hlavu.
Kotě znovu žalostně zamňouká, jako by opravdu chápalo, že se jedná o něj.
„Dobře,“ řekne konečně. „Ale jenom když mě, – podívá se na Petra –, budete držet moc pevně a neupustíte mě.“
„Slibuju, že všechno bude v pořádku,“ usměje se Petr.
Klára Nováková se posadí na široká Petrova ramena, ten ji hned s lehkostí zvedne, a pak se postaví na obě nohy na jeho ramena, jednou rukou se přidrží větve a druhou, za pochvalných výkřiků dívky a jejího otce, se ze všech sil snaží dosáhnout na kotě.
„Ještě kousek…“ povzbuzuje ji Petr. „Už skoro máte.“
Kotě se nejdřív vyděšeně couvne, pak sebere odvahu, opatrně vykročí vstříc a…
„Povedlo se! Povedlo se!“ radostně zatleská Eliška. „Vy jste ale šikovná, paní učitelko. Tati, drž ji pevně. Neupusť ji.“
Když Klára Nováková konečně stojí na zemi, Eliška hned natáhne ruce ke kotěti a přitiskne si ho k sobě.
A to hned tiše začne příst.
„No vida,“ usměje se Petr. „Díky Bohu, všichni jsme živí a zdraví. Ale jak jsi mě vyděsila, dceruško, svým tím tajemným zmizením.“
„Promiň, tati. Nechtěla jsem tě vyděsit. Jen jsem ho nemohla nechat samotného. Sám by slezlo nedokázalo.“
Petr se podívá na Elišku a jen zavrtí hlavou.
Právě pro tohle dobré srdce miluje svou dceru nade všechno na světě.
„Můžeme si ho vzít domů?“ zeptá se Eliška, a očima ukáže na kotě.
„Myslím, že po takovém seznámení bude těžké odmítnout,“ ušklíbne se Petr.
„Tak se o něj postarej, než si vyzvednu učebnice. A dávej pozor – aby ses nikde neztratila. Abychom tě pak s paní učitelkou nemuseli hledat.“
Učitelka se neudrží a rozesměje se.
„To jo… Umím si představit, jak se máma podiví, až se vrátíte domů s tímhle drobečkem.“
„Já nemám maminku…“ povzdechne si dívka. „Ale moc bych chtěla, aby byla.“
„Promiňte, nevěděla jsem…“ vyděšeně zamrká učitelka.
„Nic, všechno je v pořádku,“ usměje se Petr. „Odešla od nás před pěti lety. Odjela do ciziny. A víc jsem o ní neslyšel. Teda – já a Eliška jsme o ní neslyšeli.“
Na několik vteřin zavládne na zadním dvoře školy ticho. Klára mlčky hledí na ně – na velkého, trochu neohrabaného muže s laskavýma očima a na malou holčičku s šedým kotětem v náručí – a v hrudi jí v tu chvíli něco silně píchne.
„Zato teď budeme mít Míšu,“ řekne odhodlaně Eliška a pohladí kotě.
„Už jsi vymyslela jméno?“ usměje se Petr.
„Samozřejmě. Copak se dá žít beze jména?“
*****
Petr chodí pro Elišku vždycky sám. Někdy si s Klárou Novákovou vymění jen pár vět, jindy se rozhovor protáhne, až je školní dvůr úplně prázdný. Probírají Eliščiny úspěchy, legrační historky ze třídy, knížky, filmy, domácí mazlíčky a postupně si přestávají všímat, že už dávno nemluví jen o škole.
Jednoho dne Petr v chodbě počká, až se všechny děti rozejdou, a pak rozhodně vstoupí do třídy.
Klára Nováková se nejdřív široce usměje, ale pak, když si všimne krásné kytice v jeho rukou, užasne.
„To je pro vás,“ řekne Petr chraplavě a podá jí květiny. „A ještě… Chtěl bych vás dnes pozvat na večeři. Teda – já a Eliška bychom moc chtěli, abyste s námi povečeřela. Všichni tři. Co na to říkáte, paní učitelko?“
Učitelka se zarazí, cítí, jak jí zrádně hoří uši, ale… květiny si vezme.
Voněly podzimem, domovem a – proč vlastně ne – nadějí. „Dobře,“ odpoví prostě. „Souhlasím.“
A přesně stejně odpoví Klára Nováková Petrovi o rok později, když ji požádá o ruku.
Na matrice drží Eliška Kláru Novákovou pevně za ruku a…
…a nemůže přestat zářit. V tu chvíli se cítí být nejšťastnější holčičkou na světě.
„A můžu… Můžu ti teď říkat mami?“
Mladé ženě vyhrknou slzy do očí.
„Jestli to sama chceš, tak samozřejmě můžeš. Pro mě to bude to nejdražší slovo.“
Eliška ji pevně obejme.
Vedle stojí Petr a dívá se na ně s úsměvem na tváři.
Kdo by byl řekl, že se jeho a Eliščin život jednou tak zásadně změní?
Ale zázraky se přece jen dějí.
A tenhle zázrak, milé chlupaté štěstí, právě leží na parapetu v bytě a netrpělivě čeká, až se jeho rodina konečně vrátí domů.