Petr stál na tom samém místě, kde před pěti minutami nechal Aničku, zmateně se rozhlížel a v nitru mu každou vteřinou narůstal podivný neklid. Nikde nebyla…
Mezi spoustou dětí nemohl najít jedinou. Svou dceru.
„Nic nechápu,“ mumlal si Petr pod vousy. „Kam se poděla? Vždyť jsem odběhl jen na pět minut.“ Pak si všiml Zdeňky Novákové, třídní učitelky své dcery, která právě řadila zamračené prvňáčky podle výšky, a přiběhl k ní.
„Kde je moje dítě?! Holčička s bílými mašlemi. Měla by být s vámi. A nikde není.“
Petr byl tak rozrušený, že si ani nevšiml, jak zvýšil hlas.
Mladá učitelka sebou trhla a bezradně se na něj podívala.
„Promiňte… Kdo přesně? Všichni naši jsou tu, jak se zdá.“
„Moje dcera. Anička. Před chvílí byla tady, a teď tu není! Je vedená ve vaší třídě. Copak si nás nepamatujete?“
„Omluvte mě, ve třídě mám devětadvacet dětí a viděli jsme se jen párkrát.“
„A co?“
„Ještě jsem si nezapamatovala všechny děti a jejich rodiče od vidění.“
„A to je podle vás omluva?“
„Poslouchejte, každý rodič mi přivedl své dítě osobně. Vy… Vy jste nepřivedl. Přišel jste ke mně až teď. Chápu, že je tu zmatek a tak, ale… Radši řekněte, proč jste nechal svou dceru samotnou? Copak nevidíte, kolik je dnes ve škole lidí? Tady se neztratí jen sedmileté dítě, ale i dospělý člověk.“
„Vždyť jsem jen na pár minut odskočil do obchodu pro vodu. Anička měla žízeň. Vrátil jsem se – a ona tu nebyla. Sakra, vždyť jste učitelka! Neměla jste dohlížet na děti? Kde ji mám teď hledat? Kam mohla jít?“
Zdeňka se zhluboka nadechla. Byl to její první pracovní den, první vlastní třída, a všechno připomínalo nějaký zlý sen.
„Uklidněte se, muži. Jak vypadala vaše dcera?“
„Říkám: měla velké bílé mašle.“
„Promiňte, ale v mé třídě je patnáct dívek a všechny mají bílé mašle. Nemáte nějaké další znaky? Co měla na sobě, například?“
Petr na okamžik zmlkl. Byl tak zmatený a vystresovaný, že ani nevěděl, co říct. Ráno pomáhal dceři vázat ty mašle, rovnal límeček, bál se, aby si neušpinila bílé punčocháče, a teď si najednou uvědomil, že ji skoro neumí popsat.
„No, jaké další znaky… Sedmiletá holčička, hnědé oči a tmavé dlouhé vlasy.“
„Už je to lepší. Nevybavíte si ještě něco?“
„No… Má žlutou aktovku s káčátky! Víte, ona má ráda zvířata, a proto si vybrala právě takovou aktovku. Jiné děti takovou určitě nemají. Proboha, kam se jenom mohla podít?“ rozrušeně mumlal Petr a dál se nervózně rozhlížel.
„Nebojte se, budeme hledat. A určitě ji najdeme. Stěží mohla opustit areál školy. Vaše Anička je tedy někde tady. Počkejte na mě tady, hned jsem zpátky.“
Zdeňka Nováková přiběhla ke svým žákům, kteří přešlapovali na místě a čekali na začátek školní slavnosti, znovu je přepočítala a obzvlášť pozorně si prohlížela dívky. Ale mezi děvčaty s krásnými bílými mašlemi Anička nebyla a nikdo z nich dívku se žlutou aktovkou s káčátky neviděl.
Poprosila kolegyni – třídní učitelku paralelní třídy – aby pohlídala její žáky, a rychle se vrátila k Petrovi.
„Ze spolužáků Aničku nikdo neviděl,“ řekla. „Dovnitř školy se dostat nemohla. Vaše dcera tedy musí být v areálu. Navrhuji, abychom ji hledali společně.“
„Neměli bychom raději zavolat policii?“
„Myslím, že to není nutné. Aničku určitě najdeme,“ řekla Zdeňka a snažila se, aby její hlas zněl klidně a sebejistě. I když se samozřejmě o dívku také bála.
Otec a učitelka se tedy vydali na pátrání po Aničce.
Rychle obešli školní dvůr, podívali se na hřiště, několikrát oslovili vrátného u branky. Zatím bez výsledku. Nikdo Aničku neviděl.
„Nemá vaše dcera telefon?“ zeptala se Zdeňka, když mířili na zadní dvůr – jediné místo, kde ještě dnes nebyli.
„Má, samozřejmě,“ povzdechl si Petr. „Jenže ho mám teď u sebe. Nestihl jsem ho Aničce dát…“
„Škoda, že jste nestihl…“ povzdechla si učitelka.
„Jen aby se nic nestalo… jen aby se jí nic nestalo,“ opakoval Petr téměř šeptem.
Zdeňka Nováková nic neodpovídala. Přemýšlela o tom, že teď neručí jen za děti, ale i za důvěru rodičů. A pokud se dítěti skutečně stalo něco vážného…
Mezitím dívka s bílými mašlemi a žlutou aktovkou s káčátky stála na zadním dvoře školy pod vysokým stromem a mluvila na kotě, které sedělo na větvi přímo nad její hlavou a nemohlo dolů. Jak ho jenom přemlouvala, aby slezlo, ale kotě na to jen žalostně mňoukalo.
„No tak, maličký, skoč,“ říkala kotěti Anička. „Já tě chytím. Čestné slovo, že tě chytím.“
Kotě se jakoby snažilo skočit, ale na poslední chvíli ho strach sevřel a ono, pevněji se přitisknuvší k větvi, začalo znovu mňoukat. A to tak žalostně, že Anička málem plakala.
Když dívka pochopila, že si sama neporadí – běžela pro pomoc.
A když zahnula za roh školy, nečekaně narazila na tátu a Zdeňku Novákovou. Vypadali nějak rozrušeně.
„Dcerko, kam ses ztratila?“ přiběhl k ní Petr. „Málem jsem se zbláznil. Co tady vůbec děláš?“
„Tati, můžeš mě pak vynadat, jo?“ odpověděla Anička. „Ale teď… Teď potřebuju tvou pomoc.“
„Co se stalo?“
„Pojď se mnou.“
Vzala otce za ruku, druhou rukou chytla Zdeňku Novákovou a sebevědomě je vedla za školu.
Dospělí se nechápavě podívali jeden na druhého a mlčky šli za dívkou. Nakonec je Anička přivedla ke stromu a ukázala prstem nahoru:
„Tam je malé kotě. Vidíte? Tati, sundej ho prosím.“
„Aničko, nechceš tátovi říct, jak ses sem vůbec dostala? Kde jsem ti řekl, abys na mě čekala?“
„Když jsem stála u plotu a čekala na tebe, uviděla jsem, jak se nějaký pes pustil za tímhle kotětem, a utíkala jsem za nima. Kotě se strachem vyškrábalo na strom a pes na něj štěkal. Psa jsem odehnala… Ale kotě nemůžu sundat.“
„Sama jsi odehnala velkého psa?“ podivila se Zdeňka Nováková.
„Jo,“ kývla na odpověď Anička. „Řekla jsem mu, že přijde můj táta, a když neodejde samo, tak mu můj táta pomůže. A ono odešlo. A kotě pořád sedí nahoře, chudáček. Tati, sundáš ho? Jak dlouho se dá stát a nic nedělat?“ dupla Anička nespokojeně nožkou. „Vždyť se bojí…“
Petr skepticky pohlédl na tenké větve a pochopil, že se svými devadesáti kily by tam neměl co dělat. Jiná věc byla učitelka. Hubená, štíhlá. Ta by to určitě dokázala.
„Co to na mě tak koukáte?“ podivila se Zdeňka Nováková. „Já tam nepolezu. Ani na tu větev nedosáhnu.“
„Já vás nadzvednu,“ usmál se Petr.
„Ještě něco!“
„Ale prosím,“ chytila Anička učitelku za ruku. „Podívejte se, jak se bojí. Co když spadne?“
Zdeňka Nováková zvedla hlavu.
Kotě znovu žalostně zamňoukalo, jako by opravdu chápalo, že se jedná o něj.
„Dobře,“ řekla konečně. „Ale jenom když mě budete,“ podívala se Zdeňka na Petra, „držet hodně pevně a neupustíte mě.“
„Slibuju, že všechno bude v pořádku,“ usmál se Petr.
Zdeňka Nováková se posadila na Petrova široká ramena, on ji hned s lehkostí zvedl, pak se postavila na obě nohy na jeho ramena, a držíc se jednou rukou větve, druhou se, za pochvalných výkřiků dívky a jejího otce – ze všech sil snažila dosáhnout na kotě.
„Ještě kousek…“ povzbuzoval ji Petr. „Už skoro máte.“
Kotě se nejprve vyděšeně couvlo, pak nabralo odvahy, opatrně vykročilo vstříc a…
„Povedlo se! Povedlo se!“ radostně zatleskala Anička. „Jak jste šikovná, paní učitelko. Tati, drž ji pevně. Neupusť ji.“
Když byla Zdeňka Nováková konečně na zemi, Anička hned natáhla ruce ke kotěti a přitiskla si ho k sobě.
A ono hned tiše začalo příst.
„No vida,“ usmál se Petr. „Díky Bohu, všichni jsme živí a zdraví. Ale jak jsi mě vyděsila, dceruško, tím svým záhadným zmizením.“
„Promiň, tati. Nechtěla jsem tě vyděsit. Jen jsem ho nemohla nechat samotného. Sám by neslezl dolů.“
Petr se na Aničku podíval a jen zakroutil hlavou.
Právě pro toto dobré srdce miloval svou dceru nade vše na světě.
„Můžeme si ho vzít domů?“ zeptala se Anička a pohledem ukázala na kotě.
„Myslím, že po takovém seznámení se to bude těžko odmítat,“ ušklíbl se Petr.
„Tak na něj dávej pozor, než si vyzvednu učebnice. A koukej – nikde se neztratit. Ať tě potom s paní učitelkou nemusíme hledat.“
Učitelka se neudržela a rozesmála se.
„No jo… To si dovedu představit, jak se máma podiví, až se vrátíte domů s tímhle mrňousem.“
„Já nemám maminku…“ povzdechla si dívka. „Ale moc bych si přála, aby byla.“
„Promiňte, nevěděla jsem…“ vyděšeně zamrkala učitelka řasami.
„Nic se nestalo, všechno v pořádku,“ usmál se Petr. „Odešla od nás před pěti lety. Odjela do ciziny. A už jsem o ní nikdy neslyšel. Teda – já a Anička o ní už nikdy neslyšeli.“
Na několik vteřin na zadním dvoře školy zavládlo ticho. Zdeňka mlčky hleděla na ně – na velkého, trochu neohrabaného muže s dobráckýma očima a na malou holčičku se šedým kotětem v náručí, a v hrudi jí v tu chvíli něco silně bodlo.
„Ale teď už budeme mít Kocoura,“ řekla odhodlaně Anička a hladila kotě.
„Už jsi vymyslela jméno?“ rozzářil se Petr.
„Samozřejmě. Copak se dá žít beze jména?“
*****
Petr chodil pro Aničku vždycky sám. Někdy si se Zdeňkou Novákovou vyměnili jen pár vět, někdy se rozhovor protáhl až do doby, kdy školní dvůr úplně osiřel. Probírali Aniččiny úspěchy, legrační historky ze třídy, knihy, filmy, domácí mazlíčky a postupně si přestali všímat, že už dávno mluví nejen o škole.
Jednoho dne Petr, stojící na chodbě, počkal, až se všechny děti rozejdou, a pak odhodlaně vstoupil do třídy.
Zdeňka Nováková se nejprve široce usmála, a pak, když si všimla, že drží v ruce krásnou kytici, podivila se.
„To je pro vás,“ řekl Petr ztlumeně a podával jí květiny. „A ještě… Chtěl bych vás dnes pozvat na večeři. Teda – já a Anička bychom moc chtěli, abyste povečeřela s námi. Ve třech. Co na to říkáte, paní učitelko?“
Učitelka se začervenala, cítila, jak jí zrádně hoří uši, ale… květiny si vzala.
Voněly podzimem, domovem a z nějakého důvodu – nadějí. „Dobře,“ odpověděla prostě. „Souhlasím.“
Stejně tak Zdeňka Nováková odpověděla Petrovi, když ji o rok později požádal o ruku.
Na matrice Anička pevně držela Zdeňku Novákovou za ruku a…
…nemohla přestat usmívat. V tu chvíli se cítila jako nejšťastnější holčička na světě.
„A můžu… Můžu ti teď říkat mami?“
Mladé ženě vytryskly slzy do očí.
„Jestli to sama chceš, tak samozřejmě můžeš. Bude to pro mě to nejdražší slovo.“
Anička ji pevně objala.
Vedle stál Petr a s úsměvem na tváři se na ně díval.
Kdo by byl řekl, že se jeho a Aniččin život v jednom okamžiku tak radikálně změní?
Ale zázraky se přece jen dějí.
A tento zázrak, milé chlupaté štěstí, právě leží na parapetu v bytě a netrpělivě čeká, až se jeho rodina konečně vrátí domů.
Zdroj.