Dnes jsem se setkal se sousedem Josefem, když vynášel odpadky. Zeptal jsem se ho na jejich kocoura, kterého jsem v domě dlouho neviděl. „Už je to pár dní, co zmizel. A chválabohu,“ řekl s úsměvem. Sotva jsem udržel klidný hlas, když jsem se ptal, proč že je rád. Uvnitř to ve mně vřelo.
Poslední dva týdny jsem si všiml, že Josef s Marií často vyhazují svého kocoura na chodbu. Prostě ho chytili za kůži a vystrčili. Někdy to udělal on, někdy ona. A jednou ten ubohý tvor proletěl přímo přede mnou. „Dávejte pozor!“ napomenul jsem Marii, ale ani neposlouchala. Jen na mě zlostně pohlédla a práskla dveřmi tak silně, že se otřásla okna a v základech domu přibyla pár mikrotrhlin.
Zprvu jsem naivně myslel, že ho nechávají jen tak venčit nebo zvykat na samostatný pohyb. Brzy mi došlo, že je to trest za nějaké prohřešky. Udělá něco – a jdi na chodbu. Kocour, vyděšený nebo smutný, sedával hodiny na odpočívadle ve čtvrtém patře u dveří potažených hnědou koženkou a čekal, až mu odpustí a pustí ho zpátky. A oni mu odpustili, ale ne hned. Když začal mňoukat nebo drápkat na dveře, dostal smetákem od Marie. Sám jsem to viděl.
Šel jsem tenkrát po schodech (výtah nefunguje už půl roku) a ve čtvrtém patře jsem zahlédl známého kocoura. Chtěl jsem ho pozdravit, ale on si mě nevšímal – hlasitě mňoukal a drápal na dveře. Z bytu se ozvaly kroky, dveře se rozletěly a Marie v obnošeném županu bez jediného slova praštila kocoura smetákem a práskla dveřmi. Bylo to tak rychlé, že jsem nestihl nic říct. A měl jsem co říct – chtěl jsem ji zahanbit.
„Co, dostal ses, kamaráde?“ zeptal jsem se, když jsem k němu přistoupil. Kocour na mě pohlédl smutnýma očima, ale v jeho pohledu byla i vděčnost – za to, že si ho vůbec někdo všímá.
Vyhazovali ho za sebemenší provinění. Jednou jsem slyšel Marii křičet přes celý byt: „Ty jeden! Zase jsi shodil vázu! Josefe, okamžitě vyžeň toho kocoura! Ať ví, jaké to je skákat po stolech!“ Za chvíli se pootevřely dveře, objevila se chlupatá mužská ruka držící kocoura za kůži, prsty se rozevřely, kocour spadl na podlahu a dveře se zavřely. Kocour se zvedl a posadil se čelem ke dveřím – čekal na odpuštění. Já jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Takhle výchovu nechápu.
Pohladil jsem ho a šel domů. On seděl dál s výrazem vesmírného smutku na vousaté tváři. Nejsem přehnaně sentimentální, ale tahle scéna se mi zarývala jako trn. „Jak může někdo takhle zacházet s živým tvorem?“ přemýšlel jsem. Když jsem kolem něj chodil, zpomaloval jsem a on mě poznával – začal tiše příst, vítavě a trochu podbízivě. Někdy jsem si k němu dřepl, podrbal ho za uchem, on zavřel oči a nastavil hlavu, pak se otřel vlhkým čumákem o mou dlaň. Byl teplý, živý a důvěřivý – a z toho mi bylo hrozně.
Nechápal jsem, proč ten milý kocour dostal tak bezcitné páníčky. Proč si vůbec pořizovali zvíře, když krom sebe nikoho nemilují? „Podivní lidé, proboha.“ A jednoho dne, když jsem ho znovu potkal na chodbě, jsem se pevně rozhodl: pokud ho ještě jednou vyhodí, něco udělám. Dost už bylo týrání. Nevěděl jsem co, ale cítil jsem, že musím zasáhnout, jinak to nikdy neskončí.
Den, kdy mi došla trpělivost, nastal v pátek. Vracel jsem se domů obzvlášť naštvaný – v práci hádka, v dopravě tlačenice, a od rána mrholilo. Nálada na nule, možná pod nulou. Už ze třetího patra jsem slyšel známé žalostné „mňáá“. Kocour seděl u dveří, ale domů ho nepouštěli. A na chodbě byla zima – není květen, jak se říká. Zastavil jsem se a zamyšleně na něj hleděl. On mě uviděl, zapředl a šel mi naproti.
A pak – bum! Všechny problémy dne mi rázem připadaly jako malichernost. Tady jsou problémy. Kocour je považován za věc, za hračku. Co může být horšího? Naslouchal jsem tichu za koženkovými dveřmi. Nikomu na něm nezáleželo. A já chtěl dát sousedům lekci.
„Stačí,“ řekl jsem nahlas, sám překvapen svým odhodláním. „Pojď se mnou.“ Sehnul jsem se, vzal ho do náruče. Okamžitě začal hlasitě příst a otřel hlavu o můj mokrý kabát, zanechávaje chlupaté šmouhy. Pak jsme šli do sedmého patra, kde bydlím.
Vzal jsem si ho jen na pár dní. „Ať se majitelé polekají, ať ho hledají, trápí se. Pochopí, že se to nedělá…“ přemýšlel jsem, když jsem vcházel do bytu. Kocour se u mě překvapivě rychle zabydlel. Očichal kouty, vyskočil na gauč, zakroužil, vybral si místo a schoulil se do klubíčka na dece, vděčně na mě hledě. Zatímco odpočíval, já i přes mrholení a únavu běžel do nejbližšího zverimexu, koupil mu nejlepší krmivo, potřeby na záchod a hračky – pro případ, že by se nudil, až nebudu doma.
Druhý den, v sobotu, jsem několikrát otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Bylo tam ticho. Nikdo nechodil po patrech, nevolal kocoura jménem (vlastně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje), nelepil žádné cedule. Vypadalo to, že ho nikdo nehledá. Zvláštní. Velmi zvláštní. Vracel jsem se do bytu, díval se na kocoura a krčil rameny. On se líně protahoval na gauči a ani nepomyslel na to, že by chtěl ven.
„Hele, nechceš zpátky na chodbu?“ zeptal jsem se v neděli a ukázal na dveře. „Nedržím tě. Jdi, jestli musíš.“ Kocour se podíval na dveře, pak na mě a demonstrativně si začal lízat tlapku. Pak vstal, přišel a otřel se o mou nohu. Odpověď byla jasnější než slova. Zavřel jsem dveře, usmál se a vzal ho do náruče. Šli jsme do kuchyně na snídani, pak do obýváku na televizi. Byl víkend. Kocour ležel na mém klíně a přede jako malý traktor – a v bytě bylo poprvé po dlouhé době skutečně útulno.
Pak přišlo pondělí. Kocoura nikdo nehledal. Rozhodl jsem se, že ho zatím nevrátím. Trápilo mě jen jedno: že by mě sousedé mohli obvinit z krádeže. Fakticky jsem ukradl cizí majetek. I když živý, i když s dobrým úmyslem a výchovně – ukradl jsem. V duchu jsem přehrával možné scénáře: zavolají policii, obviní mě z krádeže, budu se muset hájit. Možná nepochopí mé pohnutky. Tahle myšlenka mě vrtala celý den v práci, byl jsem jako na trní a pořád kontroloval telefon. Nikdo nevolal.
Když jsem se večer vracel domů, potkal jsem Josefa, jak vynáší odpadky. V černém pytli nebylo nic vidět, ale podle obrysu to vypadalo jako kočičí záchod. Zamával jsem na něj, přistoupil blíž a nenápadně se zeptal: „Poslyš, sousede, já už dlouho neviděl vašeho kocoura na chodbě. Jak se mu daří? Je živ a zdráv?“
„Ale jo, zmizel před pár dny. A chválabohu!“ usmál se Josef.
„Proč chválabohu?“ zeptal jsem se a snažil se mluvit klidně.
„Žena ho chtěla odvézt na chalupu a nechat tam. Prý už ji nebaví – všude chlupy, v noci řve, shazuje vázy. Tam bude aspoň chytat myši, nějaký užitek. Jenže já na tu chalupu jet nechci. Za prvé daleko, za druhé by mě stejně donutila něco dělat. A takhle si kocour sám zmizel a nikam jet nemusíme. Včera jsem k tomu vypil dva litry piva. Slavil jsem.“
„Vám ho není líto? Co kdyby se mu něco stalo?“
„Co bych litoval? To není člověk. Hele, proč se na něj ptáš?“ podezřívavě přimhouřil oči.
„Jen tak mě napadlo…“ odpověděl jsem zamyšleně, bez rozloučení rychle odcházel do domu. Vřelo to ve mně. „Na chalupu,“ říkal. Konec října. Odvézt a nechat napospas jisté smrti. A ani kapka lítosti. Dokonce radost, že si „sám zmizel“ a ušetřil je cesty a špinění rukou.
Představil jsem si toho hodného důvěřivého kocoura, jak sedí na verandě prázdné chalupy (nebo pod plotem) a čeká, až se pro něj vrátí. Čeká stejně věrně jako pod dveřmi na chodbě. Pro sousedy byl věc – někdy potěší, někdy překáží, a když překáží příliš, vynesou ji za práh. Nejdřív na chodbu na pár hodin, pak na chalupu navždy.
Když jsem vystoupal do sedmého patra a vešel do bytu, uviděl jsem kocoura, jak mě věrně a oddaně čeká u dveří. Hned mi bylo tepleji u srdce. A najednou jsem pochopil, že jsem udělal všechno správně. Správně, že jsem ho ukradl těm bezcitným lidem, kteří ho chtěli na konci podzimu odvézt na chalupu a nechat tam.
Usmál jsem se, vzal kocoura do náruče a šli jsme do kuchyně vařit večeři. Po večeři jsme leželi na gauči a koukali na televizi. Teda já koukal, on byl prostě vedle. Točil se z boku na bok, pak se převalil na záda a důvěřivě nastavil břicho – nejzranitelnější místo. Udělal to bez váhání. Protože už se nebál.
Skutečný domov není jen střecha nad hlavou a miska s krmivem. Skutečný domov je místo, kde nemusíš dokazovat, že máš právo být. A kde tě milují. Jen tak. Protože jsi.