— Své děti dáte na lehátka. Jsou mladý, kosti majó hebký. Ale Roman potřebuje normální postel, má záda, — prohlásila Květa u vrat rekreačního střediska místo pozdravu.
— A nedělej ten obličej, Pavle. Máma říkala, že je chata velká.
Pomalu jsem položil ruce na volant a podíval se přes čelní sklo.
S manželkou a dětmi jsme přijeli do rekreačního střediska u lesního jezera.
Klidné místo, dřevěná chata pro čtyři, zaplacená mnou už před dvěma měsíci. Dlouho očekávaný oddech, vyvzdorovaný proti pracovním rozvrhům.
A teď u vyřezávaných vrat střediska, blokujících vchod, stála malá cikánská osada v miniatuře.
Květa, sestra mojí Jarmily, vítězoslavně se opírala o obrovský kufr.
Vedle přešlapoval z nohy na nohu její manžel Roman, vyzbrojený pytlem uhlí a balíkem levných párků „Super cena”.
O kus dál, jako generál přijímající přehlídku, se tyčila moje tchyně, Růžena.
Vrcholem té skladby byly dvě děti Květy, které už do sebe mlátily jedovatě žlutou dvoulitrovou lahví limonády, schopné rozpouštět rez.
Jak říkával Nero Wolfe: pokud máte pocit, že vás chtějí napálit, už vás napálili.
Vystoupili jsme z auta. Zatímco jsme s Jarmilou vytahovali tašky z kufru, Květa už stačila přijít k mým dětem a sdělit:
— Vy nejste malí, na lehátkách to půjde, ale strejda Roman si nezlomí záda.
— Jaké milé překvapení, — řekl jsem klidným hlasem. — A my jsme vlastně nikoho nečekali.
— Ale no tak, Pavlíku, vždyť jsme rodina! — hned se ozvala Růžena, udělala krok vpřed a mistrovsky zapnula režim „svatá prostota”. — Jak jsem zjistila, že jedete na přírodu, hned jsem zavolala Květě. Co bychom seděli v dusném městě, zatímco vy tady dýcháte kyslík? Společně je veseleji!
— Chata je pro čtyři, Růženo, — klidně jsem odvětil, cítíc, jak se uvnitř stahuje studená, vypočítavá pružina. Žádná hysterie. Jen pozorování.
— Už jsem všechno zařídila, — prohlásila Květa nekompromisně s takovým výrazem, jako by moje zaplacená chata nebyla rezervace, ale koncept jejích plánů.
Narovnávajíc plážový klobouk velikosti satelitní antény, dodala:
— Máma si lehne v ložnici, potřebuje klid. My s Romanem na gauči v obýváku. No a vy s Jarmilou a dětmi se nějak ubytujete.
Chování příbuzenstva připomínalo invazi kobylek: nežádá o povolení, prostě přiletí a začne žrát tvá pole.
Ze skleněných dveří administrativy vyšla milá dívka s tabletem.
— Dobrý den! Jste pan Pavel? — usmála se na mě. — Rezervace na vaše jméno. A tohle, chápu, je vaše překvapení?
Dívka převedla pohled na Květu.
— Ano, ano, to jsme my! — radostně přikyvovala švagrová. — Pavle, trochu jsem se přičinila, abys měl míň starostí. Objednala jsem saunu na dva večery, ať nejsme jako cizí. A upravila jídelníček. Tvoje grilování je fajn, ale přidala jsem pstruha na grilu a drahý salám.
— Květa volala ráno a zadala požadavek na saunu a menu, — slušně vysvětlila administrátorka a podívala se na mě. — Ale rezervace je vedená na vás, takže bez vašeho potvrzení nic neprovádíme.
Štědrost na cizí účet je nejrychlejší způsob, jak se proslavit jako mecenáš.
— Skvělá iniciativa, Květo, — usmál jsem se tak laskavě, že Jarmila vedle ztuhla. Znala ten úsměv. Obvykle po něm někdo přišel o iluze.
— Pokud potvrdíte, tak s ohledem na příplatek za tři další hosty, lehátka, saunu a speciální objednávku kuchyně, je to ještě sedm tisíc dvě stě korun, — věcně oznámila administrátorka.
Květa půvabně pokrčila ramenem a výmluvně se na mě podívala.
Růžena složila ruce na prsou a čekala, až poslušně vytáhnu peněženku.
Paradox příbuzenských vztahů: čím pevnější objímání při setkání, tím hlouběji lezou do tvé kapsy.
— Slečno, — otočil jsem se k administrátorce a můj hlas ochladl a ztvrdl. — Potvrzuji jen svou rezervaci. Je plně zaplacená. Jsme čtyři.
Udělal jsem pauzu a podíval se do zmatených očí švagrové.
— A tihle báječní lidé jsou samostatná skupina. Zapište, prosím, jejich ubytování, pstruha, saunu a drahý salám na samostatný účet. Na jméno Květy.
Všichni ztichli. Tak hluboce, že bylo slyšet, jak v lese datel ťuká.
— Pavle, co to děláš? — hlas Květy se žalostně zlomil. Klobouk jí sklouzl na stranu. — My máme peníze jen na benzín a zmrzlinu! Vždyť jsme přijeli na návštěvu!
— Takže vy nemáte dovolenou, Květo. Máte procházku k vratům, — odsekl jsem. — Na návštěvu se chodí s pozváním. A s dortem. Vy jste přijeli na cizí oslavu s pytlem papírových párků a chutí na osm tisíc korun.
— Pavle! Jak ti není hanba! — zaječela Růžena a zfialověla. — Vždyť jsme rodina! Příbuzní! Jarmilo, proč mlčíš?! Tvoji matku a sestru vyhazují na ulici!
Jarmila udělala krok vpřed. Nekřičela, ale v jejím tónu zacinkal kov.
— Rodina, maminko, jsou ti, kdo respektují cizí hranice. Pavel dřel půl roku, aby zorganizoval tenhle odpočinek pro nás a děti. Vy jste přijeli bez pozvání, pokusili jste se přesunout moje děti na lehátka a pověsit na mého muže účet za vaše lahůdky. To není rodina. To je pokus vzít nás na palubu.
— Ale já… my jsme chtěli udělat překvapení! Jarmilo, vždyť jste nás sami prosili, abychom přijeli! — zkusila se vykroutit Květa. Výmluvy se z ní sypaly jako peří z roztrhaného polštáře.
— Romane, — Jarmila přenesla těžký pohled na švagra. — Co se týče „prosili jsme vás” – to je zvláštní druh turistiky. Jmenuje se „sám se pozval”.
Romanův obličej se protáhl. Podíval se na svůj osamělý pytel s uhlím, pak na ženu.
— Já bych snad ani nejel, — zabručel Roman. — Říkala jsi, že nás Pavel sám pozval a že je všechno zaplacené.
Iluze se zřítila definitivně. Drzost selhala přede všemi.
Roman se mlčky otočil a vykročil ke svému autu, aniž by se pokusil pomoci ženě s jejím obrovským kufrem.
Děti Květy přestaly mlátit lahví a poprvé za celou dobu ztichly, mlčky hleděly na matku.
A Růžena, která tak svěže mluvila o „rodině”, se náhle prudce otočila k autu a dělala, že s velkým zájmem studuje borovice. Zaplatit tenhle banket ze svého důchodu zřejmě nehodlala.
— Pokud si to rozmyslíte, volná chata je, — klidně řekla administrátorka do zad zmatené Květě. — Plná platba předem.
Šli jsme po upravené cestičce k naší chatě.
Za zády práskaly dveře auta, motor s námahou burácel. Hluboce jsem se nadechl čistého lesního vzduchu.
U zápraží mě Jarmila objala kolem ramen a přitiskla k sobě.
— Víš, — usmál se. — Z toho odpočinku nakonec něco bude.
— Ještě že, — usmál jsem se a díval se, jak naše děti s radostným jekotem běží k jezeru. — Pojď, ženo. Čeká nás zasloužený klid.
A za plotem, polykajíc prach cizí oslavy, odjížděla skupina, která si navždy zapamatovala jednoduché pravidlo: v téhle rodině se cizí pohodlí už neplatí dětskými lehátky a mou kartou.