Sousedé se tomu chechtali, když domovník František Novák začal krmit toulavou kočku u vchodu. Ona si každý den lehla ke stejným dveřím. Nikdo nepřemýšlel proč.
František zametal dvůr od šesti ráno, jako vždycky. Koště škrábalo po mokrém asfaltu a ten zvuk se dávno stal budíkem pro první tři patra. Listí páchlo kysele po vlhku, i když v kalendáři stál duben.
Kočka seděla na spodním schodu vchodu.
Tříbarevná, vyzáblá. Srst se jí chomáčila na bocích a žebra byla vidět i z dálky. Koukala na Františka zelenýma očima a otevřela tlamu beze zvuku, jako by mňoukala, ale někdo jí vypnul hlas.
Zastavil se a opřel koště o zeď. Dřepnul si, cítil, jak mu od ranního chladu křupou kolena.
„No a odkud ses vzala?“
Zelené oči zamrkaly. Tlama se znovu otevřela a zavřela bez jediného mňouknutí.
Druhý den ráno seděla na stejném místě. A další den taky. František přinesl z domova hliníkový talířek a zbytky včerejšího kuřete. Kočka jedla pomalu, přitiskla uši, jako by čekala nějaký trik. A po jídle neodešla.
Vyškrábala se po schodech a lehla si ke dveřím dvanáctého bytu. Přesně dvanáctého, ne třináctého ani desátého.
Třetí den si František všiml toho zvyku. Pátý den už to nepočítal za náhodu.
Libuše ze čtvrtého patra vyšla v pondělí s igelitkou na odpadky a zastavila se, zírajíc na talířek u schodů.
„Františku Nováku, vy jí tu uděláte restauraci?“
„Krmím ji,“ pokrčil rameny a pokračoval v zametání.
Libuše nepřestávala.
„No jo, začíná to. Blechy, špína, chlupy všude. U Milerových ve třetím mají malý dítě, ne?“
Mluvila nahlas, sebejistě, a její sladký parfém přebíjel i zápach mokrého asfaltu. Červené nehty se mihly, když si poposunula tašku do druhé ruky.
Tomáš z druhého patra kouřil pod přístřeškem v teplákách. Ušklíbl se přes dým.
„Nováku, ty jsi fakt kočičí jasnovidec. Možná ti prozradí i výherní čísla sportky?“
František mlčel. Pak řekl potichu, k nikomu konkrétnímu:
„Tahle kočka nepřišla jen tak.“
Libuše si odfrkla. Tomáš potáhl a pomalu vydechl, koukaje někam mimo.
„Filozof,“ hodil přes rameno a zmizel nahoře.
Koště šlo dál. Kočka ležela u dveří dvanáctého bytu, podložila si hubené tlapky a nespouštěla z prahu oči. Mlčela.
Paní Věra Květová z dvanáctého bydlela sama. Bylo jí přes sedmdesát, přesně to nikdo nevěděl, protože neslavila narozeniny a nezvala hosty. Drobná, suchá, vždy v modrém šátku a starém šedém kabátě.
Dřív chodívala každé ráno pro chleba. František ji vídal, jak se oběma rukama drží zábradlí a staví nohu na schod opatrně, jako by zkoušela led. Vracela se s rohlíkem v sáčku a s mlékem. Někdy kývla, někdy prošla mlčky.
Zkoušel si vzpomenout, kdy ji viděl naposledy. Před dvěma dny. Nebo dýl.
Po smrti ženy si František často přistihl, že poslouchá u cizích dveří. Čtyři roky tohohle zvyku.
Na druhém patře se zastavil. Lak u dveří se dole odloupal až na dřevo. Za dveřmi bylo ticho.
Kočka seděla u jeho nohou a hleděla na dveře, ani nemrkala.
Ve středu potkal Libuši na schodech.
„Neviděla jste paní Květovou?“
„Koho? A, z dvanáctýho,“ Libuše si popravila vlasy. „Ne. Pořád sedí doma, samotářka. Možná někam odjela.“
„Nemá žádný příbuzný.“
„No tak,“ Libuše rozhodila rukama. „Prostě nevychází. Tady je ještě zima.“
Venku bylo čtrnáct nad nulou. František se nehádal. Libušiny podpatky zaduněly dolů a vůně parfému se rozplynul ve vchodu, jako by tam nikdy nebyl.
Vrátil se ke dveřím. Sehnul se, přiložil ucho ke škvíře. Nic. Nebo skoro nic.
Kočka dala hlas. Poprvé za celou dobu. Tiše, chraptivě, jako by hrdlo zapomnělo, jak se to dělá, ale zkusilo to. Slabé „mňau“, spíš jako výdech.
František si dřepnul a přejel dlaní po jejím hřbetu. Žebra pod srstí se dala počítat jako loučky starého plotu.
Kočka neodvrátila oči od klíčové dírky.
Bouchal ráno, večer i během dne. Nikdo neotvíral.
Tomáš kouřil na podestě a pozoroval.
„Nováku, no fakt. Nech si s tím hlavu nelámat. Starý lidi se občas nechtějí bavit. Moje babička se jednou zamkla na měsíc – koukala na seriál.“
„Paní Květová nemá televizi.“
Tomáš zmlkl, zamumlal něco nesrozumitelného a zmizel za svými dveřmi.
Druhý den František vytíral schody v přízemí, když shora spadl zvuk. Ne mňoukání.
Mokrý hadr mu vyklouzl z prstů a plácnul se o schod.
Vyběhl nahoru, skákal přes dva schody.
Kočka stála u dveří dvanáctého bytu.
Ve třináctém cvakl zámek, vykoukla sousedka.
„Co se děje?“
„Volejte záchranku,“ řekl František rovně, bez pauzy. „A hasiče. Dveře se budou muset otevřít.“
„Vy jste se zbláznil, to přece nemůžete jen tak…“
„Volejte. Hned.“
Měl mokré ruce od hadru. Otřel je o bundu, záplata na lokti navlhla.
Zámek otevřeli za dvacet minut. Dveře povolily se suchým skřípěním a těžký vydýchaný vzduch se vyvalil na schodiště. František vešel první.
Paní Květová ležela na podlaze v chodbě mezi kuchyní a pokojem. Pantofel z levé nohy stál u zdi rovně, jako by ho někdo postavil schválně. Vedle zaschly střepy skleničky a na linoleu zůstal bělavý flek od vody, která už stačila uschnout.
Telefon stál na nočním stolku v pokoji. Metr a půl od natažené ruky. Metr a půl bylo moc daleko.
Doktoři později řekli: zlomenina krčku stehenní kosti, dehydratace. Ještě den a mohlo být pozdě.
Když ji nesli dolů na nosítkách, byla paní Květová při vědomí. Zaschlý ret, matné oči, šedá tvář. Ale nedívala se na doktory ani na sousedy u zábradlí.
Dívala se na kočku, která zase mlčela na spodním schodu. Tlama pootevřená. Žádný zvuk.
Prsty na dece se pohnuly, sotva znatelně.
„Františku,“ zašeptala. „Nakrmte ji. Prosím.“
Stáhlo se mu hrdlo tak, že jen kývl.
Dveře sanitky zabouchly, maják obarvil dvůr dočervena a odjel. Libuše stála stranou, s dlaní přitisknutou na ústa. Tomáš seděl na lavičce, opřený lokty o kolena.
Ráno František vyšel na dvůr v šest, jako vždycky.
Talířek u vchodu byl plný. Vedle stála druhá miska, zelená, plastová, očividně z něčí kuchyně. Byla v ní čistá voda.
Zvedl oči k tmavým oknům. Ani jedno nesvítilo. Ale v pátém patře zaskřípala větrací klapka.
Koště zaskřehotalo po asfaltu jako obvykle. Za deset minut vyšla Libuše. Bez make-upu, v bundě přes noční košili. Zastavila se na schodech a zůstala stát, koukajíc na kočku, která jedla z misky.
Postála. Sehnula se a přejela dlaní po chomáčovitém hřbetu. Rychle, skoro kradmo.
A pak šla k popelnicím, ani jednou se neotočila.
Tomáš sešel později s kostkovanou dekou srolovanou do ruličky.
„Nováku,“ odkašlal si. „Tady. Kdyby jí v noci… no, byla zima. Stará, ale vypral jsem ji.“
Položil ji na schod a odešel, ani nečekal na odpověď. František narovnal deku na schodu. Kočka očichala látku, přešlapovala tlapkami, schoulila se do klubíčka a zavřela oči.
Na dvoře to vonělo mokrým listím a ještě něčím.
Talířek stál u vchodu, s krmením. A nikdo už se nesmál.