Poslouchej, sousede, já už tvýho kocoura dlouho neviděl na chodbě. Jak se mu vede? Je vůbec naživu?
Soused, jak uslyšel o kocourovi, hned ožil a rozzářil se:
— No, někam zmizel před pár dny. A díky bohu!
— Proč díky bohu? — zeptal se Václav, a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. I když uvnitř to v něm všechno vřelo.
*****
Posledních čtrnáct dní si Václav všiml, že jeho sousedi často vyhazují svého domácího kocoura na chodbu. Ano, prostě ho vezmou za kůži a vyhodí.
Někdy to dělá pán kocoura. Někdy paní.
A někdy…
…ten nešťastný kocour mu letěl přímo před nosem.
— Opatrně! — okřikl Václav svou sousedku. Ale ta ho ani neposlouchala.
Místo omluvy po něm jen střelila očima a zabouchla dveře.
Nebo spíš — práskla jimi takovou silou, že na chodbě zazvonila skla a v základech domu se určitě objevila jedna, nebo dokonce pár mikrotrhlin. Nejdřív si Václav naivně myslel, že ti jeho prapodivní sousedi pouštějí kocoura jen na procházku nebo ho učí chodit ven sám.
Ale po čase pochopil, že je to trest za nějaké prohřešky.
Prostě: něco provedl — šup s ním na chodbu.
Občas vyděšený, občas hrozně smutný kocour sedával celé hodiny na podestě čtvrtého patra u dveří potažených hnědou koženkou a čekal, až mu odpustí a pustí ho zpátky.
A páníčci mu vždycky odpustili. A vzali ho zpátky domů, ale nestalo se to hned.
A když začal mňoukat nebo škrábat na dveře, hned dostal od paní smetákem.
Václav to všechno viděl na vlastní oči.
Tehdy zrovna šel po schodech (výtah v jeho domě nefunguje už půl roku) a když došel do čtvrtého patra, všiml si už známého kocoura. Chtěl ho i pozdravit, ale…
…kocour si ho v tu chvíli nevšímal.
Hlasitě mňoukal a škrábal drápky na dveře.
Kocour se zjevně chtěl dostat domů, ale když ho nepouštěli, rozhodl se tímhle jednoduchým způsobem připomenout.
V bytě bylo slyšet kroky, pak se dveře prudce otevřely a paní ve vypraném županu, aniž by řekla slovo, ze všech sil praštila kocoura smetákem a hned zavřela.
Bylo to tak rychlé, že Václav ani nestačil nic říct. A měl co říct…
…chtěl tu ženu zahanbit, že se tak ošklivě chová ke svému mazlíčkovi.
— Co, hodně ti to dalo, kamaráde? — zeptal se Václav, když ke kocourovi přistoupil.
Kocour na Václava pohlédl smutnýma očima, ale v jeho pohledu byla i vděčnost — za to, že si ho aspoň někdo všímá.
Kocoura vyhazovali na chodbu za sebemenší provinění.
Jednou Václav slyšel, jak sousedka křičí na celý byt: „Ty jeden! Zase jsi shodil vázu! Josefe, okamžitě vyžeň kocoura. Ať ví, jak se skáče po stolech!“ — a za minutu se dveře pootevřely a objevila se v nich chlupatá mužská ruka, která pevně držela kocoura za kůži.
Pak prsty povolily, kocour spadl na podestu a dveře se hned zavřely. Kocour vstal a posadil se čelem ke dveřím — čekat, až mu odpustí a pustí ho zpátky domů.
Václav jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Těmhle výchovným metodám prostě nerozuměl.
Václav kocoura pohladil a šel domů.
A kocour dál seděl na jednom místě s výrazem vesmírného smutku na svém vousatém obličeji.
Václav nebyl moc sentimentální člověk, ale tenhle obraz v něm vězel jako tříska.
„No, dá se takhle zacházet s živým tvorem?“ přemýšlel. Po nějaké době, když kolem procházel, pokaždé zpomalil a kocour, když ho poznal, začal tiše vrnět — na pozdrav a trochu podlézavě.
Občas si Václav vedle něj dřepl, poškrábal ho za uchem a kocour, zavíraje oči, nastavoval hlavu pod prsty a pak se svým vlhkým čumákem otíral o jeho dlaň.
Kocour byl teplý, živý a velmi důvěřivý, a z toho bylo Václavovi na duši hrozně zle.
Prostě nechápal, proč tak milý kocour dostal tak bezcitné páníčky. Proč si vůbec pořizovali zvíře, když kromě sebe nikoho nemilují? „Divní lidé, proboha.“
A jednou, když se na chodbě znovu setkal s kocourem, se Václav pevně rozhodl: jestli ti lidé ještě jednou vyhodí zvíře na chodbu, něco udělá. Už bylo dost týrání nešťastného tvora.
Nevěděl, co přesně udělá, ale cítil, že se musí vměšovat, jinak to nikdy neskončí.
Den, kdy Václavova trpělivost definitivně praskla, nastal v pátek, když se vracel domů obzvlášť naštvaný.
V práci se pohádal s kolegy, v tramvaji do něj lidé strkali a šlapali na nohy, a venku od rána mrholilo. Zkrátka, jeho nálada byla na nule. Možná i pod nulou.
Když stoupal po schodech, už z třetího patra slyšel známé žalostné „mňááá“.
Kocour jako vždy věrně seděl u svých dveří, ale domů ho nepouštěli.
A na chodbě, mimochodem, bylo docela chladno. Nebyl květen, jak se říká. Václav se zastavil na podestě a zamysleně se díval na kocoura, který ho, jako obvykle, uviděl, zavrněl a šel mu naproti.
A pak — prásk!
A všechny dnešní problémy se Václavovi v jednu chvíli zdály naprostou maličkostí. Tady měl kocour problémy.
Jaké? Obrovské! Chovají se k němu jako k věci. Jako k nějaké hračce. Co může být horšího?
Václav zaposlouchal se do ticha za koženkovými dveřmi. Nikdo se o toho kocoura nestaral.
A on měl hroznou chuť dát sousedům lekci.
— Dost, stačilo, — řekl Václav nahlas, sám překvapený svým odhodláním. — Pojď se mnou.
Naklonil se, zvedl kocoura do náruče.
Ten okamžitě začal hlasitěji vrnět a otíral se hlavou o jeho promočené sako, zanechávaje na něm chlupaté stopy.
A pak šli do sedmého patra, kde bydlel Václav.
Vzal si kocoura jen na pár dní.
„Ať se páníčci vyděsí, ať ho hledají, dělají si starosti. Ať pochopí, že se to nedělá…“ přemýšlel Václav, když vcházel do bytu. Doma si kocour překvapivě rychle zvykl. Očichal kouty, vyskočil na gauč, zakružil se, vybíral si místo, a stočil se do klubíčka na dece, vděčně hledě na svého zachránce.
A zatímco kocour odpočíval, Václav, navzdory otravnému mrholení a únavě, doběhl do nejbližšího zverimexu, koupil kocourovi to nejlepší krmení, „záchodové potřeby“ a ještě hračky — pro případ, že by se chlupatému podnájemníkovi stýskalo, až nebude doma.
Druhý den, v sobotu, Václav několikrát přistoupil ke vchodovým dveřím, otevřel je a vyhlížel na chodbu.
A byl velmi překvapen, že na chodbě bylo hrozně ticho.
Nikdo nechodil po patrech, nevolal kocoura jménem (mimochodem, jak se jmenoval, Václav nevěděl), nelepil žádné letáky.
Vypadalo to, že nikdo pohřešovaného kocoura nehledá. A to bylo divné. Velmi divné…
Václav se vracel do bytu, díval se na kocoura a krčil rameny.
A ten se lenivě protahoval na gauči a ani nepomyslel na to, že by se chtěl dostat ven.
— Poslouchej, možná se chceš vrátit na chodbu? — zeptal se Václav v neděli a ukázal na dveře. — Já tě nedržím. Jdi, jestli potřebuješ.
Kocour se podíval na dveře, přenesl pohled na Václava a demonstrativně si začal lízat tlapku.
Pak vstal, přišel a otřel se o jeho nohu.
Odpověď byla jasnější než slova. Václav zavřel dveře, usmál se a vzal kocoura do náruče.
Šli do kuchyně na snídani a pak do obýváku na televizi. Byly přece jen víkend. Kocour ležel na jeho klíně a vrněl jako malý traktor a v bytě bylo poprvé po dlouhé době opravdu útulno.
Pak přišlo pondělí. Kocoura nikdo nehledal.
A Václav se rozhodl, že ho zatím majitelům nevrátí.
Jediné, co ho trápilo, bylo, že by ho sousedi mohli obvinit z krádeže.
Fakticky ukradl cizí majetek. I když živý, i když s dobrým úmyslem a čistě výchovně, ale ukradl.
Václav si v hlavě přehrával možné scénáře: sousedi zavolají policii, obviní ho z krádeže cizího majetku, bude muset všechno vysvětlovat, vymlouvat se. Jeho pohnutky by možná nepochopili.
Ta myšlenka mu vrtala hlavou a nedovolila mu se uvolnit. Proto byl celý den v práci jako na trní a neustále kontroloval telefon — jestli mu někdo nevolal. Ale ten den neměl ani jeden zmeškaný hovor.
A když se Václav večer vracel domů — uviděl souseda, který šel vynést odpadky.
V černém pytli nebylo nic vidět, ale podle obrysu to vypadalo na něco jako kočičí záchod.
Mávl na souseda, aby zastavil, a když se přiblížil, nenápadně se zeptal:
— Poslouchej, sousede, já už tvýho kocoura dlouho neviděl na chodbě. Jak se mu vede? Je vůbec naživu?
— Proč díky bohu? — zeptal se Václav a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně.
— No, žena ho chtěla odvézt na chatu a tam nechat. Prý už ji otravuje, všude chlupy, v noci řve, převrací vázy. A tam prý bude chytat myši. Alespoň nějaký užitek. A mně se na chatu vůbec nechce. Za prvé je to daleko. A za druhé, žena mě stejně donutí něco dělat. A tak kocour sám odešel a nikam jet nemusíme. Já jsem kvůli tomu včera vypil dokonce dvě litry piva. Slavil jsem.
— A vůbec vám není toho kocoura líto? Co kdyby se mu něco stalo?
— Co bych ho litoval? Není to přece člověk. Poslouchej, a proč se na něj vlastně ptáš? — soused přimhouřil oči s lehkým podezřením a podíval se na Václava.
— Jen tak, jen jsem se zeptal… — zamysleně odpověděl Václav, načež se bez rozloučení rychlým krokem vydal ke vchodu.
Uvnitř Václava všechno vřelo rozhořčením.
„Na chatu, tedy… Na konci října. Odvézt a nechat tam kocoura na jistou smrt. A ani kapka lítosti. Dokonce rádi, že sám odešel a ušetřil je nutnosti jet a ušpinit si ruce.“
Na chvíli si představil toho hodného a důvěřivého kocoura, jak sedí na prahu prázdné chaty (nebo rovnou pod plotem) a čeká, až se pro něj vrátí.
Čeká stejně věrně a oddaně, jako to dělával pod dveřmi na chodbě. Pro jeho sousedy byl kocour věc, která buď těší, nebo překáží, a když překáží moc často, vynesou ji za práh.
Nejdřív na chodbu na pár hodin, pak na chatu navždycky.
Když Václav vystoupal do sedmého patra a vešel do bytu, uviděl, že kocourek věrně a oddaně čeká u dveří, a na duši mu hned bylo nějak tepleji.
A ještě si najednou uvědomil, že udělal všechno správně…
Správně, že ukradl kocoura takovým bezcitným lidem, kteří ho chtěli na konci podzimu odvézt na chatu a tam nechat.
Václav se usmál, vzal kocoura do náruče a šli do kuchyně připravit večeři.
A po večeři — leželi na gauči a dívali se na televizi.
Teda — Václav se díval, kocour prostě byl vedle. Chvíli se otočil na jeden bok, chvíli na druhý. Najednou se kocour znovu pohnul, ale tentokrát se převalil na záda a důvěřivě nastavil břicho — své nejzranitelnější místo. Udělal to bez váhání. Protože už se nebál.
Protože skutečný domov není jen střecha nad hlavou a jen miska s krmením.
Skutečný domov je místo, kde si nemusíš zasluhovat právo být.
A kde tě milují. Jen tak. Protože jsi.