— Svoje děti dáš na lehátka. Jsou mladý, kosti maj ohebný. Ale Radek potřebuje normální postel, má záda, — prohlásila Iva u vjezdu do rekreačního střediska místo „dobrý den”.
— A nedělej takovej obličej, Mílo. Máma řekla, že chata je velká.
Pomalu jsem spustila ruce z volantu a zadívala se přes čelní sklo.
S manželem a dětima jsme přijeli na chalupu u lesního jezera v jižních Čechách.
Klidné místo, dřevěný domek pro čtyři, zaplacenej mnou už před dvěma měsíci. Dlouho očekávanej oddech, vyvzdorovanej z pracovních kalendářů.
A teď před vyřezávanou branou střediska, blokujíc vchod, stál cikánskej tábor v malém.
Iva, sestra mýho Pavla, vítězoslavně se opírala o obrovskej kufr.
Vedle přešlapoval z nohy na nohu její muž Radek, vyzbrojenej pytlem uhlí a balíkem levných párků „Zlatá cena”.
O kus dál, jako generál přehlížející defilé, stála moje tchýně, Růžena Nováková.
Vrcholem týhle kompozice byly dvě děti Ivy, který už do sebe mlátily jedovatě žlutou dvoulitrovou lahví limonády schopný rozpustit rez.
Jak říkával Nero Wolfe: jestli máš pocit, že tě chtějí natáhnout, už tě natáhli.
Vystoupili jsme z auta. Zatímco jsme s Pavlem vytahovali tašky z kufru, Iva už stačila přistoupit k mým dětem a oznámit:
— Vy přece nejste malý, na lehátkách to dáte, ale strejda Radek si nezlomí záda.
— Jaký milý překvapení, — řekla jsem klidným hlasem. — My jsme asi nikoho nečekali.
— Ale no tak, Miládko, vždyť jsme rodina! — hned se ozvala Růžena, udělala krok vpřed a mistrně zapnula režim „svatá prostota”. — Jak jsem se dozvěděla, že jedete na přírodu, hned jsem zavolala Ivušce. Co bychom seděli v dusným městě, když tu vy dýcháte kyslík? Spolu je veselej!
— Chata je pro čtyři, paní Nováková, — klidně jsem odvětila a cítila, jak se vevnitř stahuje studená, vypočítavá pružina. Žádný hysterie. Jen pozorování.
— Už jsem všechno vyřešila, — prohlásila Iva nekompromisně, jako by můj zaplacenej domek nebyl rezervace, ale koncept jejích plánů.
Narovnajíc si plážovej klobouk velikosti satelitní antény, dodala:
— Maminka si lehne do ložnice, potřebuje klid. My s Radkem na gauč v obýváku. No a vy s Pavlem a dětma se nějak vměstnáte.
Chování příbuzenstva připomínalo invazi kobylek: nežádá o svolení, jen přiletí a začne žrát tvoji úrodu.
Ze skleněnejch dveří recepce vyšla milá slečna s tabletem.
— Dobrý den! Vy jste Milada? — usmála se na mě. — Rezervace na vaše jméno. A tohle je, jak to chápu, váš dárek?
Slečna přenesla pohled na Ivu.
— Ano, ano, to jsme my! — radostně přikyvovala švagrová. — Miládko, trochu jsem se tu dohodila, abys měla míň starostí. Objednala jsem saunu na dva večery, nebudeme si přece dělat cizí. A taky jsem upravila menu. Tvůj ražeň je sice dobrej, ale já přidala ještě pstruha na grilu a drahou čerstvou uzeninu.
— Iva volala dnes ráno a nechala požadavek na saunu a menu, — slušně vysvětlila recepční a koukala na mě. — Ale rezervace je vedená na vás, takže bez vašeho potvrzení nic neprovádíme.
Štědrost na cizí účet je nejrychlejší cesta, jak proslout mecenášem.
— Skvělá iniciativa, Ivo, — usmála jsem se tak vlídně, že Pavel vedle ztuhnul. Znal ten úsměv. Obvykle po něm někdo přišel o iluze.
— Pokud potvrzujete, pak s připočtením doplatku za tři další hosty, lehátka, saunu a speciální objednávku kuchyně, je to ještě dvacet osm tisíc čtyři sta korun, — sdělila recepční věcně.
Iva elegantně pokrčila ramenem a významně se na mě podívala.
Růžena složila ruce na prsou a čekala, až poslušně vytáhnu peněženku.
Paradox příbuzenských vztahů: čím pevnější objetí při setkání, tím hlouběji lezou do tvý kapsy.
— Slečno, — otočila jsem se k recepční a můj hlas zchladl a ztvrdl. — Potvrzuji jen svoji rezervaci. Je plně zaplacená. Jsme čtyři.
Udělala jsem pauzu a podívala se do zmatených očí švagrové.
— A tihle úžasní lidé jsou samostatná skupina. Zaregistrujte, prosím, jejich ubytování, pstruha, saunu a drahou uzeninu na samostatnej účet. Na jméno Iva Nováková.
Všichni ztichli. Tak hluboko, že bylo slyšet, jak v lese datel ťuká.
— Miládo, co to děláš? — hlas Ivy se žalostně třásl. Klobouk sjel na stranu. — My máme peníze jen na benzín a zmrzlinu! Vždyť jsme přijeli na návštěvu!
— Takže vy nemáte dovolenou, Ivo. Máte procházku k bráně, — odsekla jsem. — Na návštěvu se chodí s pozváním. A s dortem. Vy jste přijeli na cizí oslavu s pytlíkem papírovejch párků a apetitem na třicet tisíc.
— Milado! Jak ti není hanba! — vykřikla Růžena a zfialověla. — Vždyť jsme rodina! Příbuzenstvo! Pavle, proč mlčíš?! Tvoji matku a sestru vyhazujou na ulici!
Pavel udělal krok vpřed. Nekřičel, ale v jeho tónu zacinkal kov.
— Rodina, mami, jsou ti, kdo respektujou cizí hranice. Milada dřela půl roku, aby zařídila tenhle odpočinek pro nás a děti. Vy jste přijeli bez pozvání, pokusili se dát moje děti na lehátka a pověsit na moji ženu účet za vaše delikatesy. Tohle není rodina. Tohle je pokus vzít nás aboštem.
— Já… my jsme chtěli udělat překvapení! Pavle, vždyť jste nás prosili, abychom přijeli! — zkoušela se vykroutit Iva. Omluvy z ní pršely jako peří z roztrhanýho polštáře.
— Radku, — Pavel přenesl těžkej pohled na švagra. — Co se týče „prosili nás” – to je zvláštní druh turistiky. Říká se mu „sám sebe pozval”.
Rádkova tvář se protáhla. Podíval se na svůj osiřelej pytel s uhlím, pak na ženu.
— Já bych třeba ani nejel, — zabručel Radek. — Říkala jsi, že Pavel nás sám pozval a že je všechno zaplacený.
Iluze se definitivně zhroutila. Drzost selhala přede všema.
Radek se mlčky otočil a vykročil ke svýmu autu, ani se nepokusil pomoct ženě s jejím obrovským kufrem.
Ivy děti přestaly mlátit lahví a poprvé za celou dobu ztichly, mlčky koukajíc na matku.
A Růžena, která tak vesele mluvila o „rodině”, se najednou prudce otočila k autu a dělala, že se s velkým zájmem zabývá borovicemi. Platit tenhle banket ze svýho důchodu evidentně neměla v úmyslu.
— Kdybyste si to rozmysleli, volná chata je, — klidně řekla recepční do zad zmatený Ivy. — Plná záloha předem.
Šli jsme po upravené cestičce k našemu domku.
Za zády třískaly dveře auta, trhavě burácel motor. Zhluboka jsem se nadechla čistého lesního vzduchu.
U verandy mě Pavel objal kolem ramen a přitáhl k sobě.
— Víš, — usmál se. — A vůbec, ten odpočinek je skvělej.
— Ještě že jo, — usmála jsem se, koukajíc, jak naše děti s radostným křikem běží k jezeru. — Pojď, manželi. Čeká nás zaslouženej klid.
A za plotem, polykajíc prach cizí oslavy, odjížděl tábor, který si navždycky odnesl jednoduchý pravidlo: v týhle rodině se cizí pohodlí už neplatí dětskýma postelema a mojí kartou.