— Klíče na stůl. Hned. — Věra stála ve dveřích svýho bytu s rukama založenýma na prsou. Třásla se vzteky.
V předsíni, obklopená třema obříma kostkovanýma taškama, stála Antonie Nováková. Bývalá tchyně. V ruce svírala duplikát klíčů, který Věra před třema rokama, ještě za manželství s jejím synem Igorem, blbě dala „pro jistotu”.
— Ani mě nenapadne, Věruško, — klidně odpověděla Antonie, sundala si boty a pečlivě je uložila do botníku. — Mám plný právo tu bejt. Můj syn do tohohle bytu vložil nejlepší léta svýho života. A vůbec, ty si po rozvodu žiješ moc dobře. Je potřeba obnovit spravedlnost.
— Jakou spravedlnost? — Věra udělala krok vpřed a cítila, jak se v ní vaří vztek. — Igor na tuhle hypotéku nezaplatil ani korunu! Rozvedli jsme se před dvouma rokama. Byt se koupil za peníze mých rodičů eště před svatbou, na něj jenom podíl, kterýho se sám vzdal kvůli alimentům! Ty tady nejsi nikdo.
— Právně možná, — tchyně si před zrcadlem v předsíni upravila účes a kriticky si prohlídla Věřinu tvář. — Ale podle svědomí — Igor zůstal na holičkách. Pronajímá si pokoj v komunálce, občas něco vyžebrá. A ty? Podívej se na sebe. Rekonstrukci jsi udělala, auto vyměnila, dceru dala do soukromý školky. Kde na to bereš, Věro? Určitě jsi bejvalýmu nedoplatila. Tak jsem přijela bydlet. Budu pomáhat s vnučkou a zároveň hlídat výdaje.
— Vnučce je šest let, naposledy jsi jí viděla na třetích narozeninách! — Věra vytáhla mobil. — Hned volám policajty. Jsi v cizím bytě bez povolení.
— Volej, volej, — ušklíbla se Antonie a sebevědomě prošla do obýváku, kde se usadila na gauči. — Policajtům řeknu, že jsem přijela k rodinný vnučce na pozvání jejího otce. Igor to potvrdí. Uděláme skandál, co? Prosím. Nenechceš si dělat ostudu před sousedama? Ty jsi přece taková správná, šéfová ve svý firmě.
Věra spustila telefon. Tchyně trefila do bolavého místa — pouštět se do hádky se starou pomatenou před sousedama a hlavně před šestiletou Lízou, která byla teď u kamarádky, se jí nechtělo. Musela jednat chytřej, ale nervy už povolovaly.
— Máte přesně třicet minut na to, abyste sbalila svý krámy a zmizela, — řekla Věra důrazně. — Nebo nechám vyměnit zámky hned teď. Zámečník přijede za půl hodiny.
— Nepřijede, — Antonie vytáhla z kapsy háčkovaný ubrousek a položila ho na konferenční stolek. — Už jsem mluvila s vaším předsedou SVJ. Řekla jsem, že jsem tvoje máma, přijela jsem na návštěvu, a ty že chceš vyměnit zámky, protože máš dočasný zatmění mysli. Podpořil mě. Takže seď klidně, Věruško. Čeká nás dlouhej rozhovor.
Věra vešla do pokoje a posadila se na křeslo naproti tchyni. Ruce se jí pořád třásly, ale v hlavě se začal rýsovat plán. S tou ženskou se nedalo domluvit hezky — chápala jen jazyk síly a výhody.
— Co vlastně chcete, Antonie? — zeptala se Věra přímo. — Nevěřím, že jste se táhla ze svýho předměstí se třema taškama jenom kvůli nějaký bájný spravedlnosti.
— Chci, aby můj syn žil jako člověk, — odsekla tchyně. — Ty jsi mu všechno vzala.
— On sám všechno prohrál v sázkách! — vykřikla Věra a ztrácela trpělivost. — Víš moc dobře, proč jsme se rozvedli. Vynesl z domu moje zlatý šperky, zastavil kompl v zastavárně a vybral všechny dětský úspory z účtu!
— Ale jdi, nepřeháněj, — mávla rukou stařena. — Byl mladej, klopýtl. Mělas podržet muže, ne podat na rozvod a alimenty. Kvůli tvým alimentům ho nikdo nevezme do normální práce, hned mu strhávají půlku.
— Je mu dvaatřicet, jakej mladej? — Věra se hořce ušklíbla. — A alimenty neplatí už půl roku, dluží přes dvě stě tisíc. O čem to vlastně mluvíš?
— Proto jsem tady, — Antonie se naklonila dopředu. — Domluvíme se. Ty přepíšeš polovinu toho bytu zpátky na Igora. Nebo ho prodáš, koupíš si menší a rozdíl mu dáš na bydlení. A stáhneš žádost o alimenty. Já odjedu a už tě nebudu obtěžovat.
Věra koukala na bývalou tchyni a nevěřila vlastním uším. Drzost tý ženský neznala mezí.
— Zbláznila ses? — zeptala se Věra tiše. — Mám dát podíl v bytě člověku, kterej okrad vlastní dítě?
— Jinak ti udělám ze života peklo, — pohrozila Antonie. — Nastěhuju se do malého pokoje. Budu tu bydlet, vodit vnučku do školky a vyprávět jí, jaká je její máma sobecká. Zavolám sociálku, řeknu, že dítě zanedbáváš, makáš dnem i nocí. Uvidíme, jak si zazpíváš.
Vtom v předsíni zazněl zvuk dveří. Vracela se Věřina kamarádka Káťa, která přivedla Lízu.
— Mami! — malá Líza vběhla do pokoje, ale zastavila se, když uviděla neznámou starší paní. — Kdo to je?
— To je tvoje babička Tonička, Lízinko, — řekla Antonie přeslazeným hlasem a roztáhla ruce k objetí. — Přijela jsem tě navštívit.
Líza se vyděšeně přitiskla k matce. Káťa zhodnotila situaci, všimla si kostkovaných tašek v předsíni a rychle přišla k Věře.
— Věro, co se děje? — zeptala se šeptem. — Kdo to je?
— Bývalá tchyně, — odpověděla Věra stejně tiše. — Přijela mě oloupat. Chce byt.
Káťa se zamračila a otočila se k Antonii.
— Paní, máte vůbec rozum? Vypadněte odsud, než zavolám policajty.
— A ty kdo seš, že mi budeš poroučet? — odsekla tchyně. — Kamarádka? Tak drž hubu. To jsou rodinný záležitosti.
— Lízo, běž si hrát do svýho pokoje, prosím, — požádala Věra dceru. Holčička poslušně utekla.
Věra se otočila ke Kátě:
— Káťo, postarej se o ni, prosím. Musíme si promluvit o samotě.
Káťa kývla a odešla do dětského pokoje, za sebou pevně zavřela dveře.
— Takže vydírání? — Věra vstala a došla k oknu. — Myslíš, že se bojím sociálky nebo tvých skandálů?
— Bojíš, — prohlásila Antonie sebevědomě. — Ty seš přece slušná dáma, záleží ti na pověsti. Nepotřebuješ problémy v práci. A já jsem důchodkyně, nemám co ztratit. Budu chodit všude za tebou.
— Dobře, — řekla Věra najednou klidně. — Udělejme to takhle. Když už jsi přijela pomáhat a obnovovat spravedlnost, začneme hned teď. Igor mi dluží za půl roku alimenty. To je dvě stě čtyřicet tisíc korun. Plus dluh na nájemným, kterej zůstal z doby, co tu bydlel a neplatil — dalších šedesát tisíc. Dohromady tři sta tisíc. Plať.
Antonie na chvíli znejistěla, ale rychle se vzpamatovala.
— Já takový peníze nemám. Jsem důchodkyně.
— A já nemám žádnej byt navíc, — odsekla Věra. — Když jsi přijela zastupovat svýho syna, zaplať za něj. Nebo sis myslela, že přijedeš, sedneš mi na krk, budeš jíst moje jídlo a diktovat podmínky?
— Budu pomáhat s domácností! — vykřikla tchyně. — Vařit, uklízet!
— Nepotřebuju kuchařku, — Věra došla k taškám v předsíni a kopla do jedné. — Sbal si svoje věci a zmiz. Dobrovolně.
— Ne! — Antonie vyskočila z gauče a přiběhla k Věře. — Nikam nejdu! Máš povinnost se rozdělit! Můj syn kvůli tobě trpí!
— Kvůli mně? — Věra se prudce otočila, oči se jí zúžily. — Tvůj syn trpí kvůli svý lenosti a blbosti. A kvůli tobě, protože jsi mu celej život nafukoval zadnici a omlouval každou jeho hnusnou věc. Je to dospělej chlap, ale ty za něj chodíš vymáhat byty. Tobě samotný to nepřijde směšný?
— Neopovažuj se tak mluvit o mým synovi! — stařena se rozmáchla, aby dala Věře facku.
Věra zachytila její ruku ve vzduchu. Mladá žena měla železný stisk.
— Jestli na mě ještě jednou vztáhneš ruku v mým bytě, podám na tebe trestní oznámení za napadení, — řekla Věra tiše a výhružně. — A teď mě poslouchej pozorně, Antonie.
Pustila tchyni ruku. Stařena těžce dýchala, v očích jí poprvé probleskl strach.
— Teď si vezmeš svoje tašky a odejdeš, — pokračovala Věra. — Jestli za pět minut budeš ještě tady, volám svýmu advokátovi. Už jsme spolu řešili situaci s Igorem a jeho dluhy. Má podíl na tvojí chalupě za Prahou, kterou jste na něj přepsali. Ten podíl necháme obstavit kvůli dlužným alimentům. Prodáme ho v dražbě. Chceš to? Aby se ti na chalupu nastěhovali cizí lidi?
Antonie zbledla.
— To neuděláš. Igor říkal, že nebudeš chodit k soudu.
— Igor je blbec, — odsekla Věra. — Posuzoval mě podle tý Věry, co brečela do polštáře, zatímco on prohrával rodinný peníze. Ta Věra skončila před dvouma rokama. Teď přede mnou stojí ženská, která sama živí dítě, řídí oddělení prodeje a umí počítat. Když neodejdeš, zítra ráno můj advokát podá návrh na obstavení Igorova majetku. A majetek má jenom jeden — podíl na tvým domě a chalupě.
Tchyně ztuhla. Logika Věřiných slov k ní dolehla okamžitě. Vydírání bytem selhalo a vyhlídka, že kvůli synově dluhům přijde o rodinnou chalupu, byla víc než reálná.
— Ty jsi zmije, Věro, — zasyčela Antonie, ale už bez dřívější jistoty.
— Jaká jsem, taková jsem, — Věra otevřela vchodový dveře. — Čas běží. Pět minut.
Tchyně se dala do zmateného shánění v předsíni. Veškerý její bojový zápal se vypařil. Začala spěšně nazouvat boty, motala se v tkaničkách.
— Igor se dozví, jaká jsi mrcha, — mumlala a popadla první tašku. — Vezme ti dítě.
— Ať zkusí, — Věra se na ni lhostejně dívala. — S jeho příjmama a dluhama? Nedali by mu ani kočku.
Antonie vytáhla dvě tašky na chodbu. Třetí Věra sama vykopla nohou za dveře.
— Klíče, — Věra natáhla ruku.
Tchyně s vztekem hodila svazek klíčů na zem. Se zvoněním se odkutálely po dlažbě. Věra je klidně zvedla.
— A už se tady nikdy neukazuj. Lízu neuvidíš, dokud Igor nezaplatí celej dluh do poslední koruny. Jestli začneš číhat u školky — najmeme si ochranku a na tebe podám žalobu za stalkování. Srozumitelně?
Antonie neodpověděla. Těžce funěla a snažila se popadnout všechny tři obří tašky najednou. Otevřely se dveře výtahu a ona, bručíc si cosi pod vousy, vešla dovnitř.
Věra práskla dveřmi a otočila zámkem dvakrát. Kolena se jí podlomila, opřela se zády o dveře a pomalu sklouzla na zem. Srdce jí bušilo jako o závod.
Z dětského pokoje vyšla Káťa a za ní se nesměle ukázala Líza.
— Odjela? — zeptala se Káťa a dřepla si k Věře.
— Odjela, — Věra vydechla a usmála se. — Už se nevrátí. Bála se o chalupu.
— Mami, proč ta babička tak křičela? — zeptala se Líza, přistoupila blíž a objala matku kolem krku.
Věra ji objala na oplátku a zabořila nos do jejích měkkých vlasů. Všechen vztek a napětí se vytratily, zůstal jen pocit úlevy a absolutního vítězství.
— Všechno je v pořádku, zlato, — řekla Věra tiše a zvedla se. — Babička si jen spletla adresu. Už nás nebude obtěžovat. Pojď radši na čaj a koláč, co přinesla Káťa.
Káťa mrkla na Věru a zamířila do kuchyně. Život se vracel do normálních, klidných kolejí a žádný duch z minulosti ho už nemohl zničit.