Šimone, hele, tak ti to dám. Kocour seděl na parapetu a koukal dolů na dvůr, kde holubi bojovali o kůrku chleba. A Šimon koukal na kocoura. Sedm let spolu žili, když nepočítal manželku Marii a dceru Elišku. Ale kocour Mourek byl jeho. Už od prvního dne, kdy se mu tříměsíční chlupatej klubíček zakousl do svetru a usnul v loketním ohybu.
Marie vařila zelnou polívku, po kuchyni se linula vůně bobkového listu. Eliška, dvanáctiletá, seděla u stolu a vodila prstem po displeji mobilu. Běžná sobotní večerní idyla, takových už bylo sto a dalších sto bude. Šimon si ale všiml, že dcera na matku pokukuje tak nějak vyčkávavě. A matka, míchajíc polívku, jí nenápadně kývla, jako by se na něčem předem domluvily.
„Tati,“ spustila Eliška tím hlasem, kterým žádá o novej mobil nebo o dovolenou přespat u kamarádky.
Šimon odložil noviny.
„No?“
„Lence, víš, se kočka o koťata. A jednoho kotěte se nikdo nechce ujmout. Trochu kulhá, přední nožička je křivá. Chtějí ho… no…“
Nedopověděla, ale bylo jasný. Šimon koukl na Marii. Ta usilovně míchala polívku, ačkoliv už nemělo co míchat.
„Ne,“ řekl. Ne zle, ne ostře. Prostě řekl.
„Ale proč?“
„Protože máme Mourka. Je mu sedm, je zvyklej bejt sám. Přineseš druhýho, budou se rvát, značkovat, vlasů ještě víc. Jsem proti.“
Eliška koukla na mámu. Marie vypnula sporák a sedla si k muži.
„Šimone, kotěti jsou tři měsíce. Nožka se špatně srostla. Když si ho nikdo nevezme, Lenka ho odveze do útulku a odtamtud takovýhle neberou.“
Šimon to chápal. Ale nepřikyvoval.
„Jsem proti,“ opakoval a zvedl noviny.
***
Uplynul tejden. Eliška už neprosila, ale u večeře mu mlčky podávala chleba. A Marie se přestala ptát, jak měl v práci. Šimon to cítil, jako se cítí průvan: okna jsou zavřený, ale táhne.
V pátek přišla Eliška ze školy s červenýma očima. Batoh hodila u dveří, zamkla se v pokoji. Marie za ní zašla, po deseti minutách vyšla.
„Co?“ zeptal Šimon.
„Lenka řekla, že kotě ráno odvezou. Našli útulek na kraji Prahy, ale Eliška viděla fotky. Malý klece, dvě stě koček, smrad…“
Nedoléhala. Jen to řekla a šla mýt nádobí.
Šimon zůstal sám na chodbě. Z Eliščina pokoje nepronikal žádný zvuk, což bylo horší než pláč.
Ráno vstal Šimon dřív než všichni. Tak brzo vstával jen na ryby, a sezóna ještě nezačala. V kuchyni svítila lampa nad sporákem, za oknem se šeřilo. Natáhl bundu, vzal klíče od auta a vyšel.
Adresu Lenky našel v Eliščině mobilu předchozí večer, než usnula. Napsal si ji na kousek papíru, strčil do kapsy.
Zaparkoval před panelákem a vytočil číslo.
„Haló?“ hlas ospalej, otrávenej.
„Tady Šimon, Eliščin táta. Máte ještě to kotě?“
Pauza.
„Jo… jo, ještě. V jedenáct pro něj přijedou z útulku.“
„Nejezděte. Já si ho vezmu. Hned přijdu nahoru.“ Zavěsil a chvíli seděl v autě.
Lenka otevřela v županu, mlčky podala krabici od bot. Uvnitř na ručníku sedělo kotě. Šedý, pruhovaný, vychrtlej. Přední packa trčela trochu stranou, jako by byla poskládaná narychlo. Oči žlutý, vyděšený.
„Je tichej,“ řekla Lenka. „Skoro nemňouká. Žere všechno. Na záchod je naučenej.“
Šimon kývl, vzal krabici a nesl k autu.
Vrátil se domů, když všichni ještě spali. Postavil krabici na zem v předsíni, svlíkl bundu. Kotě uvnitř nevydávalo hlásku. Šimon nahlédl: zvíře se schoulilo do rohu a dívalo se na něj zespoda, bez mrknutí.
„No a co s tebou mám dělat?“ zašeptal Šimon.
Kotě zvedlo křivou packu, jako by chtělo dosáhnout na jeho prst, ale nedosáhlo. Šimon si povzdechl. Šel do kuchyně, nalil do mističky mlíko. Pak si vzpomněl, že malým se mlíko nesmí, vylil, vytáhl z lednice vařený kuřecí prso, na drobno nakrájel.
Když se vrátil do předsíně s mističkou, Mourek už seděl vedle krabice. Koukal dovnitř. Ocas netrhal se, hřbet se neprohýbal.
Kotě se vyškrábalo ven, s pokulháváním došlo k mističce a začalo jíst. Mourek si odfrknul a odešel na svoje křeslo. Žádná rvačka, žádný syčení.
Eliška našla kotě první. Šimon slyšel z ložnice udušené vykřiknutí, pak rychlé kroky a dcera vletěla k nim s kotětem v náručí.
„Mami! Mami, odkud?!“
Marie se posadila na posteli, zaspale mžourala. Podívala se na kotě, pak na Šimona. Ten ležel s rukama za hlavou a důkladně studoval strop.
„Tati? “ otočila se Eliška. Hlas se jí chvěl. „Ty jsi to udělal?“
„Jestli budete ječet, vrátím to zpátky,“ zamručel Šimon, nespouštěje oči ze stropu.
Eliška si sedla na kraj postele a dala se do pláče. Ne tak, jako se brečí ve škole z křivdy, ale jinak, když se to nedá vysvětlit. Kotě v jejích rukou strnulo, přitisklo se k mikině.
Marie neřekla nic. Položila dlaň Šimonovi na ruku a stiskla. Rychle, krátce. Pak vstala a šla do kuchyně dát vařit vodu na čaj.
Kotě pojmenovali Kulík. Eliška chtěla Hrabě, ale Šimon řekl: „jakej hrabě, je z krabice, bude Kulík.“ A Kulík se zabydlel, jako by tu byl odjakživa. Mourek ho první tejden obcházel, druhej tejden začal snášet a do konce měsíce spali na jednom křesle. Mourek rezavej, důstojnej, a Kulík šedej, s trčící packou, zaborenej mu do boku.
Šimon na ně večer koukal a mlčel. Marie se ho jednou zeptala:
„Vždyť tys byl proti. Co se změnilo?“
On chvíli mlčel, podrbal Kulíka za uchem. Ten zavrněl a přimhouřil oči.
„Eliška plakala. A já to přes zeď slyšel celý. A říkal jsem si: já tu pořád něco spravuju, a tady není co spravit, prostě vzít a přivést. Jednodušší už to snad ani nejde. A já se vzpíral kvůli čemu? Kvůli chlupům?“
Marie se usmála a nic nedodala.
Za půl roku Kulík vyrostl, packa byla křivá, ale lítal po bytě jako šílenej, shazoval pantofle a skákal na skříň. Mourek ho jen sledoval pohledem.
A Šimon si občas uvědomil, že večer na gauči má na klíně Mourka, na rameni spí Kulík, v televizi běží fotbal, a on neslyší skóre, protože se bojí pohnout.
A to bylo, kurňa, lepší než jakýkoli skóre.