Věra stála ve dveřích vlastního bytu, ruce zkřížené na prsou. Zlostí se jí třáslo celé tělo, a stín na zdi se podivně chvěl, jako by hořel.
V předsíni, obklopená třemi obrovskými károvanými taškami, stála Božena Novotná. Bývalá tchýně. V ruce držela duplikát klíčů, který Věra před třemi lety, ještě za manželství s jejím synem Igorem, lehkovážně svěřila „pro jistotu“.
„To si piš, Veruško, že neodejdu,“ řekla Božena klidně, zula si boty a pečlivě je postavila na botník. „Mám plné právo tu být. Můj syn do tohohle bytu vložil nejlepší léta svého života. A vůbec, po rozvodu si žiješ až moc dobře. Je třeba obnovit spravedlnost.“
„Jakou spravedlnost?“ Věra udělala krok vpřed, v nitru jí vřela zuřivost jako bublající láva. „Igor na tuhle hypotéku nezaplatil ani korunu! Rozvedli jsme se před dvěma lety. Byt koupili moji rodiče ještě před svatbou, na něj byl jen podíl, kterého se v rámci výživného sám vzdal. Vy tu nemáte co dělat.“
„Právně možná,“ tchýně si upravila účes před zrcadlem v předsíni a kriticky si prohlédla Věřinu tvář, která se v odrazu na okamžik rozmazala. „Ale podle svědomí? Igor zůstal u rozbitého koryta. Pronajímá si pokoj v ubytovně, živí se příležitostnými pracemi. A ty? Podívej se na sebe. Rekonstrukci jsi udělala, auto vyměnila, dceru dala do soukromé školky. Odkud máš peníze, Věro? Určitě jsi bývalému manželovi nedoplatila všechno. Proto jsem přijela bydlet. Budu pomáhat s vnučkou a zároveň kontrolovat výdaje.“
„Vnučce je šest let, naposledy jste ji viděla na třetích narozeninách!“ Věra vytáhla telefon. „Hned volám policii. Jste v cizím bytě bez povolení.“
„Volej, volej,“ usmála se Božena a sebejistě vešla do obývacího pokoje, kde se posadila na pohovku, jež se pod její vahou zvláštně prohnula. „Policii řeknu, že jsem přijela ke své vnučce na pozvání jejího otce. Igor to potvrdí. Uděláme skandál na celý dům? Prosím. Tobě nebude hanba před sousedy? Ty jsi přece ta správňačka, šéfka ve firmě.“
Věra spustila telefon. Tchýně uhodila na citlivé místo – dohadovat se se skandální stařenou před sousedy a zvlášť před šestiletou Eliškou, která byla zrovna u kamarádky, se jí nechtělo. Musela jednat chytřeji, ale nervy už povolovaly jako přepálená guma.
„Máte přesně třicet minut, abyste sbalila své kufry a zmizela,“ řekla Věra zřetelně po slabikách. „Nebo nechám hned teď vyměnit zámky. Zámečník přijede do půl hodiny.“
„Nepřijede,“ Božena vytáhla z kapsy háčkovaný ubrousek a položila ho na konferenční stolek, kde se ubrousek sám od sebe srovnal do dokonalého čtverce. „Už jsem mluvila s předsedou vašeho SVJ. Řekla jsem mu, že jsem tvoje matka, přijela jsem na návštěvu, a ty chceš vyměnit zámky, protože máš dočasné zatmění mysli. Podpořil mě. Takže seď klidně, Veruško. Čeká nás dlouhý rozhovor.“
Věra vešla do pokoje a sedla si do křesla naproti tchýni. Ruce se jí stále třásly, ale v hlavě se začal vyjasňovat plán jako obraz v kaluži. S tou ženou se nedalo domluvit dobrotou, chápala jen řeč síly a zisku.
„Co vlastně chcete, Boženo Novotná?“ zeptala se Věra přímo. „Nevěřím, že jste se přivlekla ze svého městečka u Hradce Králové se třemi taškami jen kvůli té bájné spravedlnosti.“
„Chci, aby můj syn žil jako člověk,“ odsekla tchýně. „Všechno jsi mu vzala.“
„Sám všechno prohrál v sázkách!“ vykřikla Věra a ztrácela trpělivost. „Vy dobře víte, proč jsme se rozvedli. Vynesl z domu moje zlaté šperky, zastavil v zastavárně počítač a vybral všechny dětské peníze z účtu!“
„Ale jdi, nepřeháněj,“ mávla rukou stařena a její prsty zanechaly ve vzduchu jiskřivou stopu. „Byl mladý, spletl se. Měla jsi manžela podpořit, ne podat na rozvod a žádat výživné. Kvůli tvému výživnému ho na normální práci nevezmou – hned mu strhávají polovinu.“
„Je mu dvaatřicet, jaký mladý?“ Věra se trpce zasmála. „A výživné neplatí už půl roku, dluží přes dvě stě tisíc korun. O čem to vlastně mluvíte?“
„Právě proto jsem tady,“ Božena se naklonila dopředu a její stín na zdi se protáhl jako had. „Domluvíme se. Převedeš polovinu tohohle bytu zpátky na Igora. Nebo ho prodáš, koupíš si menší a rozdíl mu dáš na koupi bydlení. A stáhneš žádost o výživné. Na oplátku odjedu a už tě nebudu obtěžovat.“
Věra se na bývalou tchýni dívala a nevěřila vlastním uším. Drzost té ženy neznala mezí.
„Zbláznila jste se?“ zeptala se tiše Věra. „Mám dát podíl v bytě člověku, který okradl vlastní dítě?“
„Jinak ti udělám ze života peklo,“ pohrozila Božena. „Nastěhuju se do malého pokoje. Budu tu bydlet, vodit vnučku do školky, vyprávět jí, jaká je její matka sobecká. Zavolám OSPOD, řeknu, že dítě zanedbáváš, pracuješ ve dne v noci. Uvidíme, jak si zazpíváš.“
Vtom v předsíni zarachotily dveře. Vrátila se Věřina kamarádka Katka, která přivedla Elišku.
„Mami!“ vběhla malá Eliška do pokoje, ale zastavila se, když uviděla neznámou starší ženu. „Kdo to je?“
„To je tvoje babička Božena, Eliško,“ řekla Božena přeslazeným hlasem a roztáhla ruce k objetí.
Eliška se vyděšeně přitiskla k matce. Katka zhodnotila situaci, všimla si károvaných tašek na chodbě a rychle přistoupila k Věře.
„Věro, co se tu děje?“ zašeptala kamarádka. „Kdo to je?“
„Bývalá tchýně,“ odpověděla stejně tiše Věra. „Přijela mě vyvlastnit. Chce byt.“
Katka se zamračila a otočila se k Boženě.
„Ženská, jste vůbec při smyslech? Vypadněte odtud, než zavolám policii.“
„A kdo jsi ty, že mi budeš poroučet?“ ucedila tchýně. „Kamarádka? Tak mlč. To jsou rodinné záležitosti.“
„Eliško, jdi si prosím hrát do svého pokoje,“ požádala Věra dceru. Dívka poslušně utekla.
Věra se otočila ke Katce: „Katko, postarej se o ni, prosím. Musíme si promluvit o samotě.“
Katka kývla a vešla do dětského pokoje, za sebou pevně zavřela dveře.
„Takže vydírání?“ Věra vstala a přistoupila k oknu, kde se za sklem mlžila podivná záře. „Myslíte, že se bojím OSPODu nebo vašich skandálů?“
„Bojíš,“ prohlásila Božena sebejistě. „Jsi slušná dáma, vážíš si pověsti. Nepotřebuješ problémy v práci. A já jsem důchodkyně, nemám co ztratit. Budu tě všude pronásledovat.“
„Dobře,“ řekla najednou Věra klidně. „Udělejme to tak. Když už jste přijela pomáhat a obnovovat spravedlnost, začneme hned teď. Igor mi dluží za půl roku výživné. To je dvě stě čtyřicet tisíc korun. Plus dluh na nájemném, který zůstal z doby, co tu bydlel a neplatil – dalších šedesát tisíc. Dohromady tři sta tisíc. Vyplatte to.“
Božena na vteřinu zaváhala, rychle ale získala zpět svou jistotu. „Tolik peněz nemám. Jsem důchodkyně.“
„A já nemám volný byt,“ odsekla Věra. „Když jste přijela zastupovat zájmy svého syna, zaplaťte za něj. Nebo jste si myslela, že si sem přijdete, sednete mi na krk, budete jíst moje jídlo a diktovat podmínky?“
„Budu pomáhat v domácnosti!“ vykřikla tchýně. „Vařit, uklízet!“
„Nepotřebuju kuchařku,“ Věra přistoupila k taškám v předsíni a kopla do jedné, jež se zachvěla jako živá. „Sbalte si své věci a jděte. Dobrovolně.“
„Ne!“ Božena vyskočila z pohovky a přiběhla k Věře. „Nikam nepůjdu! Jsi povinná se rozdělit! Můj syn kvůli tobě trpí!“
„Kvůli mně?“ Věra se prudce otočila, oči se jí zúžily. „Váš syn trpí kvůli své lenosti a hlouposti. A kvůli vám, protože jste mu celý život lezla do zadku a omlouvala každý jeho hnusný čin. Je to dospělý chlap a vy za něj chodíte vymáhat byty. Není vám to směšné?“
„Neopovažuj se tak mluvit o mém synovi!“ stařena se rozmáchla, aby Věře dala facku.
Věra jí chytila ruku ve vzduchu. Její stisk byl jako železný svěrák.
„Jestli na mě ještě jednou vztáhnete ruku v mém domě, podám na vás trestní oznámení pro napadení,“ řekla Věra tiše a výhružně. „A teď mě poslouchejte pozorně, Boženo Novotná.“
Pustila tchýni. Stařena těžce dýchala, v jejích očích se poprvé objevil slabý strach.
„Teď si sbalíte ty tašky a odejdete,“ pokračovala Věra. „Jestli tu za pět minut budete, volám svému advokátovi. Už jsme spolu řešili Igorovy dluhy. Má podíl na vaší chalupě na Šumavě, kterou jste na něj přepsala. Ten podíl necháme zabavit kvůli dluhu na výživném. Prodáme ho v dražbě. Chcete to? Aby se k vám na chalupu nastěhovali cizí lidé?“
Božena zbledla jako stěna.
„To neuděláš. Igor říkal, že se nebudeš plést do soudů.“
„Igor je blázen,“ odsekla Věra. „Posuzoval mě podle té Věry, co plakala do polštáře, zatímco on prohrával rodinné peníze. Ta Věra skončila před dvěma lety. Teď přede mnou stojí žena, která sama živí dítě, řídí obchodní oddělení a umí počítat peníze. Pokud neodejdete, zítra ráno můj advokát podá návrh na zajištění Igorova majetku. A ten majetek je jediný – podíl na vašem domě a chalupě.“
Tchýně strnula. Logika Věřiných slov k ní pronikla bleskurychle. Vydírání bytem selhalo a vyhlídka, že kvůli synově dluhu přijde o chalupu, byla víc než reálná.
„Jsi had, Věro,“ zasyčela Božena, ale už bez dřívější jistoty.
„Jaká jsem, taková jsem,“ Věra otevřela vchodové dveře, které zaskřípaly jako vrata do jiného světa. „Čas běží. Pět minut.“
Tchýně se dala do zmateného shonu v předsíni. Všechen její bojový zápal se vypařil. Začala spěšně nazouvat boty, zamotávala se do tkaniček.
„Igor se dozví, jaká jsi mrcha,“ mumlala a chytala první tašku. „Vyžaluje si dítě.“
„Ať zkusí,“ Věra na ni hleděla lhostejně. „S jeho příjmy a dluhy. Nesvěřili by mu ani kočku.“
Božena vytáhla dvě tašky na chodbu. Třetí Věra sama vykopla nohou ze dveří.
„Klíče,“ natáhla Věra ruku.
Tchýně jí svazek klíčů vztekle hodila k nohám. Ty se rozezněly po dlaždicích jako roztříštěné zvonky. Věra je klidně zvedla.
„A už se tu neukazujte. Nikdy. Elišku neuvidíte, dokud Igor nezaplatí celý dluh do poslední koruny. A jestli začnete číhat u školky, najmu ochranku a na vás podám žalobu za obtěžování. Srozuměla jste?“
Božena neodpověděla. Těžce supěla, snažila se popadnout všechny tři obrovské tašky najednou. Dveře výtahu se otevřely a ona, ještě si cosi mumlajíc pod vousy, vstoupila dovnitř.
Věra práskla dveřmi a otočila zámkem dvakrát. Kolena se jí podlomila, opřela se zády o dveře a pomalu sklouzla na zem. Srdce jí bušilo jako o závod.
Z dětského pokoje vyšla Katka a za ní nesměle vykoukla Eliška.
„Jela?“ zeptala se Katka a sedla si před Věru na bobek.
„Jela,“ vydechla Věra a usmála se. „Už nepřijede. Bála se o chalupu.“
„Mami, proč ta babička tak křičela?“ zeptala se Eliška, přistoupila blíž a objala matku kolem krku.
Věra ji objala na oplátku, zabořila nos do jejích měkkých vlasů. Všechna zlost a napětí se vytratily, zůstal jen pocit úlevy a absolutního vítězství.
„Už je to dobré, zlato,“ řekla tiše Věra a zvedla se na nohy. „Babička si jen spletla adresu. Už nás nebude obtěžovat. Pojď radši pít čaj s koláčem, co přinesla Katka.“
Katka mrkla na Věru a odešla do kuchyně. Život se vracel do svého normálního, klidného proudu a žádní přízraky minulosti ho už nemohly rozvrátit.