Božena nežila. Dožívala.
Sedmdesát dva let, garsonka na okraji Plzně, důchod, ze kterého jí do dvacátého zbývaly jen drobné. A ticho.
Před půl rokem odešel Jenda. Ne k jiné – prostě odešel. Tiše, ve spánku, ani nezachroptěl. Božena se ráno probudila a on už byl studený. A jeho ruka ležela na kraji postele, jako by se chtěl natáhnout, ale nestihl to.
Dcera Markéta přiletěla z Prahy na pohřeb, byla tři dny, nechala na lednici prášky na tlak a odjela se slovy: „Mami, volej, kdyby něco.“ Božena nevolala. A Markéta volala. Jednou za dva týdny, přesně podle hodin.
– Mami, jak se máš?
– Normálně.
– No to je dobře. Papa.
A byl celý rozhovor. Celé spojení. Celý smysl.
Božena chodila do obchodu. Do lékárny. Občas na polikliniku, kde jí měřili tlak a říkali: „Méně nervů.“ Ona nenervovala. Ona vůbec nic necítila. Jako nábytek. Jako ta stará skříň na chodbě, kterou Jenda pořád chtěl vyhodit, ale nikdy nevyhodil.
Ten den, obyčejný, listopadový, s nízkým nebem a mrholením, se Božena vracela z polikliniky. Tlak jí zase vyskočil. Doktorka zakroutila hlavou, napsala další papírek. Božena strčila recept do kapsy a ani se na něj nepodívala.
U popelnic se něco pohnulo.
Kočka. Vyzáblá, tříbarevná, s natrženým uchem. Seděla přímo na mokrém asfaltu a koukala na Boženu. Ne žalostně, ne. Ne prosebně. Ale jaksi… hodnotícím pohledem. Jako by zvažovala: ta pravá, nebo ne?
Božena šla dál.
Kočka vstala a šla za ní. Mlčky. Nemňoukla, nepředběhla, jen šla tři kroky pozadu jako stín.
Božena se otočila u vchodu.
– Nech mě být.
Kočka si sedla. Mrkla. A zůstala sedět.
Božena vyšla do třetího patra, zavřela dveře, zapnula rychlovarnou konvici. Postála u okna – dole na lavičce před vchodem seděla ta samá kočka.
Nějaká bláznivá kočka.
Ráno Božena otevřela dveře a málem zakopla. Na rohožce, stočená do klubíčka, spala ta kočka. Jak se dostala do třetího patra, nebylo jasné. Ale ležela tam, jako by to bylo její místo.
– No a co s tebou mám dělat? – zeptala se Božena.
Kočka otevřela jedno oko. A zase zavřela.
Jako by odpověď byla zřejmá.
Božena ji nepustila dovnitř. Tedy aspoň si to myslela.
Jen vynesla mističku s mlékem. Jen nechala dveře pootevřené, protože bylo dusno, listopad, a topení hřálo jako o život. A kočka prostě vešla.
Božena stála na chodbě a koukala, jak ta vyzáblá drzá čumka očuchává kout předsíně. Pak kuchyň. Pak pokoj. A najednou se zastavila.
Jendovo křeslo. Staré, proleželé, s odřenými područkami. To, ve kterém sedával každý večer, mlátil dálkovým ovladačem a říkal: „Boženo, pojď se podívat, co to vyvádějí.“ Božena půl roku obcházela to křeslo obloukem. Nemohla si do něj sednout, ani ho vyhodit. Stálo jako pomník. Jako díra v pokoji.
Kočka vyskočila. Zatočila se v prohlubni a lehla si. Stočila se do klubíčka, zakryla si nos ocasem.
A začala příst.
Božence se zachvěly rty. Chtěla vykřiknout: „Slez!“ Ale hrdlo se jí sevřelo a místo křiku vyšlo jen cosi chraplavého, nesrozumitelného. Sedla si na gauč a dlouze se dívala, jak kočka spí v křesle jejího muže.
– Přespíš, – řekla Božena chraplavě. – Zítra tě vystrčím.
Zítra ji nevystrčila. A pozítří také ne. Kočka zůstala.
Říkala jí Míca.
– Míco, pojď jíst, – říkávala Božena a stavěla na zem mističku.
Míca jedla. A koukala na Boženu zdola nahoru tím samým pohledem. Hodnotícím. Klidným. Pohledem někoho, kdo ví něco, co ty ještě nechápeš.
Za týden koupila Božena granule. Ty nejlevnější, ve žlutém pytlíku, v akci. Stála v obchodě pro zvířata a připadala si jako idiotka. Prodavačka, mladá holka kolem dvaceti, s růžovými nehty, se zeptala:
– Jaké plemeno?
– Bez plemene. Přilepila se, – zabručela Božena a odešla, ani se nerozloučila.
Potom koupila misku. Normální, keramickou, protože z mističky Míca pořád vylévala. Potom škrabadlo za sto devadesát korun, protože kočka začala drát roh gauče, a gauč byl jediná věc, kterou měla Božena v slušném stavu.
„Dočasně, – opakovala si v duchu. – Všechno je to dočasně.“
Ale život se už měnil. Nepozorovaně, potichu, jako voda, která drtí kámen.
Dřív se Božena budila v devět, ležela a koukala do stropu. Teď – v půl osmé si Míca sedla vedle polštáře, koukala jí do tváře a mlčela. Nemňoukala. Jen seděla a čekala. A z toho mlčenlivého čekání se nedalo nevstat.
Božena vstávala. Šla do kuchyně. Nasypala granule. Zapnula konvici. A najednou zjistila, že už deset minut stojí u okna a kouká na dvůr. Jen tak. Nemyslí na tlak, nemyslí na důchod, nemyslí na Jendu.
Večery byly ještě zajímavější. Dřív Božena zapínala televizi – ne aby koukala, ale aby nebylo mrtvé ticho. Hlasy z obrazovky zaplňovaly prázdno a zdálo se, že není sama. Teď si Míca lehla vedle na gauč, k boku, a předla. Tiše, pravidelně, jako motorek. A Božena poprvé za půl roku vypnula televizi.
Ticho nebylo hrozné. Ticho s předením – to je úplně jiné ticho.
Přistihla se, že s kočkou mluví. Ne cukrovala, ne, Božena to nikdy neuměla, ani s Markétou, když byla malá. Prostě mluvila. Jako s člověkem.
– Zase tlak sto šedesát. Ta doktorka, Marie Veselá, se na mě dívá jako na mrtvolu. A já se třeba ještě nadřu. Navzdory všem se nadřu.
Míca mrkala.
– Markéta volala. Zase svoje: „Mami, jak se máš?“ A jak se mám? Nijak. Teda… dřív – nijak. A teď… teď nevím.
Kočka se otřela hlavou o její dlaň. A Božena zmlkla, protože v krku jí bylo zase těsno.
Sousedka Marie Kovářová přišla na čaj, uviděla Mícu a spráskla ruce:
– Boženo! Ty jsi říkala – za nic, nikdy!
– A já pořád říkám – je to dočasný.
– Aha, dočasný, – ušklíbla se Marie a koukala, jak se kočka tře o Boženiny nohy. – Máš granule na třech místech, keramickou misku a škrabadlo. Hodně dočasný.
Božena se otočila k oknu, aby Marie neviděla, že se usmívá. Poprvé za půl roku.
Pak zavolala Markéta. Božena sama nevěděla, proč jí o kočce řekla. Vyklouzlo to. Možná se chtěla podělit – poprvé po dlouhé době měla o co se podělit.
– Sebrala jsi kočku? – přeřekla Markéta. – No, aspoň nějaká zábava, mami.
Nějaká zábava.
Božena položila telefon a cítila vztek. Skutečný, horký, živý. Ne křivdu – ta byla obvyklá, vatová, beztvará. Ale vztek. Ten, při kterém chceš praštit pěstí do stolu a říct: „Ty vůbec nechápeš?!“
V prosinci se to všechno sesypalo.
Míca začala jíst méně. Nejdřív si Božena ničeho nevšimla – no, nedojedla, stane se. Pak se jídla nedotkla vůbec. Miska stála plná od rána do večera a granule osychaly hnědou krustou. Míca ležela v Jendově křesle a skoro se nehýbala. Jen dýchala – rychle, mělce, jako by jí docházel vzduch.
– Hej, – Božena si dřepla na bobek a podívala se kočce do očí. – Co je?
Míca mrkla. A otočila čumák ke zdi.
Boženě se uvnitř něco utrhlo.
Nikdy nebyla u veterináře. Jenda měl v dětství psa, ale Božena ne, nikdy, vůbec nechápala lidi, kteří vláčí zvířata k doktorům, utrácejí peníze, nervy. „Lidem na léčbu nezbývá,“ říkávala dřív. Ještě nedávno to říkala.
A teď stála v předsíni s přepravkou v ruce. Přepravku koupila včera. Čtyři sta korun ve výprodeji – plastová, s oloupanou mřížkou. Strkala do ní Mícu a kočka se nebránila. To bylo nejhorší. Dřív by škrábala, kroutila se, syčela, ale teď ležela jako hadřík a koukala.
Veterinární klinika „U zvířátek“ na sídlišti. Malá, stísněná, voněla léky a mokrou srstí. Božena seděla na plastové židli, tiskla přepravku ke kolenům a připadala si jako páté kolo u vozu. Kolem mladí návštěvníci s čistokrevnými psy a chlupatými kočkami v drahých taškách. A ona – důchodkyně ve starém kabátě s ošuntělou přepravkou, uvnitř které ležela bezplemenná kočka s natrženým uchem.
Doktor byl mladý. Kluk, tak třicet, v brýlích a modrém plášti. Jmenoval se Tomáš Novák, ale sám řekl: „Klidně Tomáš.“ Prohlédl Mícu, osahal břicho a zmlkl. Výraz se mu změnil.
– Co? – zeptala se Božena.
– Potřebujeme ultrazvuk.
Udělal ho. Dlouho vodil sondou po Mícině břiše, cvakal myší, mračil se. Pak se otočil k Boženě a mluvil opatrně, jako se mluví s těmi, které je ti líto:
– Má nádor v břišní dutině. Potřebuje operaci. Když neuděláme – dva tři měsíce, možná o něco víc.
– Kolik to bude stát? – zeptala se Božena.
– Osmadvacet tisíc. Včetně anestezie a pooperační péče.
Božena kývla, vzala přepravku a vyšla ven.
Osmadvacet tisíc. Její důchod. Celý. Do haléře.
Sedla si na lavičku před klinikou. Prosinec, zima jak v psírně, prsty jí tuhly. Míca v přepravce – tichá, nehybná, jen oči jí svítily skrz mřížku. Koukala. Nežádala, nestěžovala si, jen koukala.
Božena vytáhla telefon a zavolala Markétě. První, druhý, třetí.
– Mami, jsem v práci, rychle.
– Markéto, potřebuju pomoc. Kočka potřebuje operaci. Osmadvacet tisíc.
Ticho. Pak povzdech. A hlas, ze kterého bylo Boženě chladněji než z prosincového větru:
– Mami, to myslíš vážně? Osmadvacet tisíc za toulavou kočku?
– Není toulavá. Je moje.
– Mami. Je to kočka. Prostě kočka. No umře, vem si jinou. Je jich plný dvůr.
Božena zavřela oči. Najednou uviděla jasně jako fotografii – Jendu v křesle. Jak přepíná kanály a říká jí: „Boženo, ty jsi nejtvrdohlavější člověk na světě. Když se rozhodneš, převrátíš hory.“ Opakoval to tak často, že se zlobila. Teď by dala všechno, aby to slyšela ještě jednou.
– Mami? Slyšíš?
– Slyším, – řekla Božena. – Díky, Markéto.
A zavěsila.
Tři dny přemýšlela. Tři dny je moc, když někdo vedle tebe umírá.
Míca ležela v křesle a tála. Jako svíčka. Jedla po lžičkách. Pila málo. Přestala příst. Božena seděla vedle na zemi, na staré dečce, a hladila kočku po hlavě – lehce, konečky prstů.
– Řekla jsem – jsi moje. Moje a hotovo.
Čtvrtý den vstala Božena v šest ráno. Oblékla se. Šla na poštu. Vystála frontu na důchod – tři babky před ní, každá se svými složenkami, všechny pomalé, všechny věčné.
Bankovky ležely v kapse kabátu a Božena šla ulicí a tiskla si ruku k boku, jako by nesla něco křehkého. V jistém smyslu to tak bylo.
V klinice položila peníze na pult. Ruce se jí třásly – zimou nebo strachem, nevěděla.
– Přivezla jsem kočku na operaci.
Tomáš se podíval na peníze, pak na Boženu, pak zase na peníze. Kývl. Neřekl nic zbytečného. Jen:
– Prognóza dobrá. Když zvládne narkózu – bude v pořádku.
Když.
Božena si sedla na chodbě. Plastová židle, bílá stěna, vůně dezinfekce.
Snažila se vzpomenout, kdy naposledy takhle čekala. Vzpomněla si. Před dvaceti lety, v porodnici. Markéta rodila. Božena seděla na chodbě – přesně tak, na židli, tiskla tašku k hrudi a čekala. Tehdy to dobře dopadlo. Ozval se dětský pláč a svět se změnil.
Dveře se otevřely. Vyšla sestřička – mladá, v zeleném, s unavenýma očima.
– Jste majitelka tříbarevné?
– Ano, – řekla Božena a vstala. Nohy jí ztuhly, kolena křupala.
– Je to dobrý. Operace proběhla. Vaše kočka je bojovnice.
Božena kývla. Nic neřekla – hrdlo se jí sevřelo. Jen kývala a kývala a sestřička se jí dotkla ruky:
– Hej, vy jste v pořádku?
– Ano. Ano. Všechno v pořádku.
Mícu vynesli – obloženou plenami, ospalou, s vyholeným bříškem a tenkým stehem. Božena vzala přepravku oběma rukama, přitiskla ji k sobě a šla k východu.
Doma poprvé položila kočku na svou postel. Na tu půlku, kde dřív spal Jenda. Míca ležela na boku, dýchala pravidelně a steh na břiše se růžověl tenkou nití. Božena si lehla vedle, položila dlaň na teplý kočičí bok a zašeptala:
– Jsi moje.
Míca se zotavovala pomalu. První den ležela, jedla po kapkách, koukala zakalenýma očima. Pak začala zvedat hlavu. A za týden došla sama k misce a snědla všechno. Božena stála ve dveřích kuchyně a koukala, jak kočka vylizuje keramické dno, a říkala si: tady to je, štěstí. Pitomé, laciné, na čtyřech nohách.
V únoru byla Míca zase stará. Lítala po bytě jako blázen, shazovala ze stolu solničku, brousila si drápy o škrabadlo – a hned potom o gauč, protože charakter. Božena nadávala, mávala utěrkou, křičela: „Co je to za zvíře!“
Sama Božena žila skoro jen z krup a brambor. Marie Kovářová nosila obden buď boršč v zavařovačce, nebo igelitku s jablky – „přebývá, vem si“. Božena věděla, že žádné přebývání není. Že Marie sama počítá každou korunu. Ale brala. Protože pýcha je hezká věc, ale jíst se musí.
Koncem února zavolala Markéta.
– Mami, podívej se na účet. Poslala jsem ti peníze. Osmadvacet tisíc.
Božena zmlkla. Pak:
– Proč?
– Proto. – Pauza. Dlouhá, těžká. – Vždyť jsi dala celej důchod za tu kočku. A neřekla jsi mi to. Marie volala.
– Marie… – Božena zavřela oči.
– Mami, já se to nemám dozvídat od sousedky.
Božena mlčela. Ne proto, že by se urazila – ale protože nedokázala z tisíce slov vybrat to jediné správné. A vybrala to nejjednodušší:
– Přijeď, Markéto. Jen tak. Prostě přijeď.
Ticho. Vteřina, dvě.
– Přijedu, mami. V sobotu.
Božena položila telefon. Postála. Pak se posadila do Jendova křesla – poprvé za celou dobu. Prostě si sedla. A nic se nestalo. Jen prohlubeň v sedáku byla na ni trochu velká.
Míca jí skočila na klín, strčila čelem do dlaně a začala příst – nahlas, takže vibrace rezonovaly někde uvnitř.
Za oknem padal sníh. Božena seděla a koukala. Ne proto, že by dřív nesněžilo. Ale protože dřív si toho nevšímala.