Jsem hladový z práce, uvař něco. Nápadník, se kterým jsem chodila půl roku, pronesl jednu větu, po které jsem ho požádala, aby odešel.
Lístky jsem koupila týden předem. Dvě místa v sedmé řadě, na večerní představení toho filmu, o kterém jsme s Igorem mluvili už v září. Tehdy jsem si řekla: překvapím ho, neřeknu mu to dopředu, až přijede – a já už budu mít všechno připravené.
Seznámili jsme se v březnu. Založila jsem si profil na seznamce z nudy, abych řekla pravdu, nevěřila jsem v nic, jen mi bylo večer smutno, hlavně v pátek, když jsem z okna slyšela, jak sousedi vycházejí s rodinami někam, a já měla jen konvici a televizi. Igor napsal první. Obyčejná zpráva, bez oplzlostí, zeptal se, jakou hudbu poslouchám. Pak se ukázalo, že oba máme syna, který chodil do stejné školy, jen v různých letech, a to nás nějak rychle sblížilo, jako bychom se znali dávno.
Uměl vtipkovat. Laskavě, ne zle, a vtipy byly takové, že jsem se smála opravdovým smíchem, ne ze zdvořilosti. Vozili jsme se navzájem na výstavy, chodili do kavárny u nádraží, kde dělají špatnou kávu, ale dobrý štrůdl. Jednou jsme běželi v dešti na zastávku, on si sundal bundu a přehodil mi ji přes ramena, a sám šel celý mokrý a říkal, že mu není zima, i když mu cvakaly zuby.
Zkrátka, byl to dobrý člověk. Myslela jsem si to.
Ten večer přijel v osm, jak jsme se domluvili – i když jsme se domluvili jen „večer posedět“ bez podrobností, schválně jsem neřekla o kině. Chtěla jsem, aby byl překvapený. Otevřela jsem dveře – a měla jsem na sobě šaty, účes, který jsem hodinu upravovala, rtěnku o něco tmavší než obvykle. Viděla jsem, jak se na mě dívá, a v jeho pohledu nebyl obdiv, ale spíš nechápavost, jako bych měla na sobě něco nevhodného.
„Ty někam jdeš?“ zeptal se, aniž by překročil práh.
„My jdeme,“ řekla jsem a vytáhla lístky z kabelky, zamávala jimi jako kouzelník. „Překvapení. Na sedm čtyřicet, ale ještě stihneme, když…“
Nenechal mě domluvit. Postavil na zem tašku, kterou držel – a v ní, jak jsem si pak všimla, bylo maso, mražené, ve vakuovém balení, asi kilo a půl – a řekl, že vlastně počítal s tím, že strávíme večer doma.
„Koupil jsem maso,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo. „Myslel jsem, že si sedneme, uvaříš něco, pustím televizi, dneska je fotbal.“
Stála jsem s lístky v ruce a cítila, že úsměv na tváři ještě drží, ale už je nějak křivý, nejistý. Řekla jsem, že fotbal se dá koukat i zítra, že lístky se nedají vrátit, že jsem se tak připravovala…
„No vidíš,“ usmál se, ne zle, spíš unaveně, jako dospělý, který vysvětluje dítěti očividné, „připravovala ses, místo aby ses prostě… lidsky zachovala. Nalíčit se můžeš i doma. A já jsem hladový z práce, chtěl jsem domácí.“
Teprve teď jsem večer pocítila, že uvnitř něco chladne. Ještě ne z křivdy, ale z údivu – jako by najednou mluvil jiným jazykem.
„Igore,“ řekla jsem, „nedomluvili jsme se, že budu vařit. Jen jsem chtěla jít do kina, spolu, jako dřív.“
„Dřív to bylo dřív,“ odpověděl, prošel kolem mě do kuchyně, suverénně, jako by tu byl stokrát přesně takhle, s taškou masa v ruce. „Ale teď už máme, dá se říct, vážný vztah, skoro půl roku. Jsi zralá žena, Vlasto, není ti pětadvacet, abys běhala po klubech. V tvém věku je potřeba vytvářet pohodlí, vést domácnost, nakrmit muže, vyžehlit košili. Ne se strojit a tahat do kina.“
Stála jsem jako pod studenou sprchou a nechápala, odkud ta voda teče.
„Co to znamená ‚v mém věku‘?“ zeptala jsem se tiše.
„To znamená.“ Už rozbaloval obal, hledal u mě nůž v šuplíku, jako u sebe doma. „Chlap potřebuje domov, ne věčnou zábavu. Vaření, čistota, péče. A kino je pro mladý, co nemají jiné starosti.“
Dívala jsem se na něj a najednou jsem si velmi jasně vybavila jinou kuchyni, jiný byt, před více než dvaceti lety. Také tam stál muž – můj první manžel Zdeněk – a také říkal podobná slova, jen s jinými intonacemi, zprvu měkčí, pak s léty tvrdší. Tehdy jsem poslouchala. Vařila, žehlila, vzdávala se svého, jen aby byl domov, aby bylo pohodlí, aby se nezlobil. Syn rostl, já pracovala, táhla jsem všechno sama, a Zdeněk přicházel a říkal, že žena musí. Dvacet let jsem musela. Pak odešel k jiné, mladší, řekl, že jsem „příliš zvadla“, a já zůstala sama v prázdném bytě se zvykem žehlit košile, které už nikdo nenosil.
A teď, při pohledu na Igora s tím masem v rukou, jsem pochopila – už je to tady znovu. Jen tentokrát nejsem mladá, už mám zkušenost, jak to končí. Nechci podruhé v životě být kuchařkou za jízdenku na jednu cestu do samoty.
„Polož ten nůž,“ řekla jsem.
Otočil se, překvapený mým tónem.
„Nebudu ti vařit večeři,“ řekla jsem. „Ne dnes a nejspíš vůbec. Nejsem tvoje domácí pracovnice, Igore. Nejsem ti najatá.“
„Copak, urazila ses?“ vypadal skoro zmateně, postavil maso na stůl. „Vždyť jsem neřekl nic takového, jen říkám, jak to je, po chlapsku…“
„Odejdi, prosím,“ řekla jsem.
Nechápal to hned, že to myslím vážně. Pak pochopil. Obličej se mu změnil, ztvrdl, ten samý výraz, jaký jsem už jednou viděla u někoho jiného.
„Jsi blbá,“ řekl, oblékal si bundu prudkými pohyby. „Myslíš, že jsi ještě mladá? Kino, parády. Budeš na stará kolena sama, uvidíš. Kdo by tě takovou chtěl, pyšnou.“
Vzal si maso – i to si vzal, pamatuji si, jak strčil tašku zpátky do brašny – a odešel, práskl dveřmi tak, že na chodbě zazvonila váza na poličce.
Postála jsem ještě pár minut v předsíni, ve svých modrých šatech, s lístky v ruce, které teď byly dobré jen na vyhození. Pak jsem si zouvala boty, setřela rtěnku ubrouskem a lehla si na gauč, aniž bych se svlékla. Nechtělo se mi brečet. Byl v tom zvláštní klid, jako když konečně vytáhneš třísku – trhlo to bolestí, ale pak je líp.
Druhý den, kolem poledne, zazvonil zvonek. Už jsem věděla, kdo to je, ještě než jsem otevřela – slyšela jsem, jak někdo přešlapuje pod dveřmi.
Igor stál s květinami, ne moc drahými, viditelně koupenými u metra narychlo, a s tváří tak provinile, že bych mu v jiném životě asi hned odpustila.
„Vlasto, unáhlil jsem se,“ začal. „Nedomyslel jsem, jak to bude znít. Jsi dobrá ženská, já byl včera unavený, v práci všechno… Odpusť mi, ne?“
Dívala jsem se na něj a říkala si – tady je člověk, kterého jsem skoro půl roku považovala za dobrého. Možná je dobrý, po svém. Možná mu to matka vštípila, nebo první žena naučila, nebo prostě doba, v níž vyrůstal, považovala ženu po čtyřicítce za bytost k hrncům, ne k kinu. Možná to ani nemyslel zle.
Ale nešlo o to, jestli to myslel zle nebo ne.
„Igore,“ řekla jsem klidně, „nejde o omluvu. Jde o to, že jsi včera řekl, co si skutečně myslíš. A já už jednou dvacet let žila s člověkem, který myslel stejně. Nechci to podruhé.“
„Vždyť jsem přišel, prosím za odpuštění…“
„Slyším to.“ Neustoupila jsem, neudělala krok zpět, nepozvala ho dál. „Ale nevrátím se k tomu, co bylo včera. Nechci znovu dokazovat, že nemusím nic vařit ani žehlit, aby mě měl kdo rád. Promiň, ale ne.“
Postál ještě chvíli, nechápal, zdá se, do konce, co se stalo – pro něj to byla jen hádka kvůli večeři, kterou lze zahladit květinami. Pro mě to byla celá minulost, celý život, který jsem nechtěla opakovat.
Květiny nenechal – vzal si je s sebou, když odcházel, jako by teď už nebyly nikomu k ničemu. Zavřela jsem dveře a šla do kuchyně uvařit si čaj. Za oknem byl obyčejný den, šedý, ničím výjimečný, jen mně se poprvé po dlouhé době zdálo, že neztrácím, ale konečně něco nacházím – i kdyby to byla jen já sama, ta, která už nesouhlasí být pohodlná na cizí účet.