Vzpomíná na to Viktor jako na zlý sen. Už je to rok. Celý rok. A on si pořád nemůže odpustit. Ten den – ať je čert vem.
Tehdy spěchal. Musel jet do města k notáři, podepsat nějaké papíry po zesnulé manželce. Nervy měl v kýblu, hlava mu hučela, a tu Růženka, jeho fenka. Obyčejný voříšek s chytrýma očima a věčně vrtícím ocasem. Když Anička zemřela, zůstala jen ona. Jediná živá duše v domě, která ho vítala z práce, radovala se z každého jeho příchodu.
A toho dne se mu o ranní procházce pletla pod nohy. To očichala něco u krajnice, to se zase vracela. Vodítko se napínalo a povolovalo.
– Růženko, stůj! – zavrčel tehdy. Trhl vodítkem. Silně.
Zapištěla.
On se nezastavil. Šel dál, zlý na celý svět. Na sebe.
Zastavili se na silnici. Kolem hřměly kamiony, svištěla auta. Vytáhl mobil – chtěl zavolat, ověřit čas. A vtom…
Trhnutí. Karabinka se rozepnula a prázdné vodítko mu zůstalo v ruce.
Růženka se vrhla přes silnici.
Křičel. Běžel za ní, mával rukama, zastavoval auta. Ale zmizela v křoví u cesty. Prostě se vypařila.
Hledal ji. Tři dny chodil podél silnice, volal, pískal.
Pak to vzdal.
Usoudil – je mrtvá. Srazila ji auta nebo umrzla někde v lese. Mohl za to. Křičel, trhl. Trest si zasloužil.
Včera mu zavolali.
– Dobrý den, pan Viktor? Měl jste psa?
Ženský hlas. Mladý. Lehce napjatý.
– Měl.
– Jsme z útulku Naděje. Přivezli k nám psa. Podle čipu vaše číslo. Můžete přijet?
Srdce mu kleslo do kalhot.
– Jaký pes?
– Ryšavá kříženka. Už stará. Kulhá na zadní nohu.
Mlčel. Svíral telefon, až mu zbělely klouby.
– Přijedete? – zeptala se znovu dívka.
– Přijedu.
A teď stojí u okna a nemůže se přimět pohnout z místa.
Klíče od auta leží na stole. Bunda visí v předsíni. Stačí hodina cesty.
Ale bojí se.
Bojí se, že to není ona.
A bojí se, že ano.
Útulek ho přivítal štěkotem.
Desítky hlasů – tenkých, chraplavých, zoufalých – splývaly v jediný křik. Viktor zavřel dveře auta a ztuhl. Ruce se mu třásly.
„Starý blázne,“ pomyslel si. „Co se třeseš jako osika?“
Ale nohy jako by přirostly k asfaltu.
– Pan Viktor? – z branky vyšla dívka. Mladá, v obnošené bundě, vlasy schované pod pletenou čepicí. – Jsem Lenka. Včera jsme mluvili.
Přikývl. Hrdlo se mu sevřelo – slova nešla.
– Pojďte. Je v zadním kotci.
Šli kolem klecí. Psi se vrhali k mřížím, kňučeli, drápali tlapami. Viktor koukal pod nohy. Sníh křupal pod podrážkami.
– Víte, – začala Lenka, – přivezli ji k nám předevčírem. Příbuzní jedné babičky. Ta umřela, a oni si psa nemohou nechat.
– Babičky?
– Ano. Lidmila Nováková. Bydlela u silnice, v takové chaloupce. Prý si psa vzala už před rokem. Léčila ho. Měla zlomenou nohu, asi ji srazilo auto. Babička ji vyléčila, ale ze dvora nepouštěla – bála se, že zase vyběhne na cestu.
Viktor se zastavil.
– Měla na obojku číslo?
– Měla. Ale číslice se skoro setřely. Babička se snažila dovolat, ale nedařilo se – buď vytáčela špatně, nebo… Prostě nebylo souzeno. Pak usoudila, že ji pán sám odhodil. Že nehledá.
Viktor zatnul ruce v kapsách. Byla naživu. Celou tu dobu naživu. A on se po těch třech dnech ani nesnažil dál hledat.
– Tady, – zastavila Lenka u zadního kotce. – Je tady.
Viktor zvedl oči.
A uviděl svou Růženku.
Seděla v rohu na staré dece. Ryšavá srst vybledla, čenich prošedivěl. Zadní nohu měla pod sebou – pořád kulhala.
Fenka zvedla hlavu. Podívala se na něj. Ztuhla.
Viktor udělal krok vpřed. Druhý. Prsty sevřely studené mříže.
– Růženko? – zachraptěl. Hlas se mu zlomil.
Pes sebou trhl. Uši se vztyčily.
– To jsem já. Holčičko moje, to jsem já.
Zvedla se. S námahou, kulhavě udělala pár kroků k mříži. Zastavila se metr od něj.
Stála a koukala.
Viktor klesl na kolena přímo do sněhu. Natáhl ruku skrz mříže.
– Promiň, – vydechl. – Promiň, ty ryšavá blázne. Tehdy jsem křičel. Trhl jsem tebou. Pak jsem tě přestal hledat. Myslel jsem, že jsi mrtvá. Bál jsem se, chápeš?
Slzy mu tekly samy.
Fenka vykročila vpřed. Ještě jeden krok. Opatrně, jako by zkoušela, jestli nezmizí.
Viktor ztuhl. Přestal i dýchat.
A Růženka přišla úplně blízko. Strčila studený čenich do jeho dlaně. Olízla mu prsty.
– Otevřít? – zeptala se tiše Lenka, která stála opodál a nenápadně utírala slzu.
Viktor kývl.
Zámek cvakl. Dvířka kotce se otevřela.
A Růženka, kulhající, neohrabaná, se vrhla přímo k němu. Přitiskla se k noze a radostně zavrtěla ocasem.
Viktor ji objal. Zabořil obličej do ryšavé srsti.
– Pojedeme domů, – zašeptal. – Slyšíš? Domů. A už tě nikam nepustím. Nikam.
Růženka tiše zakňučela.
A ještě víc zavrtěla ocasem.
– Špatně jí, – tiše řekla Lenka, přidřepla si vedle. – První dny vůbec nechtěla jíst. Mysleli jsme, víte… Stává se – pes se dostane do útulku a prostě zhasne. Zvlášť starý. Oni se přece jen upnou k lidem víc, než si myslíme.
– Já vím, – zachraptěl Viktor. – Vždycky jsem to věděl.
Pohladil Růženku po hlavě. Otevřela oči – kalné, unavené – a podívala se na něj. A v tom pohledu bylo všechno.
– Lenko, – zvedl Viktor oči, – ona bude… tedy můžou jí ještě chvilku hřát?
Dívka vzdychla.
– Veterinář říká – slabé srdce. Noha srostla špatně, proto kulhá. Zubů skoro nemá. Ale víte, pane Viktore, pracuju tu tři roky. Viděla jsem ledacos. Psi neumírají na nemoci. Umírají ze stesku. A mají-li pro koho žít…
Nedokončila. Ani nemusela.
Viktor to pochopil.
Opatrně se zvedl.
– Jedeme domů, holčičko, – zašeptal. – Paní Božena nám napekla buchty. Máš ráda buchty? A budeš spát na gauči. Na mém gauči. Na který jsem ti vždycky zakazoval, pamatuješ? Už nebudu. Spi, kde chceš. Jen neodcházej, prosím.
Růženka mu olízla tvář.
A Viktor pocítil – poprvé za rok – jak něco uvnitř taje.
– Děkuju, – otočil se k Lence.
– Opatrujte ji, – kývla. – A sebe taky.
Viktor posadil Růženku na přední sedadlo, přikryl starou bundou. Sám usedl za volant.
Nastartoval a jel domů.
Paní Božena zalapala po dechu, když je uviděla ve dveřích.
– Viktore! Vždyť je to, vždyť je to Růženka?!
– Ona sama, – Viktor opatrně vnesl fenku do chodby, postavil ji na zem. – Našla se.
– Pane Bože, – sousedka spráskla ruce, klekla si. – Holčičko moje! Jak jsi vyhubla. Viktore, veď ji do kuchyně, hned jí dám najíst!
Růženka pomalu, kulhavě obešla byt. Očichala každý kout, každou známou věc. Pak se vrátila k Viktorovi a lehla mu k nohám.
– Správně, – kývl. – Zůstáváš se mnou.
Paní Božena nakrmila Růženku – po troškách, opatrně, aby jí neublížila. Fenka jedla dychtivě, polykala, jako by se bála, že jí to vezmou.
– Pomalu, pomalu, – chlácholil ji Viktor, hladil ji po hřbetě. – Nikam to neuteče. Jez v klidu.
Večer si Růženka vylezla na gauč. Viktor ji nevyhnal – jak slíbil. Jen ji přikryl teplou dekou a sedl si vedle.
Zapnul televizi, ale nedíval se. Jen hladil ryšavou srst a mlčel.
A Růženka položila hlavu na jeho kolena a zavřela oči.
A její ocas se lehce pohnul – jen nepatrně, ale pohnul.
Viktor koukal z okna. Za sklem padal sníh – stejný jako před rokem. Stejný jako ten prokletý den na silnici.
Ale teď bylo všechno jinak.
Poprvé za rok se nebál zítřka.
Protože věděl: zítra se Růženka probudí vedle něj. A pozítří. A tolik dní, kolik jim bude dopřáno.