Markéta poprvé zaslechla vytí v sobotu, když se vracela z noční. Dlouhé, tesklivé – až jí přeběhl mráz po zádech. Zastavila auto před barákem a zaposlouchala se. Vytí se ozývalo od jejich pozemku.
Vystoupila a uviděla ho. U plotu, tam kde rostla stará jeřabina, seděl pes. Malý, rezavý, tak vyhublý, že mu koukala žebra. Čumák vztyčený k nebi a vyje, vyje.
„Hej, ty!“ křikla Markéta. „Kšá! Všechny vzbudíš!“
Pes ztichl, sklonil hlavu. Podíval se na ni – a v tom pohledu bylo cosi, co Markétu mimoděk přimělo couvnout.
„Tak běž,“ mávla rukou unaveně. „Nemám na tebe čas.“
Lehla si nad ránem, ale v hlavě se jí pořád to vytí točilo.
„Slyšela jsi tu noc tu čokl?“ zeptala se ráno tchyně Božena Květoslavová, když Markéta přišla do kuchyně. „Vyla celou noc, bestie! Myslela jsem, že to je sousedův Alík – prý před nebožtíky tak vyjou.”
„Nebyl to Alík,“ ozvala se Markéta. „Nějakej zatoulanej. Seděl u našeho plotu.”
„Ještě toho!“ vyděsila se tchyně. „Zahnat! To je k neštěstí, když cizí pes u baráku vyje. Nasypu na dvůr sůl, odradí ho to.”
Markéta mlčela. Na tyhle pověry nevěřila. I když její máma – dej jí Pánbůh nebe – vždycky říkávala: pes jen tak nevyje. Buď cítí smrt, nebo zlý osud.
Večer se manžel Václav vrátil z práce pozdě, nasraný jako čert.
„Zase propouštějí,“ mrštil kufříkem do kouta. „Potřetí za půl roku! Brzo vyhodí půlku dílny na ulici.”
„Snad to přejde,“ zkoušela ho Markéta uklidnit. „Vždyť jsi jejich nejlepší mistr.”
„Jo, jasně, nejlepší,“ ušklíbl se Václav. „Všichni jsou nejlepší. A šéfům je to ukradený. Chtějí jen pěkný papíry a načančaný prémie.”
Sedli si k večeři mlčky, každý v myšlenkách. Šestiletý Jaroušek klimbal nad talířem – ve školce se vyběhal. Božena pletla, našpulené rty – jasné znamení, že nemluvit.
V noci se vytí ozvalo znovu. Pronikavé, tesklivé. Markéta vyskočila, přešla k oknu. Pes seděl na stejném místě, u jeřabiny. Václav se probudil, zaklel napůl v spánku:
„Co to má bejt! Vyhnat toho zmetka!“
Vyběhl na dvůr v trenkách a bačkorách, řval, mával rukama. Pes odběhl asi na deset metrů a sedl si. Václav po něm mrštil klackem – netrefil. Vrátil se do baráku, práskl dveřmi až drnčely okna.
„Zítra tam dám jed,“ slíbil. „Mám toho dost!“
„Vašku, to přece nejde,“ začala Markéta.
„Jde!“ zařval muž. „Co ještě, kvůli nějakýmu psovi budit celou rodinu!“
Markéta si lehla, ale usnout nedokázala. Ležela a zírala do stropu. V hlavě se jí honila jediná myšlenka: co když měla máma pravdu? Co když je to opravdu k neštěstí?
Ráno šla k plotu. Pes ležel pod jeřabinou schoulený do klubíčka. Hlavu zvedl, podíval se. Neutíká, nevrčí – jen kouká.
„Cos to tady zase dělal?“ zeptala se Markéta tiše. „Máš svůj domov? Páníčky?“
Pes tiše zavrněl. Vstal, přešel k plotu. Začal hrabat tlapami, rýt zem. Markéta se sehnula a podívala se. Pod plotem byla dírka – pes se očividně snažil prolézt.
„Proč bys chtěl k nám?“ divila se nahlas Markéta. „Co chceš?“
Pes přestal rýt a upřel na ni oči.
„Tak jo,“ povzdechla si Markéta. „Počkej tady.”
Vrátila se s miskou vody a zbytkem včerejší polévky. Prostrčila pod plotem.
„Na, jez. Jen přestaň výt, nebo manžel fakt hodí jed.”
Tak uběhl týden. Každou noc – vytí. Václav byl čím dál naštvanější, tchyně bědovala o zlých znameních. A Markéta dál nosila psu jídlo. Ale pes pořád hubl jako předtím, i když jedl.
„Hele, Markéto,“ řekla sousedka Hanka přes plot, „víš ty, čí to je pes?“
„Zatoulanej, nejspíš.”
„No jistě, zatoulanej,“ uchechtla se Hanka. „Včera jsem mluvila s Ninou Hrubou, co bydlí o dva baráky dál. Prej ten pes dřív patřil Kroupovým. Pamatuješ je?“
Markéta si vzpomněla. Starší pár, tiší, solidní. Dávno se odstěhovali. Barák prodali mladým.
„No a co?“
„No, že měli syna. Jmenoval se nějak, snad Josef. Už nevím. A ten prý před rokem zemřel. Na silnici. Srazil ho opilec.”
Markétě přeběhl mráz po zádech.
„A?“
„A prej že ten pes byl jeho. Po pohřbu utekl, hledali ho měsíc – nenašli. A teď se vrátil, koukej. Jenže barák už je jinej. Cizí lidi. Tak vyje. Touží po pánovi.”
„To jsou jen babský řeči,“ mávla rukou Markéta, ale srdce se jí sevřelo.
Večer vyprávěla historku u večeře. Václav si odfrkl:
„Blbost. Psi si tak dlouho nepamatujou.”
„Pamatujou,“ ozvala se nečekaně Božena. „A jak. Měla jsem v Písku sousedku, tý pes čtyři roky čekal na syna z vojny. Každej den vycházel na cestu. A když syn pad – vyjel tejden a pak chcíp na zápraží.”
Nastalo ticho. Jaroušek se vyděšeně podíval na babičku.
„Mami, ten náš pes taky umře?“ zeptal se chlapec tiše.
„Není náš,“ zabručel Václav. „A dost už o tom!“
V noci to Markéta nevydržela. Když se ozvalo vytí, přehodila přes sebe župan a vyšla na dvůr. Došla k plotu. Pes seděl s čumákem vzhůru. Vyl, jako by z něj duši tahal.
„Co chceš?“ špitla Markéta. „Co od nás chceš?!“
Pes ztichl. Otočil hlavu k domu Kroupových. Teda k tomu, co jim kdysi patřil. Zakňučel, jako by někoho volal.
„Tvůj páníček není,“ řekla Markéta. „Chápeš? Není. Už dávno.”
Natáhla ruku a pohladila psa po hlavě. Pes se neuhnul. Zavřel oči.
A tak tam seděli. Žena a pes. Pod hvězdnou oblohou, v tichu noční osady.
„Pojď,“ řekla Markéta. „Pojď domů. On se nevrátí. Ale můžeš bydlet u nás. Chceš?“
Pes otevřel oči. Díval se dlouze, zkoumavě. Jako by se rozhodoval – věřit či ne.
„Pojď,“ zopakovala Markéta. „Slibuju – neublížíme ti.”
Vstala a vyrazila zpátky. Pes se zvedl za ní. Šel pomalu, unaveně. Markéta se ohlédla – přichází.
Otevřela vrátka.
„Pojď dál.”
Pes na prahu zaváhal. Pak udělal krok. Další. Překročil práh.
V tu noc se vytí neozvalo.
Ráno Václav sestoupil do kuchyně a oněměl. Na starém koberečku u kamen spal rezavý pes. Markéta vařila kaši.
„Ty jsi přinesla tu potvoru do baráku?!“ vybuchl muž.
„Tiš!“ sykla Markéta. „Vzbudíš Jarouška.”
„Říkám – žádný psi v domě!“
„A já říkám – necháme si ho,“ odpověděla klidně Markéta. „A tečka.”
Václav zíral na ženu jako zjara. Nikdy mu neodporovala. Nikdy.
„Markéto, ty…“
„Rozhodla jsem se, Vašku. Pes zůstává. Pokud se ti to nelíbí – dveře jsou tamhle.”
Nastalo ticho. Pes zvedl hlavu a klidně, beze strachu se na ně podíval.
„Ať to…“ mávl Václav rukou. „Dělej si, co chceš!“
Práskl dveřmi a odešel do práce. Božena, která celou scénu pozorovala z chodby, jen zavrtěla hlavou:
„No to mě podrž, Markéto, dohnala jsi chlapa k šílenství. Kvůli nějakýmu psovi.”
„Není to jen pes, mami,“ odpověděla tiše Markéta. „Není.”
Psa pojmenovali Rez – podle barvy srsti. Jaroušek se s ním skamarádil první. Ukázalo se, že pes zná povely, umí přinést míček, neštěká zbytečně. Prostě vychovanej.
Rez se ujal rychle. Spal v předsíni, jedl málo, na zahradu se sám hlásil. Ideální pes. Ale bylo v něm cosi. Jako by na něco čekal. Často v noci vstával, chodil ke dveřím a čenichal.
Za dva týdny se to stalo.
Václav přišel z práce černej jako mráček.
„Je to v pytli,“ řekl a sedl si ke stolu. „Vyhodili mě. Od zítřka jsem volný.”
Markéta zbledla.
„Jak vyhodili?“
„No normálně! Redukce. Fůra majstrů šla pod kytky. Já samozřejmě mezi nima.”
„Ale ty přece…“
„Co já?!“ vybuchl Václav. „Nejlepší mistr? Zkušenej? Kašlou na to! Chtějí mladý, co můžou platit pár korun!“
Bouchl pěstí do stolu. Jaroušek se lekl a přitisknul k Markétě. Rez, co dřímal v koutě, zvedl hlavu.
„Co teď budem dělat?“ zašeptala Markéta. „Sama s platem celou rodinu neuživíme.”
„Právě!“ Václav vstal a začal přecházet kuchyní. „Hypotéka, auto na odstřel, dítě se musí živit. A já – bez práce, bez vyhlídek!“
„Něco najdeš,“ zkoušela Markéta uklidnit, i když věděla – s prací v osadě je to bída.
„Jasně, najdu! Je mi pětačtyřicet, kdo mě vezme!“
Následující dny byly jako noční můra. Václav pil. Ne moc, ale často. Vytáčel se kvůli hloupostem. S matkou se hádal, na Jarouška řval. Markéta chodila do práce jako na popraviště – vrátíš se domů, a tam nový skandál.
Rez se mezitím začal divně chovat. Chodil Václavovi v patách. Díval se na něj upřeně. Když muž pil – lehal mu k nohám a tiše vyl.
„Uklidni tu svoji čoklici!“ řval Václav. „Už to nevidím!“
Ale Rez neustal.
Ve čtvrtek večer se Markéta zdržela v práci. Inventura, vedení přinutilo zůstat. Vrátila se k jedenácté. Dům temný, na dvoře ticho. Divný – obvykle muž kouká na televizi do půlnoci.
Otevřela dveře – a uviděla.
Václav ležel v předsíni na zemi. V bezvědomí. Vedle prázdná flaška. A nad ním stál Rez, štěkal, škrábal tlapou, tahal za rukáv.
„Vašku!“ vrhla se Markéta k muži.
Hledala pulz – slabý, ale je. Dýchání mělké. Alkoholem to páchlo, až se nedalo dýchat.
„Mami!“ zařvala Markéta. „Mami, volej záchranku!“
Božena vyběhla z pokoje a vyjekla.
„Proboha, co s ním?!“
„Nevím! Volej! Rychle!“
Rez neodcházel od Václava. Vyl, olizoval mu obličej. Markéta najednou pochopila – kdyby nebylo psa, našla by muže příliš pozdě. Alkoholová otrava, řekli pak v nemocnici. Ještě chvíli a neodčerpali by.
V nemocnici ležel Václav tři dny. Domů se vrátil zhroucený, zestárlý.
„Promiň,“ řekl Markétě, když zůstali sami. „Nevím, co do mě vjelo.”
„Tiše,“ položila mu ruku na rameno. „Hlavně že to dobře dopadlo.”
„Zachránil mě ten pes, že jo?“ podíval se Václav na Reze ležícího u dveří. „Matně si pamatuju – štěkal, nedal mi usnout. Chtěl jsem ho odehnat, ale on škrábal, vyl.”
Markéta kývla, neodvažovala se promluvit.
„Divný,“ pokračoval Václav. „Jako by to tušil. Jako by mě schválně nenechal vypnout.”
„Možná opravdu tušil.”
Václav se odmlčel a pak zavolal:
„Rezi, pojď sem.”
Pes přišel opatrně. Václav natáhl ruku a pohladil ho po hlavě.
Rez mu ruku olízl. A v psích očích se cosi změnilo.
Uběhlo půl roku.
Václav si našel práci – ne tak prestižní jako dřív, ale stálou. Přestal pít. K rodině byl vlídnější. Rez se stal plnoprávným členem rodiny – Božena mu dávala dobroty, dokonce i Václav s ním teď večer chodil ven.
Markéta stála u okna a pozorovala, jak se muž a pes vracejí z procházky. Václav něco vyprávěl Rezovi, ten pozorně poslouchal.
„Mami, a odkud se Rez vzal?“ zeptal se jednou Jaroušek.
„Nevím, synku,“ odpověděla Markéta upřímně. „Prostě přišel. Když nám bylo zle – přišel.”
„A pomoh?“
„A pomoh.”
„Asi je to hodný kouzelník,“ usoudil chlapec. „V psí kůži.”
Markéta se usmála. Možná měl Jaroušek pravdu. Kdo ví.
A v noci se jí zdál sen. Mladý chlapík stojí u cesty a hladí rezavého psa. Pes vyl, tře se o pánovy nohy.
„Jdi,“ říká chlapík. „Neboj se o mě.”
A ztrácí se v ranní mlze.
Markéta se probudila v slzách. Vstala, došla do předsíně. Rez spal na svém koberečku. Klidně, pravidelně dýchal.
Pes otevřel jedno oko a podíval se na ni. A znovu usnul.
Ráno, když všichni snídali, Jaroušek najednou řekl:
„Mami, Rez se směje. Podívej!“
A skutečně – psí čumák vypadal nějak spokojeně. Jako by splnil své poslání.
Markéta přešla, dřepla si vedle něj a objala ho. Pes jí položil hlavu na klín.
„Máme tě rádi,“ zašeptala Markéta.
Rez tichounce vydechl. A zavřel oči, důvěřivě přitisknutý.
Někde daleko, za hranicemi tohoto světa, stál mladý muž u světlé řeky a usmíval se. Jeho přítel našel nový domov. A novou lásku. Takže je všechno v pořádku. Všechno tak, jak má být.