Romáši, máme holčičku 3500Kč! radostně zvolala Gábina do sluchátka.
Stál jsem pod okny porodnice v Praze a mával manželce, která v náručí držela miminko.
Máme dceru. Já otec! Gábino, jaká dcery? Přece nám slibovali chlapa!
V sluchátku nastoupilo ticho, pak žena tiše zamumlala:
Aspoň se spletl
Otočil jsem se a kráčel mezi šťastnými otci, kteří kreslí srdce na asfalt, pouští balónky k nebi, mezi nátělovými auty a davy rodinných příbuzných se shlukujících u nich.
Vždy jsem snil o synovi, dědovi, pokračovateli rodu. Zatímco Gábina těšila těhotenství, maloval jsem obrazy naší budoucnosti: jak spolu hrajeme míč na dvorku, jak chytáme ryby na jezeře, vede se mužská řeč a přinášíme mámě bohatý úlovek, a večer všichni kolem stolu vyprávíme, jaký byl den, a on je můj syn, moje pýcha
Gábina dlouho nemohla otěhotnět, jezdili jsme k jedné slavné lékařce, pravé hvězdě medicíny, a až po pěti letech mi manželka přinesla radostnou zprávu.
Romčo, to je pravda?!
Zazněl hlas za mnou Otočil jsem se, byl to Petr, můj kamarád ze studia.
Kolik už je let, kolik zim, jak se máš?
Právě jsem připočítal k matce, trochu ji bolí, potřebuje odpočinek, tady je sama, otce už asi pět let není. Co ty?
Jdu z porodnice, žena porodila dceru.
Gratuluju! Proč nejsi radostný?
Usmál se kamarád.
No
Rozhlédl se a když uviděl kavárnu pár kroků od nás, pozval mě dovnitř na povídání.
Takže čekáš kluka? Všichni čekáme chlapce, dědice, to je normální. Když jsem byl jako ty, připravoval jsem se stát otcem syna, a moje žena přivedla na svět dceru.
A jak se máš? Přijeli s tebou?
Petr skryl oči a mlčky přemýšlel, pak se na mě podíval pohledem, v němž se zdála zmrazit celá vesmírná úzkost a zoufalství.
Jsem sám, už nemám rodinu. Rom, tohle není vhodná chvíle, máš radost.
Co se stalo?
Havárie nechci si to připomínat. Jsem sám už rok, tak přemýšlím, že se nastěhuju k matce natrvalo, najdu si práci, spravím byt.
Seděli jsme dlouho, vzpomínali na studentské časy, společné známé, sdíleli plány na budoucnost. Dal jsem Petrovi telefon a řekl, že mi může volat kdykoliv, ve dne i v noci.
Ráno, s obrovským balíčkem Gábininých oblíbených pivoněk a svazkem balónků na rameni, spěchal jsem k okenkům porodnice.
Gábo! zvolal jsem, když jsem uslyšel její hlas v sluchátku.
Promiň mi! Jsem moc šťastná z naší dlouho očekávané dcerky! Na koho připomíná?
Na tebe, Romáši, takový jsi!
Opravdu? Včera jsem se choval jako
Nemusíš, všechno chápu přerušila mě manželka.
Rom, holčička je zdravá, klidná, jí a spí, a ve spánku se usmívá. Brzy nás vyřadí, uvidíš sám
P.S. Děti nám už další nepřibyly, porod byl těžký a následky zanechaly stopu na jejím zdraví.
Po dvaceti letech naše dívka vyrostla v chytrou a krásnou ženu, milujeme ji a jsme na ni hrdí, Petr se stal jejím kmotrem.
Stále mu děkuji za ten rozhovor, který mi otevřel oči a především mě naučil vážit si a milovat všechny, kdo jsou teď se mnou.
/Ze sítě/.
