Vzpomínám, jak jsem kdysi spěšně mířila domů. Na ruce už tikalo skoro deset hodin večerních, a toužila jsem po tom, aby se mi co nejdříve otevřely dveře bytu, abych si mohla dopřát večeři a sklopit se na postel. Ten den byl vyčerpávající. Manžel už byl doma, večeře připravená, a syn byl nasytý.
Pracovala jsem v malé kadeřnické saloně na Žižkově a ten den jsem měla službu. Po zavření jsem uklidila své místo, zapnula alarm a zamkla dveře tak jsem si ještě chvilku odpočinula.
Cesta domů vedla přes malý zelený kout, kde obyčejně vládla tichá a bezpečná atmosféra. Ve dne tam seděly na lavičkách důchodkyně, večer byl prázdný, ale pouliční lampy svítily, takže se nic nedělo.
Tento večer však na jedné z laviček nebyla prázdno. Přituleni k sobě seděli dva děti chlapec asi devětdeset let, a malá dívka, která vypadala jako pětiletá. Zpomalila jsem krok a přistoupila blíž.
Co tady děláte sami? Už je tak pozdě! Poďme domů! zavolala jsem.
Chlapec se na mě upřeně podíval, pohladil dívku po hlavě a pevně ji obejmul.
Není kam jít. Stepdad nás vyhodil.
A kde je mamka?
S ním. Opilá.
Nehodlala jsem se ani na okamžik.
Vstaňte, pojďte ke mně. Zítra se něco vyřeší.
Děti se pomalu zvedly. Vzala jsem Vendulku, jak se dívka jmenovala, za ruku, a druhého podala chlapci Antonínovi.
Tak jsem je přivedla k sobě. Všechno jsem vysvětlila manželovi a našemu dvanáctiletému synovi Matějovi. Ti, kteří dobře znali mé srdce, se nepokoušeli ptát hned ukázali, kde se mohou osprchovat, a posadili je ke stolu. Hladoví děti nejistě, ale s chutí sežraly vše, co jim přinesli.
Potom jsem navštívila sousedku, jejíž dcera chodila do první třídy, a požádala o nějaké oblečení pro Vendulku. Nasbírala se spousta věcí v každé rodině po dětech zůstává něco navíc.
Vendulku jsem vykoupala, přebalila do čistých šatů. Antonín si umyl ruce sám a pro něj také našli něco starého z našeho šatníku. Spali jsme všichni společně v obýváku na pohovce Vendulka neodcházela od bratra ani krok, a on ji držel v náručí.
Nasycení a vyčerpaní děti rychle usnuly na prosté posteli. Syn jsem poslala do své pokoje, a já s manželem dlouho šeptali v kuchyni, co dál.
Ráno jsem vstala brzy, doprovodila manžela do práce. Měla jsem nastoupit na druhou směnu. Děti se probudily, najedla jsem je, sbalila jsem jejich vyprané a usušené oblečení do pytle a rozhodla se je dopravit domů.
Dopravily mě k domu, který stál hned vedle. Byt ve třetím patře byl otevřený. Děti vstoupily a zastály se v chodbě…
Zastavila jsem se poblíž. Toužila jsem podívat se té ženě přímo do očí a zeptat se, co po celou noc přemýšlela, když její děti zůstaly neznámo kde.
Z pokoje vyšla mladá, ale velmi vychrtlá žena s velkým kožním znaménkem pod okem. Pohlédla na děti lhostejně a řekla: Ah přišly A kdo je to?
To je teta Jana. Přespávali jsme u ní odpověděl chlapec.
Ah Dobře zamumlala a, jako by se nic nestalo, vrátila se zpátky do pokoje. Zůstala jsem v šoku. Byla to jejich matka?
Najednou se žena otočila k mně: Pojďte do kuchyně, promluvíme si.
Šla jsem za ní. K překvapení, ačkoliv byt byl chudý, všude vládla čistota. Nádobí bylo ustlané, podlaha vymyta, věci na svých místech. Dokonce i můj starý smýkací plášť byl čistý, ačkoliv měl odtržené knoflíky. posaď se řekla a ukázala na židli.
Posadila jsem se. Žena si sedla naproti, podívala se na mě svým skleslým okem a zeptala se: Máš děti?
Ano, syn, je mu dvanáct odpověděla jsem.
Poslouchej Když se mi něco stane, nezanechávej moje děti, rozumíš? Nejsou vinny.
Cože, chceš je opustit? překvapila jsem se.
Už to dál nevydržím. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale nic. A on ukázala směrem k pokoji, odkud se ozývalo hlasité chrápání. Šla jsem na policii. Sedí pár dní, pak se vrátí bije ještě horší. A už bez alkoholu nezvládnu. Piju každý den. A on děti staví před dveře. Nejsou mu vlastní.
Kde je otec?
Utopen, když byla Vendulka jen rok stará. Od té doby jsem sama.
Nepracuješ?
V pekařství jsem sbírala zboží. Minulý týden mě propustili za časté neomluvené absence.
Ten muž?
Občas přihodí nějakou brigádu. Snažíme se přežít
Mlčela dlouho, pak znovu řekla: Pokud se něco stane, prosím, nenechávej je. Jsi dobrá. Když je nemůžeš vzít, dej je do útulku, souhlasíš?
Vstala jsem. Rozum odmítal přijmout vše, co jsem právě slyšela. Vypadalo to jako strašidelný sen. Děti vyjely ke mně, oba se přitulili. Na mých očích se rozprýskly slzy. Rychle jsem je setřela rukávem a řekla Antonínovi, že ví, kde mě hledat.
Vyšla jsem ven, a na ulici slzy tekly jako déšť, lákajíc kolemjdoucí, aby se otočili. Ten večer jsem všechno vyprávěla manželovi. Netřásl se otázkami jen řekl, že děti určitě neodloží. Syn, když uslyšel rozhovor rodičů, přišel a objal je oba. Tak jsme seděli v kuchyni potichu, v náručí.
O tři dny později přiběhl Antonín. Byl vyděšený a rozrušený, oznamoval, že matka zmizela, a že policejníci vzali otce. Vendulka je nyní u sousedky, ale ještě dnes ji mají odvézt do dětského domova. Všechno rychle řekl a běžel zpět k sestře. Ten samý den děti skutečně odvezli do zařízení.
Druhý den našli matku dětí v řece. Zemřela násilně. Nejspíš předtím cítila, co ji čeká a proto mi položila takovou prosbu.
Manžel i já začali obratovat úřady, abychom získali opatrovnictví nad dětmi. Příbuzní Antonína a Vendulky se nenašli, a po všech prověrkách, a díky mé vzpomínce na ten rozhovor s maminkou, nám povolili péči o ně.
Musela jsem odejít zpráce. Vendulka byla velmi vystrašená, důvěřovala jen bratru a stále po celou dobu se držela blízko něj. I když spadla lžička ze stolu, dívala se na manžela s úzkostí, jako by čekala trest.
Získat její důvěru vyžadovalo mnoho úsilí. Antonín byl starší a rychle pochopil, že v naší rodině mu nic nehrozí žádná bolest, žádný strach.
Postupně se dívka začala otevírat. Už odvážně přicházela k mé, hrála si s naším synem, usmívala se a povídala, i když stále mírně bála se mého manžela. Strach před muži byl zakořeněn hluboko.
Manžel k ní byl něžný a opatrný. Vždy si přál mít dceru, ale kvůli svému zdraví jsem už nemohla mít další dítě. A přišel den, kdy se poprvé vrátil po trojdenní službě. Já sVendulkou jsme ho vyrazili přivítat. Otočil se kolem sebe a natáhl ruce k dívce.
Vendulka opatrně přistoupila a objala ho za krk. Zvedl ji do náruče a šli spolu do kuchyně. Když se objevil s úsměvem, přišli i chlapci a nakonec i já. Všichni se objali a stáli tak tiše, steplem v srdci.
V té rodině už bude vše vpořádku.
