**Deník, 15.května 2026**
Nemohla se tak proměnit! když jsem zahlédl svou bývalou manželku, ztratil jsem slova.
To přece není ona. Nemůžu uvěřit, že **Libuše** takhle změnila svůj vzhled. stál jsem ztuhlý před skleněnou výlohou luxusní restaurace na Václavském náměstí a schovale sledoval, co dělá.
U okna seděla elegantní blondýnka a soustředěně psala do notebooku. Číšník jí podával sklenku čerstvě vymačkaného džusu a dortík ozdobený malinami a jahodami.
Jak to může vypadat tak dobře? A co je to za módní náramek na ruce? Musel za něj zaplatit spoustu korun. zakousl jsem si ret a odplížil se stranou, aby mě neviděla.
—
**Příběh nás dvou začal před šesti lety.** Právě jsem dostal diplom z Vysoké školy stavební a nastoupil do známé stavební firmy. Kariéra šla do kopce. Na jedné výstavě stavební techniky jsem potkal sympatickou dívku, která obsluhovala jeden ze stáneků.
Co děláš u těch bagrů? Pojďme radši na kafe. nabídl jsem s úsměvem.
Zahájil se rozhovor. **Libuše**, tichá a milá, mi hned padla do oka.
Taková dívka je přesně to, co potřebuji. Všechno souhlasí, nebude se hádat. Podle mě se z ní stane poslušná manželka. myšlenky mi vířily v hlavě.
Trochu je přibudlá ale co už, pošlu ji do fitka. A pokud po dětech ztratí čich, najdu si milenku. podal jsem jí šálek kávy a s úsměvem pokračoval.
Když jsme spolu vyšli ven, zeptal jsem se:
Co tu na výstavě děláš? zeptal jsem se.
Vlastně píšu povídky, chci být scénáristkou, odvětila se zarazila, ale oči jí zableskly modře.
Právě jsem dokončil literární studium. Musím si najít práci, i když plat budu muset platit. odpověděl jsem a představoval si, jak bude vařit, starat se o domov a děti, a bude mi úplně podřízená.
—
Po výstavě jsem si koupil kávu z malého stánek na rohu, posadil se na lavičku a dál pozoroval **Libuše**. Když vyšla na ulici, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. **Graciézní chůze, liščí kožešina** za tři roky se změnila úplně. A když nastoupila do sportovní limuzíny, slova mi vyprchala.
Nesmí být pravda, že si našla bohatého muže. To je jediné vysvětlení, vykydl jsem poslední doušek horké kávy a pevně sevřel sklenici, než jsem se rozeběhl pryč.
**Libuše** mezitím zmizela v davu. Ten večer jsem dlouho nešel spát. Po rozvodu mě zablokovala na sociálních sítích. Nespokojený jsem si založil nový účet, abych mohl sledovat její fotky.
Záviděl jsem, zářil jsem žárlivostí, hnala mě nenávist, hněv V noci jsem vypil půl litru vodky a prožíval jsem všechny temné emoce najednou.
Nemohla se tak změnit Byla jsi nikdo, neměla jsi jméno. Vzal jsem tě bez peněz, bez bytu, bez vzhledu Odkud tyhle luxusní fotky? záchvatu vzteku jsem sledoval, jak pózuje v předních světových hotelích, kupuje drahé kabelky a šperky.
Ztratila jsi asi deset kilo Kde jsou ty křivky? Plastika? Nebo jen tělo z posilovny? svědčím svůj telefon.
—
Ráno jsem si vzpomněl na jeden z našich rozhovorů.
Co to čteš? zasmál jsem se, když jsem otevřel její nový povídkový rukopis.
Chuť a barva jsou věc osobní, odpověděla nervózně **Libuše**. Mám už čtenáře.
Čtenáře? přikývl jsem. Kdo by četl takové lahůdky, když nemá mozek?
Pak přišel výbuch:
Petr, proč to děláš zpanikařil jsem hlasem. Jsme spolu rok, a ty nechceš přijmout, že mám i něco svého. Nechci znehodnocovat to, co mi leží na srdci.
Přesně tak, odlehl jsem. Kdybys mi pomáhala v práci, nebudu celý den v kanceláři.
A to je nápad, vstal jsem. Dostaň se od těch povídek a začni mi opravdu pomáhat.
Cože? zmateně se podívala z okna.
Takto, **Libuše**. Hrajeme na konec. Pokud chceš zachovat rodinu a zlepšit naše životy, okamžitě přestaň psát a začni mi pomáhat. přikázal jsem a podíval se jí přísně do očí.
Ale v těch povídkách je moje duše Nemohu to jen tak zahodit slzy jí zalily tvář.
Mně to už je jedno. Pro tebe nic neznamená, jsi zbytečná. Každý den ti pošlu seznam úkolů a budeš je plnit. vyřkl jsem chladně.
Já tomu vůbec nerozumím Proč mi bereš to, co pro mě má smysl? vyplakala.
Neděkujícím! Už jsem tě rok užíval, kupoval dárky, vodil tě na moře. Pomoz, nebo se rozpadni! křičel jsem.
Nikdo tě nepřinutí zůstat, pokud ti to nevyhovuje, dveře jsou tamhle, odvětila a ukázala na vstup.
**Libuše** zůstala. Otřela si slzy a vypnula počítač. Už jsem ji nikdy neviděl psát.
—
Rok uplynul. Získal jsem kontakty, kapitál, zdědil jsem babiččinu bytovou část a založil vlastní stavební firmu. Od rána do večera **Libuše** pracovala na dokumentech, prezentacích, řídila dělníky a organizovala obchodní schůzky. Po dalším roce postavil jsem sídliště a vydělal slušné peníze. Vztah s **Libuší** mi vyhovoval, jen její vzhled už ne.
Stres a práce ji přiměly k sladkostem, rychle přibírala na váze.
Kam s touto prasátkou? Stydím se s ní jít ven. Už byla těžká, ale nyní už je to hrůza, stěžoval jsem si kamarádovi v hospodě.
Jo, docela nepěkné, řekl, když jsem mu ukázal fotku.
Čas najít **Libuši** náhradníka po pivu jsem si stáhl seznam na seznamka. Myslel jsem, že najdu milenku, až **Libuše** porodí, ale ona se ukázala jako naprosto nepřitažlivá.
Naštěstí se rychle objevila **Oksana**, sportovní a krásná, která souhlasila být mou společnicí při první schůzce v luxusní pražské restauraci. Byla náročnější než **Libuše**.
Líbí se ti, jak vypadám? šeptala mi do ucha ve svém podkrovním apartmá s panoramatickým výhledem na město.
Samozřejmě, hladil jsem ji prstem po polštáři.
Na první měsíc mi stačí tři sta tisíc korun účes, nehty, kosmetika, posilovna vypočítávala, ale já jen obdivoval její krásu a věděl, že si můžu dovolit nový životní standard.
Měsíc po měsíci **Oksana** nahradila **Libuši** v mém srdci. Skoro jsem v domě, kde mě čekala **Libuše**, nechodil.
Uvařila jsem ti těstoviny s pestem, jak máš rád pozdravila mě **Libuše**, když jsem se vrátil po týdenní dovolené s **Oksanou**. Jak šlo na výlet?
Fajn, zaskřehnal jsem.
Nechci jíst, zakroutil jsem.
Raději pracujme. Jak to jde? v jejích očích už nebyl milostný pohled, ale čistě zaměstnanecký. **Libuša** pracovala zadarmo, ale byl jsem na ni přísnější než na jakéhokoli jiného podřízeného.
Měsíc ubíhal a práce se zhoršovala. Projekty padaly, partneři odcházejí. Všechna selhání jsem svaloval na **Libuši** a po hádce jsme se rozvedli. Při rozchodu jsem ji nechal stát na prahu a bez peněz. Tři roky po tom…
—
Podle geolokace na fotkách bydlí v **Příbrami**, u bohatého pana. seděl jsem v kuchyni a přemýšlel nahlas. Mám dnes schůzku s investorem, a ta její adresa leží po cestě Proč se šedá myš promění v růži? díval jsem se do šálku kávy.
Náhle zazvonila zpráva od **Oksany**, kterou jsem poslal do Spojených arabských emirátů.
Petr, musíme se rozejít Našla jsem někoho jiného. To je jen zkušenost, nic osobního. Všechny věci vezme moje kamarádka.
A to vše jsem ti zaplatil! zlostně jsem odpověděl a poslal jsem jí nejdrsnější výrazy, jaké znám.
Petře, jsi v afektu, chápu. Přijmi to klidně, ať se rozloučíme. Zatím tě zablokuju, emoce škodí mé kráse, odposlala hlasovou zprávu a zase mě odblokovala.
Po neúspěšné schůzce s investorem, v mizerné náladě a bez jasného cíle, jsem jel do luxusní čtvrti, kde **Libuše** bydlela. Po hodině v autě, s cigaretou v ruce, čekal jsem, až před domem přijede její drahá limuzína.
Petře, co tu děláš? zeptala se zmateně, když jsem třikrát zaklepal na bránu.
Přišel jsem se podívat, jak se ti daří, odvětil jsem chraplavě.
Viděl jsem, že **Libuše** je napjatá. Mé vnitřní zvíře chtělo proniknout do jejího nového života a vyhledat podrobnosti, tak jsem ztlumil tón.
Vlastně jsem přišel se omluvit. Začíná mi to být trapné, jak to dopadlo snažil jsem se najít slova.
Trapné? usmála se a zavrtěla hlavou. Zakázal jsi mi psát, dva roky jsem ti zdarma pracovala, vařila, uklízela, doufala v tebe, když všichni říkali, že nic nezvládneš Pak jsi mě jednou vyhodil.
Tak pojď, **Petře**, omluv se, řekla a obepnula se rukama.
Možná… Mohl bys mě pustit dovnitř? Tohle je nepříjemné pohladil jsem si nohu a odrazil menší kámen.
Možná tě pustím v srdci **Libuše** se objevil záblesk pomsty.
Jak to, že jsi taková krásná? Kdo tě uživit dokáže? vyčítal jsem, zatímco se podíval na prostorný obývák. Přiznej, kde tě už někdo financuje?
Nikdo koupila jsem si vše sama, odpověděla, šla do kuchyně.
Lžeš! zvolal jsem a šel za ní.
Co tě překvapuje? Myslíš, že si nezasloužím své sny? položila před mě sklenici s vodou.
Jak? Jak jsi během tří let změnila svůj vzhled, jak vydělala tolik, že žiješ takhle? otáčel jsem sklenici.
Vrátila jsem se k psaní, konkrétně ke scénářům. Napsala jsem piloty pro několik filmových společností, ale neviděly v tom hodnotu. usmála se a upravila si hřeben.
Dnes jsem jednou z nejznámějších scénáristek v České republice Mé seriály a filmy běží na hlavních kanálech, dodala skromně.
Přijel jsi se omluvit, že? sedla si naproti mně.
Věřím, že nejlepší pomsta je překonat své nepřátele vlastním úspěchem. V tu chvíli jsem se cítil naprosto zlomený rozpad s **Oksanou**, odmítnutí investora, **Libušin** rychlý vzestup. Musel jsem najít výbuch hněvu, kam ho vyprázdnit.
Byla jsi šedá myš, nepřitažlivá, bez talentu, kontaktů i bytu Všechno, co jsi dosáhla, je jen díky mně, že jsem ti dal šanci a ukázal ti, jaký je svět, šeptal jsem tiše. Polovina tvých úspěchů a peněz patří i mně.
Petře, to není omluva, pochytila se. Jediné, co jsi mi dal, je zkušenost, jak podlý lidé jsou.
Nic ode mě nedostaneš, už je tvůj čas skončit, řekla a vstala, ukazujíc na dveře.
Nechápeš, krysa. Otevři mi trezor, kde ukrýváš peníze, a vrať mi polovinu. ztratil jsem kontrolu, sevřel ji za loket a táhl do obýváku.
Uvolni mě, bolí! křičUž jsem se stáhl do temnoty a odešel, vědom si, že jsem přišel o vše.
