Hele, Jitko, abych vypadala tak, jak teď v zlatě a všichni se na mě otáčeli vstávám každé ráno už vpět, nakrmím krávy, napojím telata, rozdám krmivo a pak se jen rozhlédnu, jestli už je čas jít do práce. Nemáš se co zlákat, fakt. Kdyby sis představila, jaký je život na venkově, už bys nechtěla žít takhle.
Ó, Eliško! No to je krása! A nemůžeš říct, že bydlíš na venkově. Podívej se na mě, všechno to zlato řetízky, náramky, dokonce i zlatý náramíček! řekla Jitka a bez přestání si povídala se svou dětstkou. No, Eliško, jsi fakt skvělá, a říkají, že na venkově žijí špatně. Když tě takhle uvidí, každý městák by radši přeskočil do našeho domu. To je to pravý život vypadat dobře, oblékat se stylově a zářit zlatem!
Víš, Jitko, aby to tak vypadalo, vstávám každý den vpět, nakrmím krávy, napojím telata, rozdám krmivo a pak se chystám do hlavní práce. Není co závidět. Kdyby sis představila venkovské dny, vůbec bys to nechtěla.
Eliško, já vím, co je venkov! Od mala jsem měla krávy i prase, ale jak ses změsta proměnila na venkovskou tety, je pro mě záhada. Vždycky jsme si mysleli, že po škole už se nevrátíš domů.
No, co se děje, už se nestaráme o to, co bylo. V mládí si myslíme, že všechno půjde podle plánu, a pak se ukáže, že to je úplně jinak.
Eliška měla tvrdý charakter byla tvrdohlavá, řekne-li něco, tak to udělá. Už od dětství tvrdila, že jí nesedí žádná vesnice s hospodařením, krávy a telata, že je tak krásná a chytrá, že si zaslouží jen to nejlepší, a že ty krávy jí jednou v životě už nebudou potřeba.
Mami, do téhle vesnice se už nevrátím. Jak skončím školu, jedu do města, najdu bohatého snoubence, vezmu se a zůstanu v městě. Už mě stačilo být na venkově!
Dobře, Eliško, ale kdo ví, kam tě život zavede. Vesnice není horší než město, lidé tam taky žijí. Kdybys šla se krávami, pomohla bys mi, a já mezitím připravím večeři.
No teda! Představ si, že půjdu se krávami! Celá vesnice by se smála. Mami, vaše krávy už jsou tady, a já se nebudu ničemu podřizovat.
Ostatní děti se s krávami setkávají a pomáhají rodičům. Co tě dělá lepší než ostatní, dcerko?
Mami, co bych měla dělat s ostatními? Mám vlastní rozum
Mami Elišky, Hana, jen povzdechla a tiše šla vyzvednout krávy z pastviny, zatímco dcerka nanášela na tvář tuny make-upu na vesnickou diskotéku.
Kamarádky Elišky se závistivě dívaly na místní královnu, která se nikdy nechtěla zabývat domácími pracemi, ani neumyvala nádobí, natož vstoupila do stodoly. Asi ani neštěstí ani neví, jak se má k veverkám přistupovat. Starší dcera už byla vdána, už měla vnoučata, a pak se objevila i Hana, těhotná. Děti se narozily téměř současně, jen dva měsíce rozdíly. Co by se dalo ještě dítěti dopřát?
Čas ubíhal, děti rostly, dospěly, rodiče zestárli. Eliška skončila školu, i když její maturitní výsledky nebyly nejlepší jen trojky, ale ambice měla.
Rozhodla se studovat učitelství. Třeba práce není špinavá, je čistá a získá si respekt.
Hana zase povzdechla, když s manželem prodali pár hřebu a zaplatili Elišce školní rok.
Nikdo hned nepochopil, že Eliška má problém. Poslední rok studia, a ona pořád chodila domů. Věnovala se zrcadlu, upravovala se, koukala z okna jako by čekala někoho, kdo nepřijde.
Jednou o víkendu přivedli svatí rodiče, říkali: Máme dojem, že máte zboží, my máme kupce. Rodiče se nechtěli smát, ale Eliška se neptala, kam jde.
Na čtyři roky starší chlap, z téhož vesnického prostředí, po škole zůstal ve městě, potkal ji a zamilovali se.
Užili si svatbu, a Eliška dokončila školu už jako vdaná a hluboce těhotná. Špatné známky jí dávali jen kvůli tomu, že neměla žádné akademické brilance.
Pronajali si byt ve městě a žili dál. Rodiče posílali balíky s potravinami, aby jim stačilo. Eliška byla v mateřské dovolené, a Vladimír, její manžel, pracoval dvojnásobně. Brzy přišlo dítě taková miláček jako mamka. Na dva výdělky jim nestačilo, na tři už zase. Vladimír se rozčílil:
Už mě to nebaví, polovina platu jde na pronájem u strýce. Přesuneme se zpátky na venkov, dokud Lýka nevyroste, a to bude konec.
Nashromáždili úspory a vyjeli na vesnici. Vladimírovi rodiče koupili nový dům, starý byl zatím prázdný. Tam se mladý pár usadil. Vladimír se přihlásil na farmu jako mechanik, diplomovaný, a i když výplata není tak vysoká jako ve městě, všechno je na ruce a žádný nájem. Eliška zpočátku odmítala, ale pak si uvědomila, že má maminku i tchýni po boku a malý pomáhá s potravinami taková pohádka.
Brzy se ale pohádka rozpadla. Tchýně i maminka se stěžovaly, že Eliška celý den sedí před zrcadlem, zatímco oni táhnou na zahradě. Pořídíme si po řadě dětí, a ty radši pracuj na záhonu, křičely. Vladimír jen mrkl a Eliška šla sbírat mrkev. Léto proletělo bez jedné špatné zrníčka. Příští rok si řekla, že založí vlastní zahradu, místo aby celý čas sbírala, co jiní vyprodukují.
Vladimír se rozhodl chovat skot. Farmu to dobře vynáší, krma, seno všechno. Kde jsou buvoli, tam jsou krávy. Rodiče Elišky se přestěhovali do okresního města a dali mladému páru krávu jako start.
Zpočátku bylo pro Elišku těžké vstávat tak brzy, ale brzy si na to zvykla.
Po čtyřech letech získala místo v mateřské škole, když se starší učitelka odešla do důchodu. Všechno se rozběhlo, žili pohodlně.
Eliška už nesnila o městském životě, protože byl celý den plný práce a starostí.
Tchýně se taky přestěhovala do okresního centra, dcerka chodí do školy a Eliška zůstala na venkově. Postoupila na vedoucí učitelku školky. Vladimír jednou řekl, že by se měli přestěhovat blíže k civilizaci.
Cože, Vladimíre? Tady máme dům, zahradu, hospodářství, peníze nestačí? Ještě často jedeme do města. Nebudu, líbí se mi tady. A když odjedu, kdo bude vést školku?
Když Lýka skončí školu, uvidíme, co dál, ale zatím tady zůstanu.
Dvacet let uplynulo jako jeden den. Šli na setkání s rodičkou třídou po maturitě. Viděli spoustu starých známých, ale kamarádky z dětství, Katka a Tereza, už neviděli. Večer se sešli všichni.
Překvapilo je, jaký je dospělý život. Polovina spolužáků teď žije ve městě, nikdo nečekal, že to tak dopadne.
Katka celý život v zátiší, rodiče na farmě, po škole se nechtěla učit nic dalšího, ale pak šla na kuchařský obor, našla městskou práci, provdala se a teď je to úplně jiná.
Tereza se během posledního ročníku provdala za Michala, teď má byt, auto, muž je podnikatel, a ona už vůbec nepracuje, i když od mala neskladala zeleninu. Všechno to zní, jako by se z nás dělali zcela jiné lidi.
Rozloučili se, vyměnili čísla a každý šel svou cestou.
A pak Eliška a Vladimír přišli domů, zamyšlení, seriózní, s myšlenkami v hlavě.
Omlouvám se, že tě jsem těsně před odchodem z města vzal, věděl jsem, že nemůžeš tady žít. Kdybys byla v městě, už bys řídila auto.
Cože, Vladimíre! Jezdím i tak, a žijeme stejně jako ostatní. Město taky má svá kouzla. Líbí se mi venkov, už jsem unavená z města. Když jsem byla malá, neuklízet doma, nepracovat to jsme byli blázniví rodiče, myslela jsem, že je to hanba, že se nechtělo hrát na hospodářku. Kdybys mě tehdy nevzal na venkov, byli bychom si teď museli půjčovat byt nebo splácet hypotéku. Pamatuješ, jak jsem se bála i umyvat talíř? Na venkově jsem se naučila, že se musíš snažit všude. Není to tak daleko od města, můžeme kdyby chtít přijet. Práce, vlastní domov, co víc potřebujem?
Jo, Eliško. Kdy jsi si uvědomila, že miluješ venkov?
Vždycky jsem ho milovala, jen jsem to tehdy neviděla. Nikdy neříkej nikdy. Pamatuješ, jak jsem křičela, že v venkově nebudu žít? A zde je to tak.
Přátelé, jestli chcete další příběhy, napište do komentářů a dejte lajk. To nás motivuje psát dál!
