Naděje neodešla najednou. Uběhl celý rok bez jediné zprávy o něm… Hledali jsme ho všude po Praze i v okolí. Vylepovali jsme plakáty, obvolávali útulky, neúnavně telefonovali známým. Přestali jsme říkat až se vrátí a postupně jsme změnili slova na tiché jestli se vrátí. A pak, v jeden zcela obyčejný den, se to stalo.
Uplynul rok beze stopy po mé kočce. Prohledávali jsme celé sousedství i okolní ulice. Rozvěšovali jsme letáky, ptali se v útulcích, zjišťovali u veterinářů. Nakonec jsme se nějak naučili žít s tím tichem v bytě, který po ní zůstal.
Naděje nezmizela zčistajasna, jen se každý den zmenšovala a slábla. Už jsme nesměli plánovat až ji najdeme, spíš jsme o tom šeptali jestli se ještě někdy vrátí.
Pak ale přišel den, který vypadal jako každý jiný.
Jeli jsme s Kamilem na kolech Malou Stranou, když jsem zahlédla před sebou kočku. Něco ve způsobu její chůze mě zasáhlo přímo do srdce. Bez váhání jsem vykřikla její jméno: Libuška.
Zastavila se.
Otočila hlavu.
Zvuk, který vydala, byl drsný, hluboký, plný poznání a v tu chvíli mě celého zalila vlna emocí.
Rozběhla se mým směrem. Seskákal jsem z kola, klesl na kolena a v tu ránu mi vyskočila do náruče. Drápala mi bundu, jako by se bála, že zase zmizí. Schovala si hlavu ke mně na hruď, přadla a celá se třásla.
Rok odloučení nic nezměnil. Ne pro ni.
Jsou pouta, která ani čas nepřervá. Zůstávají a trpělivě čekají. A když láska najde cestu domů, přesně ví, kam patří.
Jestli i ty věříš, že skutečná láska se neztratí, napiš o tom pod příspěvek.
Poděl se o tenhle příběh s přáteli dobré příběhy by měly putovat dál, protože nás učí, že nikdy nemáme ztrácet naději.
