Maruško, jsem doma, pojď mě přivítat!
Dalibe?! Ty jsi zpátky tak brzo? Měl jsi se vrátit až za tři dny…
Maruška, žena kolem třicítky, vyšla do předsíně a v chvatu si přivazovala hedvábný župan, zatímco zmateně hleděla na manžela stojícího ve dveřích.
Chtěl jsem tě překvapit, Maruško. A myslím, že se to povedlo! Nebo snad nejsi ráda? Dalibor, vysoký, ramenatý chlap, se smál na celé kolo, spokojený tím, jaký dojem udělal.
Jsem moc ráda! Běž rovnou do kuchyně, ohřeju ti něco k jídlu
Dalibor sám se sebou spokojený přikývl a zamířil do kuchyně. Tam ho čekal překvapivě bohatě prostřený stůl: jahody, čokoláda, oběd, který právě šel z trouby… Jako by snad čekala právě jeho.
No teda, Maruško, ty ses teda vytáhla! Jak jsi poznala, že přijedu? Jsi moje malá čarodějka!
Naložil si na talíř pořádnou hromadu a hned se pustil do jídla. Maruška se dlouho neukazovala, ale Dalibor se rozhodl ji nevolat: je jasné, že se převléká do krásných šatů pro svého milovaného manžela. Snaží se…
Dalibore, já… my…
Teda, Maruš, skvělá pečeně! A ten salát… No a palačinky, prostě palec nahoru Radime?!
Dalibor se otočil a spatřil Marušku, která se držela za ruku jeho vlastního bratra, Radima. Maruška se provinile dívala do země, zatímco Radim, oblečený v kraťasech a tílku, si unaveně mnul kořen nosu, jako by ho právě vzbudili.
Jo, Dali, to jsem já. Ahoj, brácho…
Ahoj. Tak co mi řeknete, co se tu děje? Nebo to už je zbytečné se ptát…
Dalibore, já… Chtěla jsem ti to už dlouho říct. Miluju tvého bratra Radima a chci být jen s ním. Promiň. Maruška to vychrlila, aniž by se na evidentně již bývalého manžela podívala.
Daliborovi vypadl talíř z ruky. Zbytky jídla a talíř se s cinknutím skutálely po podlaze.
Takže vy… Vlastně právě teď…
Ano. Zrovna teď jsme tu byli spolu.
Skvělé, prostě báječné, Maruško! A ty taky, Radime, fakt borec! Moji drazí, milovaní lidé! Aha, teď už mi je jasné, proč jsi nachystala tolik dobrot… A hlavně pro koho.
Maruška se nedokázala podívat Daliborovi do očí. Měla pocit, že kdyby je jen zvedla, veškerá její odvaha se vypaří.
A co Evička? Co bude s naší dcerou? Ví o tom?
Ne, ona… je zatím nic netuší.
A kde je teď?
U sousedky, dívá se na pohádky.
A často ji takhle dáváš k sousedce za odměnu?
Už půl roku skoro pořád…
Daliborovi došly otázky. I emoce. Byl vyčerpaný z cesty a neviděl smysl v hysterii. Od přírody byl klidný chlap, neuměl se na lidi dlouho zlobit. Ale kdo ho dohnal až ke dnu, ten to většinou schytal. To byla ovšem spíš výjimka než pravidlo. Tohle se dvěma nejbližšími lidmi ho naprosto vykolejilo. Trochu zůstal jak opařený, ale jen na chvilku.
Za deset minut chci mít klid. Máte čas teď. řekl Dalibor a napil se čaje. Na bratra se ani nepodíval.
Čím jí na Radimovi tolik učaroval? Vypadají stejně, mají dokonce i stejná mateřská znaménka Ale Radim nikdy pořádně nepracoval, rozum moc nepobral S ním akorát přijde o všechno. Její volba! pomyslel si Dalibor a dál upíjel čaj.
Neodejdu, dokud nedáš souhlas, postavil se do pozoru Radim.
A jaký souhlas bys rád?
Na rozvod… Pusť Marušku, nemiluje tě.
Vidím velmi dobře, koho miluje pousmál se Dalibor. Rozvod chcete? Bude rozvod, ale bude přes soud! Uvidím, jak rozházíte všechny peníze za právníky
Dalibore… Maruška mu položila ruku na zápěstí. Dali, prosím tě, pojďme se rozvést v klidu. Ty jsi přece dobrák, vím to…
Dalibor zavrtěl hlavou.
No dobře, ale už nejsi můj bratr, Radime Matějoviči.
Chtěli jsme tě ještě o něco poprosit.
No? Co ještě?
Nech mi byt po rozvodu, Dali! Maruška ho okouzlila úsměvem a hladila ho po zápěstí. Evička je na to tady tak zvyklá, má spoustu kamarádů ve škole… Kdybychom museli dělit byt, na nový bychom neměli a museli bychom zpět na venkov…
Dalibor si položil bradu na sepnulé ruce a zamyslel se. Maruška spustila ještě sladší melodii:
Dali, zlato mé… Udělej Evičce radost. Vidíš, jak sis vydělal, určitě vyděláš zas! Prosím, Dali, Evička je tvoje jediné dítě! Snažím se přece jen kvůli ní
Už dost, Maruško, zarazil ji Dalibor. Mám lepší nápad.
Jaký? Maruška už měla jiskřící oči. Chceš nám nechat i auto? To by Evička byla nadšená!
Evička bude bydlet se mnou.
Cože?! nevěřila vlastním uším Maruška. To ti přeskočilo? S dětmi neumíš, pořád jsi na cestách… Ani neví, jak se jmenuješ!
Teď si to ověříme, zakončil Dalibor a zamířil ke dveřím.
Za dvě minuty se vrátil, vedl desetiletou dívku za ruku. Dívka, právě přešla do čtvrté třídy, držela otcův stisk pevně a zářila úsměvem.
Proč jsi ji přivedl? Chceš, aby i ona viděla hádku?! vyštěkla zlostně Maruška.
Dalibor nereagoval. Posadil se na své místo v kuchyni, Evičku si vzal na klín a začal klidně mluvit:
Evičko, princezno, mohu se tě na něco zeptat?
Jistě! rozzářila se dívka, nadšená tátovou pozorností.
Slib, že budeš odpovídat upřímně! Budu s tebou mluvit stejně jako s dospělou.
Už jak v kanceláři s pány, že?
Přesně tak.
Dívka přikývla, v očích napětí a radost z vážnosti okamžiku.
Ubližuje ti maminka? Byla na tebe v posledním týdnu někdy zlá nebo tě nějak uhodila?
Evička zrozpačitěla a uhnula pohledem. Prsty si nervózně hrála s okrajem šatů.
Co si to dovoluješ?! vyjekla Maruška. Nech tu holku na pokoji!
Mlč, Maruško. Mluvím s Evičkou, natočil Dalibor dceři tvář k sobě a pohladil ji po vlasech. Neboj se, princezno, slíbila jsi pravdu.
Dívka přikývla, v očích se jí zatřpytily slzy. Objala tatínka kolem krku, tiše mu do košile šeptala:
Ano, třikrát mě plácla. Poprvé kvůli trojce, podruhé za rozlité mléko… a potřetí, když jsem křičela na strejdu Radima. Líbali se spolu, když jsi byl pryč…
No nepadej, holčičko, teď už jsem tady… Teď už ti nikdo neublíží.
Lže! vypálila Maruška. Ani jsem se jí nedotkla…
Takže byt i auto bys chtěla získat pro dobro dcery? ušklíbl se Dalibor. Evičko, ještě jedna otázka:
Dobře
Kdybys měla vybrat, s kým chceš bydlet: se mnou, nebo s maminkou, koho by sis vybrala?
Evička na moment nevěděla, kam s očima; střídavě hleděla na otce a pak na Marušku, která se snažila dceru přesvědčit nataženýma rukama.
Tatínku, slíbíš, že už nikdy na dlouho neodjedeš?
Slibuju! odpověděl bez rozmýšlení Dalibor.
Pak chci bydlet s tebou, tatínku.
Maruška vyjekla, nadzvedla se k dceři, ale Dalibor ji stáhl pevně k sobě a ochránil. Radim celou dobu stál vzadu a neměl odvahu zasáhnout.
Tak, Maruško, je řečeno. Evičku už neuvidíš. řekl klidně Dalibor a odešel s dcerou do jejího pokoje.
Za pár minut Evičce pomohl sbalit věci. Naštěstí měl pořád kufr po cestě připravený. Dalibor s dcerou šli do hotelu na druhém konci Prahy, kde často bydlel pracovně.
…Za pár měsíců rozhodl soud. Protože Maruška ani její nový muž neměli stálý příjem, bydlení ani možnosti vést výchovu, soudce rozhodl, že Evička zůstane s otcem. Sama dívka souhlasila, že chce žít jen s tátou.
Dalibor rozdělil byt tak, jak plánoval, a svůj podíl prodal. S matkou mohla Evička být o víkendech, ale bydlela jen s otcem v jejich nové garsonce. Dalibor změnil pracovní rozvrh zmizely dlouhé pracovní cesty, program přizpůsobil tak, aby s Evičkou trávil dost času. A Evička se začala zase smát což bylo víc než jakákoliv koruna nebo práce.
