Pošly nám slunečné a teplé počasí, a tak jsem se rozhodl využít chvíli vyvětrat si polštáře a deku. Polštáře byly papírové pytlíky naplněné pilinami a deka starý nástěnný kober z jelením motivem. Natáhl jsem ho na provaz mezi dvěma stromy a nedaleko postavil dřevěnou lavičku pokrytou červeným koženým potahem, na kterou jsem rozložil své domácí polštáře.
Jarmila byla na ulici už přes rok. Jejím snem bylo našetřit peníze, získat zpět ztracené doklady a vrátit se domů do jižní Moravy, kde na ni čekala rodina a obyčejný život. Mezitím musela přebývat v opuštěné lesní chýši, která kdysi stála uprostřed hustého lesa. Ten les už ale místo toho tvořila obrovská skládka odpadů.
Zpočátku byl zápach sotva cítit, ale s každou hodinou hromadily se hromady odpadu rychleji než během dní. Všude se vyhazovalo: stavební trosek, rozbité nábytek, staré šaty, rozbité nádobí. Tak jsem si podělal malou skříňku, opotřebovaný puf a dokonce dřevěnou truhlu s odhozeným oblečením, které někdo považoval za k ničemu.
Později začaly přijíždět dodávky z supermarketů vykládaly prošlé potraviny. Po důkladném třídění se občas našly jedlé zeleniny, ovoce a i zmražené polotovary. Voda však byla vzácná. Musela se čerpat ze špinavé řeky a filtrovat přes hadry a uhlí, které jsem sbíral v odpadové kupě.
Dřevo na topení bylo na dně rozbité kmene ležely všude, takže ohřívání kamny nebyl problém. Dny se slévaly v jednotnou rutinu a šetřit i jen trochu peněz bylo výjimečné. Mince v kapsách vyhozených šatů byly zřídka, a když se našel nějaký peněženka, byl to poklad století.
Jedné noci mě probudil zvuk blížícího se auta. To se stávalo často lidé přinášeli odpad pod rouškou noci, aby se nepoznali. Tentokrát však něco vypadalo divně. Vozidlo bylo velké, luxusní terénní automobil, téměř jako SUV. Ve měsíčním světle připomínalo zvíře na kolech.
Muž z vozu pomalu vystoupil, vytáhl obrovský válec z kufru a zatáhl ho hlouběji do hromady.
Možná je to střešní krytina? Mohl bych opravit střechu Déšť se blíží, pomyslel jsem si a tiše mu povídal: Pospěš, rychle to odlož!
Muž položí válec do jámy mezi odpadové hromady, rozhlédne se, jako by přehodnocoval situaci, pak mávl rukou a vrátil se k autu. O pár minut později motor zakřičel a auto mizelo ve tmě.
Konečně, vydechl jsem a začal se převlékat do pracovního oblečení.
Obout jsem si obrovské gumové boty a vkročil na dvůr. Obloha už svítila, vzduch voněl po lesích. Vzpomněl jsem si na mýtinu za kopcem, kde ráno rostou houby stojí za to podívat se.
U místa, kde muž zanechal válec, jsem čekal pás střešní krytiny nebo silný polyethylen. Místo toho jsem našel na zemi pečlivě svinutý koberec. Ne jakýkoli připomínal ty, co zdobily bohaté domy.
Páni styl českého venkova, tak krásný a těžký. Škoda, že to není na střeše, řekl jsem zklamaně, pak dodal: Možná si ho vezmu? Složený napůl by byl lepší matrací než ty pilinové pytlíky.
Nápad se mi zalíbil a rychle jsem k němu přiběhl. Pokusil jsem se ho zvednout byl příliš těžký. Pak jsem opatrně zatáhl za okraj a rozvinul. A v tom jsem uslyšel něčí vzlykání uvnitř!
Většinou jsem během svého roku na ulici viděl divné věci, ale poprvé jsem se opravdu lekal, až se mi třásly kolena. Přistoupil jsem blíž a zavolal:
Kdo tam je?
Ticho. Pak znovu vzlykání a slabý ženský hlas:
Jsem Běla
Šťouchaje okraj koberce, konečně jsem osvobodil ženu. Vyklouzla ven, snažila se převrátit a tiše vzlykala.
Drž se, pomůžu ti! vykřikl jsem a běžel k ní.
Jakmile byl koberec rozložený, na zemi ležela drobná, hubená žena v slušném oblečení, s modřinou na čele. Zmateně se rozhlédla a řekla:
Kam mě to přivedl? Na skládku? Takhle
Bez slova jsem ji podpořil a pomalu vedl do své chýše. Posadil jsem ji na židli, šel se převléknout do čistých šatů, zatímco ona, teprve si uvědomivší, že je zachráněna, tiše vzlykala:
Jsem naživu chtěl mě pohřbít živou a zničil i svůj milý koberec
Nastavil jsem varnou konvici, vytáhl bylinky z šuplíku, uvařil silný čaj a přinesl šálek hostu.
Jmenuji se Jarmila Nováková, představila se. Bývalá učitelka českého jazyka a literatury.
Jste žena? zeptala se překvapeně, přičemž si všimla mého krátkého účesu a mužského oblečení.
Ano, tak to prostě je povzdechl jsem. Přišla jsem do Prahy, chtěla jsem pracovat jako vychovatelka. Na nádraží mi ale přišli lupiči. Všechno taška, peníze, doklady
Proč jste nešla na policii? zeptala se Běla přísně.
Šla jsem. Řekli mi, že musím vše vyřídit na velvyslanectví. Konzulátní poplatky, papírování nic nemám. Bez peněz nemůžu.
Běla se na mě upřeně podívala. V očích se mihla vlna soucitu.
Skutečně není žádná pomoc? zeptala se. Já neznám žádné takové služby. povzdechl jsem. A teď mi řekni, jak jsi skončila v tom koberci?
Na otázku Běla zase zakoktala a rozplakala se:
Život se takto zvrátil Ach, jak se to mohlo stát
Zašeptal jsem si:
Proč jsem se ptala
Běla si otřela slzy, narovnala se a podívala se na mě s odcizením nebo podrážděním:
Proč bych ti měla pomáhat? Neznáš mě! Až se dostanu ven, udělám takový skandál, že na mě nezapomenou! A ty přemýšlej, jak můžeš vůbec takhle žít?
Sklonil jsem oči, cítil vinu za svůj chudý život, své špatné šaty, tuto chýši, která se nyní zdála být téměř palácem ve srovnání s tím, co skrýval koberec.
Běla dopila čaj, nadechla se a jakoby mluvila k někomu neviditelnému:
Je to v pořádku Dospěji k tobě přikývla a sevřela pěstí do vzduchu, jako by už čekala svého útočníka.
Venku se rozednil úsvit. První paprsky slunce prosvítily prachové částice ve vzduchu.
Bělo, žiješ tu dlouho? Víš, jak se dostat na dálnici? zeptala se pomalu vstávajíc ze židle.
Samozřejmě, přikývl jsem. Tak pojdeš se mnou? nařídila spíše než zeptala.
Vyšla z chýše a protáhla ramena úsvit byl chladný a já byl jen v tenkém vlněném obleku.
Vezmi si svetr nebo bundu, navrhl jsem, ale Běla zamrkala nos: Nehrozí mi mráz. Jen mě vezmi k silnici to je vše.
Dálně odtud není, odpověděl jsem a kráčel vedle ní. Jak to zvládneš s tím zraněním?
Když chceš žít, naučíš se zvládat, dítě. Ved’ mě dál, nebrzdíš, řekla stará žena a opřela se o můj paži.
Cestou si Běla stěžovala:
Co tady udělali? Kácí les a nechávají ho takto. Žádné sady, žádné nové výsadby. Všechno spotřebovali a odešli! Štve to na pohled!
Dorazili jsme k dálnici rychle. Běla zadržela, přikývla a pustila mou ruku:
Tak to je, Bělko. Od tady už sama. A já pokusím se ti pomoct.
Otočil jsem se a šel zpátky, přemýšlejíc:
Zajímavá žena. Kráčí jako královna, hlas jistý a přísný. Buď podnikatelka, nebo bývalá šéfka. Ale teď to nehraje roli. Když pomůže, budu vděčný po celý život.
Doma jsem pokračoval v běžných činnostech: rozechlápal jsem kamna, vařil čaj, bral mouku ze spíže a pekl placky. Nalil jsem vroucí vodu na hromadu drobného těsta, osolil, vyválel lahví a smažil na staré pánvi.
To bude chutnat, pomyslel jsem, když se placky zlatavě zbarvily.
Právě v tu chvíli se dveře chýše roztrhla. Běla stála ve dveřích, třásla se zimou, tvář měla bledou a ruce sevřené kolem boku.
Bělko, pomoz mi
Popral jsem jí paži, opatrně ji posadil na lavičku. Ležela svinutá, sténala:
Bolí to, bolí Nemůžu hladovět, nemůžu zůstat venku v zimě! A ti řidiči! Nikdo se neozval, až na jednoho. Řekl jsem mu: Veď mě do Starého Města! A on se ptá: Jak zaplatím? Babičko, rozumíš?! Kdo jsem? Nikoho!
Běla plakala a já jí podal polovinu ještě teplé placky.
Je to z prošlých zásob? zeptala se podezřívavě.
Ne, jenom vyhozené. Někdy se v mouku dostanou brouci prosejeme a zalijeme vroucí vodou. Dostanete něco jako domácí a chutné.
No, překvapil jsi mě! Běla zmlkla, přemýšlela o tom, co slyšela. Neviděla jsem nic takového za sto let a už nebudu chtít.
Je ti skoro devadesát? zeptal jsem se.
Skoro. A co teď? Nemůžeš se dostat do města. A doma žádný domov. Jen ten podvodník, co mě hodil jako pytel písku.
Nechceš chodit pěšky? poznamenal jsem. To by ti bylo moc těžké.
V tom okamžiku jsem zahlédl známý terénní automobil před oknem. Zastavil u skládky, jako by něco hledal. Okamžitě jsem poznal toho muže, který přinesl Bělu.
Babičko, ticho! špitl jsem. Vrací se!
Běla zvedla obočí, ale já už uchopil její ruku, položil ji na zem a přitiskl koleno:
Není šepotu! Může nás slyšet.
Běla se zachvěla, ale zůstala stát. Venku muž obcházel hromady odpadu, rozhlížel se a šel směrem k chýši. Přitiskl jsem prst na rty, pomohl Běle sestoupit do sklepa, zavřel jej překladkou a čekal.
Když zaklepalo na dveře, nadechl jsem se a otevřel. Stál tam vysoký, dobře oblečený muž s výrazem, že nic kolem něj nestojí.
Dobrý den, pozdravil a podíval se na mě s pohrdavým pohledem. Bydlíte tady?
Naprosto, odpověděl jsem, snažíc se zachovat klid.
A v noci také? pokračoval. Slyšeli jste něco podivného? Našli jste něco zvláštního?
Co jste ztratil? zeptal jsem se, jako bych nic neví.
Muž si poškrábal hlavu: Ztratil? To by se dalo říct
Takže jste tu spal? pokračoval.
Ano, řekl jsem to.
A neviděli jste nic zvláštního včera v noci?
Ne, odpověděl jsem klidně, snažíc se neukázat nervozitu. Jen psi neštěkali jako obvykle. Jinak všechno bylo v pořádku.
Podíval se na mě soustředěně, jako by se snažil najít pravdu v mých očích, pak tiše odešel k autu a podíval se na chýši. Stál jsem u okna, dokud neodjel. Pak jsem otevřel sklepní výtah.
Běla, povzdechnutá, vyšplhala ven. Sevřela se za břicho, už neplakala, jen se hněvala:
Neuvěřitelné! Vrátil se pro mě Podvodníku! Ale ty, Bělko, jsi dobrá holka zachránila jsi mi život dvakrát!
Kdo je on pro tebe, Bělo? nemohl jsem se ubránit otázce.
Zeť, a ne ledajaký podvodník! Moje dcera zemřela a on teď chce získat moje dědictví. Už jsem mu řekla, že nic nedostane.A tak jsem se vydal na dloukou cestu domů, s vědomím, že i v nejtemnějších chvílích může jedinec změnit osud druhých.
