Ahoj, poslouchej, co se stalo na posledním oslavě narozenin Marušky. Obě jsme studovaly spolu na střední průmyslové škole v Brně.
Maruška širokým gestem pozvala všechny, kdo se dají dorazit, ale spousta holíček letěla na víkendové návštěvy do vesniček. Jarmila, plachá a tichá, se rozhodla využít pozvání.
Nebyla zvyklá nikam chodit, a navíc jí právě nedávno osmnáct, stejně jako Marušce. Jenže místo toho, aby si slavila s přáteli, zůstala doma.
Neměla žádné kamarádky, a rodiče ji přesvědčili, aby zůstala doma s babičkou a dědečkem.
Tak to je, pomyslela si smutně, narozeniny, ať už je to pět nebo osmnáct, jsou pořád samé.
Jasně, Jarmila milovala rodinu, ale neviděla, kdy se konečně stane dospělou a samostatnou. Kdy už nějaký kluk zaznamená její nenápadnou krásu a jemnost?
Toužila po lásce, ale styděla se. Nebyla tak nápadná jako Maruška nebo její kamarádka Světlana.
Ty holky se rády barvily, nosily moderní oblečení, občas i odvážně, hlavně při školních večírcích, a učitelé jim často říkali, že je to moc. Jarmilu ale vždycky vybírala mamka, a babička jí vázala svetry.
Jarmila si stěžovala, že vnoučata moc nechtějí nosit staré věci. A ona sama se prostě nechtěla ukazovat v babiččiných staromódních svetrech, nosila je jen doma a to jen když byl mrazivo.
Dnes se u Marušky sešly holky i kluci ze školy dvanáct chlapců. Když se jídlo podařilo a začala se tančit, Jarmila vyšla z bytu a posadila se na lavičku před vchodem.
Nikdo si ani nevšiml, že odešla. Byla stydlivá, a kluci jí vůbec nevěnovali pozornost. Možná to bylo právě to, co ji nejvíc trápilo.
Mrkla na hodiny.
Měla bych už jít, mamka se asi začíná bát, pomyslela si. Slíbila jsem, že nepřijdu pozdě
Najednou z vchodu vyběhl chlapec, ale nebyl z Maruškiných hostů. Posadil se na kraji lavičky a smutně pohlédl na okna Maruškina byt na druhém patře, odkud se nese veselá hudba a smích.
Jsi odsud? zeptal se najednou Jarmilu. Přikývla k oknu.
A co tam Maruška? Tančí? Veselí se? zeptal se znovu s těžkýma očima.
Tentokrát Jarmila našla odvahu:
Co? Slyšíš to? Jo, pořád se baví
Tak to je přece důvod k oslavě, odpověděl chlap. Já jsem si to vůbec neuvědomil, slavil jen čaj s dortem s rodinou, jako v mateřské
Jarmila zvedla obočí.
Já taky takhle. Jsi její kamarád? kývla směrem k oknům.
Spíš ne, spíš ano. Rád bych s ní byl kamarád, ale ona mě vůbec nebere v potaz. Dokonce mě nezavolala na narozeniny. My jsme sousedé, vidí, jak se chovám
Chlapec zmlčel. Jarmila povzdechla a najednou řekla:
Neboj se. Já si taky všechno přeju, ale je to zbytečný. Nikdo si toho vůbec nevšimne. Jsem jako neviditelná. Co jsem, co ne, je to všem jedno
Hele, to snad není pravda, snažil se Jarmilu uklidnit. Máš pravdu, jsou tací lidé jako my. Šťastní jsou jen ti, co mají štěstí
Ne, ne tak. Jsem jen nenápadná, nevtíravá. Možná je to i výhoda, dává mi to svobodu, řekla.
Myslíš? překvapilo ho to. Jmenuju se Pavel. A ty?
Jarmila.
Po chvilce dál poslouchali hudbu a občas koukali do oken, doufajíc, že Maruška vyjde a pozve je dovnitř na tanec. Ale nikdo je nevolal.
Ráda jsem tě poznala, řekla Jarmila slušně. Musím jít domů, slíbila jsem, že se nezdržuji
Počkej, odvedu tě až na zastávku, navrhl Pavel.
Prošli parkem, povídali se a tiše se usmívali. Pavel si všiml, že Jarmila se rozsvítí, když se na ni dívá, a že její tvář má růžovou barvu a roztomilé děrky v tvářích. Začal vyprávět vtipy a příběhy ze svého mládí, jen aby slyšel její zvonivý smích a mohl zůstat u ní déle.
Došli k zastávce. Jarmila poděkovala a chtěla odejít, ale Pavel nechtěl, dokud neusedla do autobusu. Náhodou ji první autobus míjí a nakonec nastoupí na druhý
V autobusu mávla Pavlovi rukou, jako by byli starými přáteli. Ten ještě chvíli stál na zastávce, nechtěl odejít. Ta roztomilá holka s výraznýma očima a děrkami v tvářích ho zcela okouzlila.
Pavel se otočil a šel domů, ale najednou si uvědomil, že by ji chtěl znovu potkat. Nebyl si ale jistý, jak ji kontaktovat neměl ani telefon ani adresu. Trochu trapně, co?
Ráno se Pavel probudil, rychle se vydal k Marušce, vyšplhal po schodech a zaklepal na její dveře.
Maruška otevřela, zamračila se a řekla:
Co zase chceš, Pavle? Nejsem s tebou na procházce, říkala jsem ti to
Ne, ne chtěl jsem tě pozvat Ale potřebuji číslo tvé spolužačky. Včera byla u tebe. Musím jí něco předat Zanechala to na lavičce Dej mi prosím číslo.
Čí? zeptala se Maruška.
Jarmily.
Jarmila? Kdo to? zamyslela se na chvíli. Ah, Jarmíla Dobře, počkej.
Po pár minutách Maruška podala Pavlovi papírek.
Na Růžku. No, Jarmílo, tiše A kdy to bylo? usmála se a zavřela dveře.
Šťastný Pavel, jako s amuletem v ruce, běžel domů. Celý den si připravoval, co řekne, a byl nervózní. Večer zavolal Jarmile.
Pozval ji zase na procházku a slíbil zmrzlinu. K jeho údivu Jarmila souhlasila s radostí.
Její hlas po telefonu byl ještě jemnější a příjemnější, jako by opravdu čekala na ten hovor
Prošli parkem, jedli zmrzlinu a hodně se o sobě dozvěděli. Jejich povahy a zájmy se ukázaly být podobné.
Teď tě pozvu já, řekla při rozloučení s úsměvem. Příště ne do parku, ale do kina. Co říkáš?
Od té chvíle Jarmila a Pavel už se neoddělují. Chodí do kina, na výstavy, dokonce spolu cestují. Po roce už jsou považováni za snoubenky.
O dva roky později se vzali.
Jarmilina matka křičela, že je to moc brzy. Babička však řekla:
Skvělá, Jarmílo. Našla jsi svůj osud a vzala se. To je vážné. Neměj výměny chlapců. S Pavlem budeš mít dobrého muže, postará se o tebe jako o dítě. Co víc chtít?
Taková to je ta tichá, smály se spolužačky. První, kdo se oženil, a je šťastný jako světlo.
Oba dva se zářili. Jarmila a Pavel našli v sobě vzájemné porozumění, péči a lásku, o které tak snili.
Roky naopak vzpomínají na tu lavičku před vchodem, která je spojila na celý život
Mějte se krásně!
