Vzpomínám si, jak Božena ve svých pětatřiceti letech považovala, že už nezažije ženské štěstí, ale osud rozhodl jinak. Sešli jsme se, když nám oběma bylo už téměř čtyřicet. V té době jsem byl tři roky vdovcem. Božena nikdy nebyla vdaná, přesto porodila syna. Jak se říká v lidu porodila pro sebe. V mládí prožila románek s pohledným černovlasým Pavlem, který jí sliboval sňatek a okouzlil mladou Boženu. Podlehla těm slibům, jež se ukázaly jako prázdné. Později vyšlo najevo, že ten nápadník z velkého města byl ženatý.
Dokonce k Boženě přišla Pavlova zákonná manželka s prosbou, aby dívka nerozbíjela cizí rodinu. Mladá a nezkušená Božena ustoupila. Dítě se však rozhodla ponechat si.
Tak se stalo. Božena porodila Martina. Syn se stal pro ni jedinou útěchou a radostí. Martin byl dobře vychován, skvěle se učil. Po škole nastoupil na ekonomickou univerzitu. Několikrát jsem Boženu navštívil a navrhl, abychom spolu žili. Žena však váhala, i když se jí líbil. Styděla se za svého syna a za touhu být konečně šťastná.
Jednoho večera se Martin rozhodl promluvit s matkou. Řekl, že proti tomu nic nemá: Mami, stejně už doma nebudu bydlet. Strýc Václav je spolehlivý muž. Jen ať tě neubližuje. Pro mě je hlavní, abys byla šťastná. Můj syn Tomáš byl také proti tomu ne.
Tak jsme se dali dohromady. Vzali jsme se a uspořádali malou oslavu. Božena pracovala ve vesnické knihovně a já jako agronom. Společně jsme vedli domácnost, chovali zvířata a obdělávali zahradu. Milovali jsme se a respektovali, i když nám Bůh nedopřál společné děti.
Oba synové se oženili a my jsme se dočkali vnuků. Na svátky jsme vždy připravovali dárky pro děti a vnuky domácí vejce, mléko, smetanu, vepřové i kuřecí maso. V naší chalupě se o svátcích scházelo hodně hostů. Seděli jsme s Boženou u stolu, radovali se a těšili, že máme s kým slavit.
Jen večer, když jsme starší manželé šli spát, každý si potichu myslel: odejít z tohoto světa první a nikdy se necítit osamělý.
Léta si vzala své. Jednoho dne přišla pohroma. Ráno Boženě nebylo dobře, právě když začala vařit polévku v kuchyni. Starší žena upadla. S pomocí sousedů jsem zavolal sanitku. Lékaři řekli, že Boženu postihl záchvat mrtvice. Všechny funkce zůstaly, až na jednu Božena už nemohla chodit. Martin s manželkou přijeli navštívit matku, dali peníze na léky a odjeli.
Najal jsem auto a když manželku propustili z nemocnice, s pomocí souseda jsme ji odnesli domů.
Všechno bude v pořádku, těšil jsem ji, jen žij. I kdybys jen seděla a povídala si se mnou. Jen žij. Já všechno zvládnu. Jen mě neopouštěj, moje holubičko!
Dobře jsem o ni pečoval. Po měsíci už seděla na vozíku a pomáhala mi v kuchyni. Dál jsme vše dělali společně loupli brambory a mrkev, přebírali fazole, dokonce pekli chléb. Večer jsme probírali, jak zvládneme zimu. Před námi byla zima a já už neměl sílu na štípání dřeva.
Možná by nás děti vzaly na zimu k sobě a na jaře a v létě bychom si poradili sami.
O víkendu přijel Martin s manželkou. Nevěsta Hana si prohlédla celou místnost a prohlásila: Budete se muset, holubičky, rozdělit. Matku si vezmeme příští týden. Ať si pokoj připravím a přijedeme.
A co já? zašeptal jsem rozpačitě. My jsme se nikdy nerozdělili. Děti, jak to tak může být?
To bylo dříve, když jste měli sílu na hospodářství a mohli se o sebe postarat sami, ale teď je všechno jinak. Ať vás vezme i váš syn k sobě. Nikdo vás oba brát nebude.
Martin s manželkou odjeli. My s Boženou jsme hořce vzdychali a přemýšleli, co dál. Každý z nás při usínání doufal, že se už neprobudí, aby tohle neviděl.
Příští víkend přijeli oba synové a začali balit věci. Seděl jsem u Boženina lůžka, díval se na ni, vzpomínal na mladá léta a plakal. Přitiskl jsem se k nemocné ženě a zašeptal: Promiň, Boženo, že se to tak stalo. Někde jsme v dětech výchovu zanedbali. Rozdělují nás jako zbytečná koťata. Promiň. Miluji tě.
Božena chtěla pohladit mou tvář, ale už na to neměla sílu. Odešel jsem a utíral si slzy rukávem. V autě už jsem je neutul.
Pak syn s manželkou a sousedem zabalili Boženu do deky a vynesli ji z chalupy nohama napřed. Nemocná žena si pomyslela, že je to symbolické. Nebránila se, její život skončil, když jsem odjel. Chtěla jen nedožít do večera.
Uplynul týden. Krásného podzimního dne, právě na svátek svatého Václava, se jejich přání splnilo. Božena a já jsme se setkali v jiném světě.
Z toho jsem se naučil, že láska vydrží všechno, ale rodina by nikdy neměla rozdělovat staré rodiče, protože osamělost je to nejhorší, co může člověka potkat. Vážit si společných chvil je nejdůležitější lekce, kterou jsem si z tohoto života odnesl.Vzpomínám si, jak Božena ve svých pětatřiceti letech považovala, že už nezažije ženské štěstí, ale osud rozhodl jinak. Sešli jsme se, když nám oběma bylo už téměř čtyřicet. V té době jsem byl tři roky vdovcem. Božena nikdy nebyla vdaná, přesto porodila syna. Jak se říká v lidu porodila pro sebe. V mládí prožila románek s pohledným černovlasým Pavlem, který jí sliboval sňatek a okouzlil mladou Boženu. Podlehla těm slibům, jež se ukázaly jako prázdné. Později vyšlo najevo, že ten nápadník z velkého města byl ženatý.
Dokonce k Boženě přišla Pavlova zákonná manželka s prosbou, aby dívka nerozbíjela cizí rodinu. Mladá a nezkušená Božena ustoupila. Dítě se však rozhodla ponechat si.
Tak se stalo. Božena porodila Martina. Syn se stal pro ni jedinou útěchou a radostí. Martin byl dobře vychován, skvěle se učil. Po škole nastoupil na ekonomickou univerzitu. Několikrát jsem Boženu navštívil a navrhl, abychom spolu žili. Žena však váhala, i když se jí líbil. Styděla se za svého syna a za touhu být konečně šťastná.
Jednoho večera se Martin rozhodl promluvit s matkou. Řekl, že proti tomu nic nemá: Mami, stejně už doma nebudu bydlet. Strýc Václav je spolehlivý muž. Jen ať tě neubližuje. Pro mě je hlavní, abys byla šťastná. Můj syn Tomáš byl také proti tomu ne.
Tak jsme se dali dohromady. Vzali jsme se a uspořádali malou oslavu. Božena pracovala ve vesnické knihovně a já jako agronom. Společně jsme vedli domácnost, chovali zvířata a obdělávali zahradu. Milovali jsme se a respektovali, i když nám Bůh nedopřál společné děti.
Oba synové se oženili a my jsme se dočkali vnuků. Na svátky jsme vždy připravovali dárky pro děti a vnuky domácí vejce, mléko, smetanu, vepřové i kuřecí maso. V naší chalupě se o svátcích scházelo hodně hostů. Seděli jsme s Boženou u stolu, radovali se a těšili, že máme s kým slavit.
Jen večer, když jsme starší manželé šli spát, každý si potichu myslel: odejít z tohoto světa první a nikdy se necítit osamělý.
Léta si vzala své. Jednoho dne přišla pohroma. Ráno Boženě nebylo dobře, právě když začala vařit polévku v kuchyni. Starší žena upadla. S pomocí sousedů jsem zavolal sanitku. Lékaři řekli, že Boženu postihl záchvat mrtvice. Všechny funkce zůstaly, až na jednu Božena už nemohla chodit. Martin s manželkou přijeli navštívit matku, dali peníze na léky a odjeli.
Najal jsem auto a když manželku propustili z nemocnice, s pomocí souseda jsme ji odnesli domů.
Všechno bude v pořádku, těšil jsem ji, jen žij. I kdybys jen seděla a povídala si se mnou. Jen žij. Já všechno zvládnu. Jen mě neopouštěj, moje holubičko!
Dobře jsem o ni pečoval. Po měsíci už seděla na vozíku a pomáhala mi v kuchyni. Dál jsme vše dělali společně loupli brambory a mrkev, přebírali fazole, dokonce pekli chléb. Večer jsme probírali, jak zvládneme zimu. Před námi byla zima a já už neměl sílu na štípání dřeva.
Možná by nás děti vzaly na zimu k sobě a na jaře a v létě bychom si poradili sami.
O víkendu přijel Martin s manželkou. Nevěsta Hana si prohlédla celou místnost a prohlásila: Budete se muset, holubičky, rozdělit. Matku si vezmeme příští týden. Ať si pokoj připravím a přijedeme.
A co já? zašeptal jsem rozpačitě. My jsme se nikdy nerozdělili. Děti, jak to tak může být?
To bylo dříve, když jste měli sílu na hospodářství a mohli se o sebe postarat sami, ale teď je všechno jinak. Ať vás vezme i váš syn k sobě. Nikdo vás oba brát nebude.
Martin s manželkou odjeli. My s Boženou jsme hořce vzdychali a přemýšleli, co dál. Každý z nás při usínání doufal, že se už neprobudí, aby tohle neviděl.
Příští víkend přijeli oba synové a začali balit věci. Seděl jsem u Boženina lůžka, díval se na ni, vzpomínal na mladá léta a plakal. Přitiskl jsem se k nemocné ženě a zašeptal: Promiň, Boženo, že se to tak stalo. Někde jsme v dětech výchovu zanedbali. Rozdělují nás jako zbytečná koťata. Promiň. Miluji tě.
Božena chtěla pohladit mou tvář, ale už na to neměla sílu. Odešel jsem a utíral si slzy rukávem. V autě už jsem je neutul.
Pak syn s manželkou a sousedem zabalili Boženu do deky a vynesli ji z chalupy nohama napřed. Nemocná žena si pomyslela, že je to symbolické. Nebránila se, její život skončil, když jsem odjel. Chtěla jen nedožít do večera.
Uplynul týden. Krásného podzimního dne, právě na svátek svatého Václava, se jejich přání splnilo. Božena a já jsme se setkali v jiném světě.
Z toho jsem se naučil, že láska vydrží všechno, ale rodina by nikdy neměla rozdělovat staré rodiče, protože osamělost je to nejhorší, co může člověka potkat. Vážit si společných chvil je nejdůležitější lekce, kterou jsem si z tohoto života odnesl.
