Martino, už jsem doma! Přivítej mě!
L-Luboši?! Ty jsi zpátky tak brzy? Vždyť jsi měl přijet až za tři dny…
Z chodby vykoukla asi třicetiletá žena v narychlo sepném saténovém župánku, zmateně civíce na manžela u dveří.
Chtěl jsem tě překvapit, Martinko. A myslím, že se mi to povedlo! Nebo snad nejsi ráda? vysoký, širokoplecí muž se culil doširoka, nadšený ze svého efektu.
Samozřejmě že jsem ráda! Pojď rovnou do kuchyně, ohřeju ti něco k jídlu…
Luboš se spokojeně usmíval a zamířil do kuchyně. Tam na něj čekal jakýsi sváteční stůl: jahody, čokoláda, večeře právě vytažená z trouby… Všechno jako na míru pro něj.
No teda, Marto, ty jsi hospodyně! Jak jsi jen věděla, že přijedu? Ty jsi přímo vizionářka!
Naložil si pořádnou porci, navrch ještě kopec, a začal s chutí baštit. Manželka se k němu pořád neměla, ale Luboš ji nevolal: beztak si jde obléct nějaké krásné šaty. Snaží se…
Luboši, já… My…
Tvoje svíčková je zase bomba, Martino! A ten salát, a palačinky klidně bych si olízl prsty… Tomáši?!
Luboš se otočil a spatřil Martinu, která vodila za ruku jeho mladšího bratra Tomáše. Martina chvíli těkala očima po podlaze, zatímco Tomáš, v kraťasech a triku, si mnul nos, jako by ho právě vytáhli z postele.
Jo, Luboši, jsem to já. Nazdar, brácho…
Nazdar. Tak povídejte, co se tady přesně děje? I když… Myslím, že to asi už nemá cenu vysvětlovat.
Luboši, já… Chtěla jsem ti už dávno říct. Miluju tvého bratra Tomáše a chci být jen s ním. Promiň. Martina to vychrlila skoro jedním dechem a hodila po manželovi pohled zpod řas.
Lubošovi vypadl z rukou talíř, zbytek svíčkové se rozprsknul na podlaze s cinknutím.
A vy dva jste… právě teď…
Jo. Přímo teď jsme byli spolu.
Výborně, naprosto skvělé, Martino! No a ty, Tomáši, tobě taky patří zvláštní gratulace! Moji drazí… Tak proto jsem měl dneska sváteční večeři… Jsem rád, že už mi to všechno dává smysl.
Martina radši pořád zírala do země, připravená na to, že jí každou chvíli selže odvaha.
A co Zuzka? Co s malou? Ví o tom?
Ne, ona o tom nemá tušení.
A kde teď je?
U sousedky, kouká na pohádky.
A často ji takhle posíláš k sousedce?
Asi půl roku…
Luboš už nebyl schopen položit další otázky. Ani emoce mu nějak došly poté, co se vracel domů přes půl republiky, neměl sílu dělat scény. Nikdy nebyl nějaký hádavý typ, spíš klidný chlapík do pohody. Pravda, když ho někdo naštval moc, měl co dělat, aby se ovládl ale to byla opravdu výjimka. A tohle… to bylo jiné. Čekal by všechno, jen ne tohle. Zmohl se jen na chvilku bezradnosti.
Za deset minut vás tu nechci ani jednoho vidět. Čas běží. pronesl Luboš a napil se čaje. Bratra si přitom ani nevšiml.
Co na něm sakra ta Marta vidí? Vypadáme skoro stejně, i mateřské znaménko máme na stejném místě Práci se vyhýbá jako čert kříži, rozum taky moc nepobral S tím leda ztrácí! dumal Luboš, usrkávaje čaj.
Neodejdu, dokud mi nedáš souhlas, začal se Tomáš naparovat.
Jaký souhlas? O co ti jde?
Na rozvod… Prostě Martinu pusť. Stejně tě už nemiluje.
Já to vidím, kdo koho tady miluje… ušklíbl se Luboš. Rozvod chcete? Dobře, bude rozvod, ale pěkně přes soud! Jen se na vás budu dívat, jak utrácíte za právníky všechny úspory…
Luboši… žena mu položila ruku na zápěstí. Prosím tě, pojďme to vyřešit v klidu. Ty jsi přece rozumný a dobrák, to já vím…
Luboš zakroutil hlavou.
No dobře, beru to. Ale jsi pro mě mrtvý, Tomáši.
Ehm… Chtěli bychom od tebe ještě něco…
Co zase?
Nech nám byt, Luboši! rozzářila se Martina a hladila mu ruku. Zuzka se tady tak zabydlela, má kamarádky ve škole… Kdybychom ho museli dělit nebo prodávat, na nový nemáme a museli bychom s Tomášem zpátky na vesnici…
Luboš opřel bradu o lokty a zamyslel se. A zatímco tápal, Martina spustila líbeznější tón:
Luboši, zlatíčko… Udělej to aspoň kvůli dceři. Ty se stejně neztratíš, za pár měsíců zase vyděláš balík, s tvým platem! Prosím, vždyť Zuzka je tvé jediné dítě. Dělej to pro ni…
Klid, Martino, přerušil ji Luboš. Mám jiný nápad.
A jaký? radostně zamrkala. Že nám necháš ještě i auto? To by Zuzka teda byla štěstím bez sebe…
Zuzka bude bydlet se mnou.
Cože?! vytřeštila oči Martina. To snad nemyslíš vážně! S dětmi to nikdy neuměl, pořád jsi někde na cestách… Vždyť si ani už nepamatuje, jak se jmenuješ!
To zjistíme hned, prohlásil Luboš a došel ke dveřím.
Za chvíli se objevil s holčičkou za ruku. Byla to desetiletá dívka, právě přestoupila do čtvrté třídy. Pevně držela tátu za ruku a usmívala se od ucha k uchu.
Proč ji taháš sem? Aby taky slyšela tuhle hádku?! vyjela na něj Martina.
Luboš neodpověděl. Posadil se zpátky ke stolu, vzal si dcerku na klín a začal klidně mluvit:
Zuzi, zlatíčko, můžu ti položit pár otázek?
Jasně! zazářila holčička, vděčná za pozornost od táty.
Ale slib, že mi odpovíš popravdě! Budu s tebou mluvit jako s dospělou.
Jako když mluvíš v práci s těma tvojima kolegyňama?
Přesně tak.
Holčička přikývla a otevřela pusu očekáváním.
Zuzi, mamka tě někdy bije? Uhodila tě za poslední týden?
Tohle ji zaskočilo a uhýbala očima, nervózně muchlala lem šatů mezi prsty.
To už je přes čáru! rozkřikla se Martina. Nech ji být, jsi normální?
Buď ticho, Martino. Mluvím se svou dcerou, odbyl ji Luboš a pohladil holčičku po hlavě. Neboj, Zuzi. Pamatuješ, co jsi mi slíbila?
Zuzi mlčky kývla. V očích se jí zaleskly slzy. Přitiskla se k tátovi a tiše mu zašeptala do trička:
Mamka mě třikrát plácla! Jednou za trojku, podruhé za rozlité mlíko… A potřetí za to, že jsem křičela na strejdu Tomáše. On se s ní líbal, když jsi byl pryč…
No tak, neboj se, holčičko. Já jsem tady s tebou. Teď už tě nikdo trápit nebude.
Lže! vykřikla Martina. Já bych jí neublížila…
Takže byt a auto chceš hlavně pro Zuzku? řekl Luboš s úšklebkem. Zuzi, odpovíš mi ještě na jednu otázku?
Dobře…
Kdybys měla na výběr, chceš žít s mámou nebo se mnou?
Zuzi chvíli mlčela, koukala střídavě na oba rodiče. Martina se na ni usmívala, dokonce roztáhla ruce.
A slíbíš, že už nebudeš tak dlouho pryč?
Slibuju! odpověděl Luboš bez váhání.
Tak potom chci být s tebou, tati.
Ty jedna! vyjela Martina, už se chtěla po dceři ohnat, ale Luboš ji schoval za svá záda a objal. Tomáš celou dobu poctivě stál v koutě a předstíral, že není doma.
Tak vidíš, Martino. Už svou dceru neuvidíš, prohlásil klidně Luboš, vzal Zuzku za ruku a odešli do dětského pokoje.
Za pár minut Luboš pomohl dceři s balením věcí. Jeho taška z pracovní cesty byla stále sbalená, a tak vyrazili rovnou do hotelu na druhém konci Prahy toho, který už znal z pracovních pobytů.
…Za pár měsíců byl soud. S přihlédnutím k tomu, že Martina a Tomáš neměli žadný stálý příjem, vlastní byt ani kapacity starat se o dítě, soud rozhodl, že Zuzka zůstane s otcem. A navíc holčička si to sama přála.
Luboš rozdělený byt prodal, matce zůstal víkend s dcerou, jinak bydlela Zuzka s ním v novém bytě. Luboš zcela změnil svůj program tak, aby mohl být s dcerkou co nejvíc. Tří měsíční služebky byly minulostí… A Zuzka se začala zase často smát a to bylo cennější než všechna koruna i práce na světě.
