Poslední výjezd
Od samého rána měla Tereza divný pocit, že se něco má stát.
Něco špatného…
Hned zavolala své mamince, ale Ludmila Ivanovna ji ujistila, že je vše v pořádku:
Tlak mám jak kosmonaut, hlava mě nebolí. Proč se ptáš?
Jen tak, pro jistotu… odpověděla Tereza. Dobře, musím se chystat do práce, kdyby něco, tak zavolej.
Dobře, neboj.
Po telefonátu by se měla cítit klidněji, ale tíha v srdci zůstávala a nevyzpytatelný pocit ji neopouštěl.
Tereza nemohla přijít na to, co ji tak znervózňuje žádné zjevné důvody nebyly. Ale s její prací se může stát cokoli. Navíc je pondělí a pondělky jsou prý vždy nejtěžší dny.
Dopila kávu, podívala se na hodiny půl sedmé. Rychle se oblékla, vzala si sebou svačinu a vyrazila do práce.
*****
Na stanici potkala řidiče Radka, se kterým měla dneska objíždět celé město. Jakmile Terezu uviděl, mávnul na ni s úsměvem. Ona jen přikývla, unavená.
Teri, proč jsi taková skleslá? zasmál se Radek a zapaloval si cigaretu. Stalo se něco?
Ne, Radku. Zatím nic. Ale cítím, že se něco stane, zamyšleně odpověděla.
Ale jdi! Proč tě takové myšlenky napadají takhle zrána? Nevyspala ses, co?
Tereza nic neodpověděla.
Podívala se vzhůru. Nebe bylo zatažené těžkými mraky. Brzy začne pršet.
A déšť nikdy neměla ráda…
Možná je to jen tím? Třeba nemám špatné tušení, ale prostě jen blbou náladu z počasí? Trochu se usmála, že snad konečně našla důvod své nervozity.
Ale za vteřinu se její předtucha vrátila ještě silněji.
Hlavně klidnou službu, kolegové! zakřičela mladá záchranářka, která právě proběhla kolem.
Radek se skoro udusil kouřem a když se vykašlal, zamračeně mávl na kolegyni a ta ihned vytřeštila oči.
Jejda… Omlouvám se. Úplně mi to vypadlo… zašpitla provinile,
Byla ve službě sotva týden a stále zapomínala, že přát záchranářům klidnou směnu je v Česku smůla.
Tak teď už se opravdu něco stane, zašeptala skoro neslyšně Tereza a po zádech jí přešel mráz.
Třikrát klepni na dřevo… zamručel Radek, odhodil vajgla do kovového koše.
*****
Tereza si nervózně kousala ret pokaždé, když jim dispečerka poslala nový adres na tablet s hlasitým oznámením povolání sanitky:
Muž, 35 let, silné bolesti hlavy. Podle řeči tušíme mrtvici.
To mi ještě chybělo… pomyslela si Tereza. Musí být vždy připravena na nejhorší, ale…
Každý případ prožívala, zvlášť když šlo o život a smrt. Mrtvice není žádná maličkost zvlášť dneska…
Naštěstí muž, ke kterému dorazila, žádnou mrtvici neměl.
Motal se mu jazyk, protože do rána slavil kamarádovy narozeniny. A bolest hlavy byla z kocoviny. Tereza mu dala prášek a poradila, ať si hlavně odpočine.
A pomůže pivo? zeptal se s nadějí.
Ani náhodou. Jen by se vám přitížilo. Jestli chcete žít dlouho a šťastně, nejlépe se alkoholu úplně vyhněte.
Když vycházela z paneláku, úlevně si vydechla. Naštěstí žádná tragédie.
Možná měl Radek pravdu a ten zlý pocit, co ho dneska popisovala, byl jen z přepracování a stresu?
Tereza se už začínala uklidňovat, když v tom znovu zazněl dispečink.
Kam že to? vyrazil Radek.
Na hřbitov, odpověděla Tereza, sevřela prsty tablet.
Na městském hřbitově dnes pohřbívali slavného herce z jejich města (zvláštní, že o něm nikdy neslyšela).
Lidí bylo plno.
Mladí i staří. Muži, ženy. Někteří stáli tiše a drželi karafiáty, jiní plakali. Někteří na zesnulého vzpomínali hezky.
Tereza každou minutu čekala pohromu. Radek mezitím kouřil jednu za druhou.
Ale naštěstí byl den klidný a pomoc nebyla třeba.
A pak už následovaly běžné výjezdy, jaké zažívají téměř denně.
Ani se nenadála a směna se blížila ke konci, uplynulo skoro 12 hodin.
Ještě nějakých deset minut a vrátí se na rodnou stanici.
Tereza už snila, jak dorazí domů, osprchuje se a rovnou upadne do postele. Zítra snad bude líp.
Pro jistotu už podesáté volala mamince, jak se má.
Všechno v pořádku, odpověděla Ludmila Ivanovna. Najím se a půjdu se dívat na televizi.
A co mamka? ptal se Radek, když Tereza schovala mobil.
Všechno v klidu.
Vidíš! usmál se široce Radek. Říkal jsem ti, že se nic nestane. Pořád si něco namlouváš…
Ale Radku, pořád ten pocit mám… Vážně nevím, co mě to tíží.
Pořiď si zvíře ti fakt pomůžou zvládat stres.
Ty vážně?
Jasně! Já mám doma kocoura Moučka. Vleze mi na klín, zamručí… To ti tak uklidní! Zmizí všechny špatné myšlenky a spím pak jako mimino.
Radku, ale s mým rozvrhem? Kdo by se o něj staral, když mám denní službu? Ty máš manželku i děti. Já jsem sama.
Chtěla ještě něco dodat, když v tu chvíli ožil tablet a ozval se dispečink:
Terezo, promiň, ale směna ještě nekončí. Máš poslední výjezd. Ulice Nerudova 23, byt… chvilku…
Ne 48? Tereza ji předběhla.
Ano, správně byt 48. Jak to víš? podivila se dispečerka.
Tam přece bydlí pan František Novák. Já už tam jezdím jako domů. Zase si stěžuje na srdce?
Tereza slyšela těžký povzdech dispečerky a v žaludku jí zatrnulo…
Zemřel, Terezo… Prý už ráno. Policie už je na místě, musíte být taky u toho. Vždyť víš proč…
Vím… zašeptala.
Chvějící se rukou položila tablet na kolena, podívala se na Radka, který rovněž zmlkl, vše slyšel.
A pak promluvil:
Je mi to líto. Podle toho, co jsi o Františkovi říkala, to musel být moc dobrý člověk. Ale Terezo, není to tvoje vina. Vždyť do nemocnice odmítal jet, ani k doktorovi nechtěl… Není to tvá chyba, rozumíš?
Hmm…
Tereza se opřela, na chvíli zavřela oči a ponořila se do sebe.
*****
S panem Novákem se poznala před měsícem a půl. Zavolal si záchranku kvůli silné bolesti na hrudi.
Pán hlásí, že má odemčeno, můžete rovnou vstoupit, řekla tenkrát dispečerka.
Dobře.
V předsíni ji přivítalo malé štěně jen o kousek větší než její dlaň.
Nejdřív na ni vtipně vrčel, pak začal štěkat, a teprve na zavolání pána odběhl za ním.
Našel jsem ho venku, jako tuláčka. Přijal jsem ho domů, teď mě hlídá, usmál se starý pán a snažil se vstát z postele.
Ležte, prosím, zarazila ho Tereza. Opravdu pěkný pejsek. Taky bych si takového pořídila, kdybych mohla.
A proč nemůžete?
To je složité. Ale pojďme raději řešit vaše srdce. Jak dlouho už máte bolesti? Sleduje vás lékař?
Odpověděl na vše, prý potíže začaly před rokem, když mu zemřela žena. Do polikliniky už nechodil, léčba mu neulevila, a tak…
Víš, v čekárně je mi vždycky hůř. Bolesti mám nepravidelně…
Můžete je víc popsat?
Není moc co popisovat. Trochu to bolí, trochu přestane. Dám si valocardin, nebo pod jazyk validol.
To ale není léčba, pousmála se Tereza. Uděláme EKG.
Na křivce něco našla, chtěla ho hospitalizovat, ale on tvrdě odmítl:
A co by bylo s Ájou? Nechci ho nechat doma samotného. Raději mi dejte prášek a injekci…
Tereza ho nedokázala přemluvit. Ani poprvé, ani další návštěvu.
Takže na jeho adresu teď jezdila ona. František volal záchranku skoro každý týden.
Chápete, dříve mě to nebolelo. Teď to začne a nepustí…
Protože se vaše zdraví zhoršuje. Léčení žádné neprobíhá. Nechcete to ještě zvážit?
Ne, omlouvám se, ale nemůžu pověděl a hladil štěně. Nemám komu Áju svěřit. Je to ještě štěňátko…
Ale kdyby se vám něco stalo, kdo by se o něj pak staral? ptala se Tereza.
Nestane se, a když ano… Snad se najdou dobří lidé, nenechají ho venku. Sousedce jsem ukázal, kde mám peníze schované, aby mu mohla koupit něco k jídlu…
Peníze?
Přeci aby měl na krmení. Vím, že ne každý si může dovolit vzít si zvíře z ulice.
Byl to hodný člověk.
A teď tam Tereza jede znovu ale tentokrát už si spolu nepopovídají. Bohužel…
Poslední výjezd byl skutečně poslední.
A i když Radek říkal, že za to nemůže, cítila za to vinu. Měla ho přesvědčit k hospitalizaci. Měla…
Teri, jsme tady.
Cože? ucítila jeho těžkou dlaň na rameni.
Jsme tu.
Tereza s těžkými nohami vystoupala do třetího patra, vstoupila do bytu. Zde byl už policista a sousedka paní Marie Růžičková, kterou poznala při jiné návštěvě.
Tehdy se Františkovi udělalo na ulici špatně, Áju držel v náručí, sousedce řekl, ať zavolá sanitku. Tereza ji poznala tenkrát u vchodu.
Dobrý večer, Terezo.
Dobrý večer, paní Marie, zašeptala. Vy jste volala policii?
Já, jistě. Měla jsem podezření, pejsek štěkal celé dopoledne. František obvykle chodí venčit, ale dnes se neukázal… Myslela jsem, že má špatnou náladu. Pak jsem jela na chalupu a vrátila se večer. Pejsek štěkal, tak jsem zavolala policii. S opravářem otevřeli dveře… ukázala na ložnici.
Děkuji, rozumím.
Tereza prošla do ložnice, dlouho hleděla na Františka, těžce zadržovala slzy. Vyplnila záznam a v tom…
…vzpomněla si, rychle prošla kuchyň, koupelnu, balkón.
Promiňte, něco hledáš? zeptal se policista, všiml si jejího pohybu.
Mělo by tu být štěně. Nikde ho nevidím. Neviděl jste ho?
Malý tmavý? Ano, motal se tady, štěkal na nás, zabručel policista. Pak ho tuším odnesla sousedka.
Díky Bohu! vydechla Tereza.
Měla strach, že ho někdo vyhodil ven. František by ho nikdy neopustil…
Rozloučila se s policistou, a protože paní Marie už dávno odešla za povinnostmi, zašla ještě za ní.
Terezo? překvapila se sousedka. Stalo se něco?
Chtěla jsem vám poděkovat, že jste si vzala Áju. Jak je na tom, je v šoku?
Kdo je v šoku?!
Ája… štěně… Máte ho u sebe?
Aha! To štěně? Já ho nemám. Proč?
Ale policista říkal…
No, odnesla jsem ho ven na vzduch. Štěkal tu, lezl pod nohy i policistovi. Tak jsem si myslela, že mu bude líp venku, než vevnitř. A navíc, mě z toho štěkotu bolela hlava.
Počkejte… Vy jste ho pustila ven?
Ne vyhodila, jen pustila. V bytě už nemá co dělat. Pán zemřel.
Ale František mi říkal, že jste domluvená, že vám ukázal i peníze na krmivo…
Paní Marie zbledla, zarazila se, pak zamračila:
Nerozumím, o čem mluvíš, Terezo. S žádnou domluvou nepočítej, o žádných penězích nic nevím.
Ale on mi sám…
Promiň, musím jít. Štěně… když bude chtít žít, přežije. Snad se ho někdo ujme.
*****
Tereza seběhla po schodech a vyšla z domu. Mezitím se venku rozpršelo.
Zatím drobně, ale kapky rychle sílily.
Teri, co tu stojíš na dešti? křikl Radek. Pojď do auta, promokneš!
Tereza otevřela dveře sanitky, odložila lékařskou tašku a…
…zavřela dveře.
Teri, co to děláš? vyšel za ní Radek.
Radku, asi bys měl jet na stanici. Já ještě musím něco udělat.
Co?
Najít štěně.
Jaké štěně? Vysvětlíš mi to?
Stručně mu řekla, co se stalo. Radek nervózně típl cigaretu:
Ne! Nenechám tě tu samotnou. Už se stmívá. Půjdeme hledat společně.
Ale neměl bys nechávat sanitku.
To nikomu neřekneme. Neboj.
Chodili deset minut po dvorku, hledali štěně a ne a ne ho najít. Přidal se k nim i policista.
Našel jsem ho! zaslechla Tereza Radka a rozběhla se k němu.
Policista se taky následoval.
No, to se podívej! Já ho najdu, a on mi ještě vrčí! smál se Radek u lavičky přes ulici naproti domu pana Nováka, mluvil na štěně, které na něj vrčelo.
Když Tereza přiběhla, úlevně vydechla. Pod lavičkou se krčil Ája.
A opravdu Radka nechtěl pustit k sobě.
Ájo, miláčku! rozplakala se Tereza štěstím, i když slzy sjížděly po tváři společně s deštěm. Poznáváš mě, Ájo?
Štěně Terezu poznalo, vždy jí vítalo a dostalo od ní i něco dobrého.
Vyšel zpod lavičky, podíval se na ni smutnýma očima a tichounce zakňučel.
Já vím, dobře vím… Pan František tu už není.
Radek se otočil, aby si srovnal emoce, policista zvedl oči k nebi, jako že samí chlapi nepláčou.
Já ti tvého pána nenahradím, ale… hladila štěně Tereza. Ale můžu to zkusit. Půjdeš se mnou?
Ája šel.
Protože cítil, že Tereza mu nic zlého neudělá.
A taky neměl rád déšť…
*****
Zpočátku měla Tereza strach, že to nezvládne. Ale maminka jí ochotně pomáhala.
Když byla Tereza v práci, Ludmila Ivanovna docházela do jejího bytu, krmila a venčila Áju.
A ve volné dny spolu všichni chodili do parku Tereza, maminka a její nový pes.
Nikdy nelitovala, že si vzala toho malého, opuštěného a nechtěného pejska.
Život jí najednou dával smysl. Začala chápat i Františka Nováka, i když jako doktorka by jeho odmítání léčby nikdy neschvalovala.
A po čase do jejich rodiny přibyl ještě někdo.
Ten samý policista, kterého poznala v bytě pana Nováka, a který tak pomáhal hledat štěně. Tereza se mu ihned zalíbila, i když okolnosti nebyly nejvhodnější na známost.
Když přišel Vojta na návštěvu s kyticí, na prahu ho vítal Ája.
Pečlivě ho očichal, zadíval se zvědavě do očí a po vteřině vesele štěkl, a pozval ho do bytu: schváleno.
Jeho milované paničce totiž už nic nehrozilo. Jen štěstí to, o kterém už tak dlouho snila…
