Lidé zahlédli vyčerpaného koně: neměl sílu se ani zvednout
Zamilovaný pár se pomalu prodíral hustou a vysokou trávou kousek za vesnicí na Vysočině. Šli nalehko, drželi se za ruce a občas na sebe láskyplně pohlédli, jak to umí jen ti, co jsou zcela ponořeni do svých citů. Díky tomu bezstarostnému rozpoložení si ani nevšimli, když narazili na cosi neobvyklého.
Jana najednou vykřikla a uskočila vzad. Já jsem okamžitě vykročil vpřed, připraven ji bránit, i když nám vlastně nic nehrozilo.
V trávě pár kroků od nás ležel kůň.
Spíše to, co zbylo z někdejšího krásného zvířete. Připomínal spíš oživlou kostru se staženou kůží než zdravého koně.
Suchá kůže těsně obepínala vystouplá žebra, jako by se každou chvíli měla protrhnout. Po těle byl posetý zvláštními zaschlými strupy, kolem kterých neúnavně poletovaly mouchy.
Pohled na toho koně byl tak děsivý, až vyvolával odpor.
Chudák zvíře! vykřikla Jana.
Její hlas jako by na okamžik ztichl celou louku. Ticho se rozprostřelo všude kolem.
Vtom se tělo koně sotva znatelně pohnulo.
V ten moment mi naskočila husí kůže.
Vzápětí jsme oba s Janou vykřikli leknutím.
Dali jsme se na útěk a nezastavili se, dokud jsme nevyběhli na prašnou cestu. Tam jsme, majíc co dělat, popadli dech.
Samozřejmě, že nás nikdo nepronásledoval.
Po chvíli nám strach začal ustupovat a já mohl trochu přemýšlet.
On žije zašeptala nevěřícně Jana.
Žije, ale vypadá jako mrtvý, zamumlal jsem.
Ale přece se ten kůň pohnul.
Měli bychom to ještě zkontrolovat. Možná to nebyl kůň, kdo se pohnul… třeba ho něco zevnitř okusuje?
Jana se otřásla odporem při té představě.
Poslala mě zpátky do trávy, sama zůstala čekat na cestě. Sama nechtěla být svědkem něčeho takového.
Opatrně jsem se vrátil a brzy zjistil, že v okolí není vůbec nikdo. Hlavně kůň skutečně žil.
Když jsem stál těsně u něj, lehce otočil hlavu a tiše zafuněl.
Pohyb byl pro něj nesmírně náročný, ale jeho propadlé boky se pravidelně, třebaže slabě, zvedaly a klesaly ještě dýchal.
Oči měl napůl otevřené, jako by se chtěl podívat, kdo stojí u něj, ale v pohledu mu bránila podivná načervenalá blanka na oku.
Dolní pysk mu bezvládně visel, tlamu měl dokořán.
Nohy a ocas byly naprosto nehybné. Občas jen sem tam zaškubalo ucho možná to ale byl jen vítr.
Kůň byl naprosto vyhladovělý.
Bylo jasné, že bojuje o život posledními silami, ale ten boj už téměř prohrál.
Rozhlédl jsem se po okolí, přemýšlel, jak se tu vlastně ocitl. Tráva byla místy polehlá, jako by na jednom místě ležel už hodně dlouho.
Vrátil jsem se k Janě na cestu a vylíčil jí vše, co jsem spatřil.
No dobře, ale co teď s tím? mávla rukou Jana. Vypadá příšerně, klidně může každou chvíli zemřít. Ale vůbec nevím, kdo by v okolí koním rozuměl.
Najednou jsem si vzpomněl, že v nedaleké vesnici Hájek chovají pár koní. Lidé tam z okolí občas zajíždějí na vyjížďky.
Dovolat se majiteli nebylo těžké.
Chvíli sice nechápali náš zmatený popis, ale slíbili, že přijedou hned, jak to půjde.
Za chvíli se v dálce za polní cestou zvedl prach blížilo se auto.
S Janou jsme mávali, aby věděli, kde mají zastavit.
Auto s přívěsem na koně zvolna dojíždělo k nám.
Majitelé nejdřív na dálku jen překvapeně hleděli, ale když došli blíž a spatřili koně, ztuhli hrůzou.
O samostatném naložení koně do přívěsu nebylo řeči, nezbývalo než doufat, že přežije cestu do veterinární ambulance.
I tak zůstávalo zvíře dost těžké na to, že bylo potřeba povolat další pomoc.
Utíkal jsem pro sousedy.
Za chvíli jsme s několika muži rychle ušili plachtu, na kterou jsme nešťastného koně opatrně naložili a opatrně ho zvedli.
Kůň vylekaně vykulil oči a slabě škubl kopytem.
Na víc už neměl sílu.
Byl tak vyčerpaný, že se na to nešlo koukat bez slz.
Nakonec jsme jej pomalu přenesli do přívěsu a zadní dveře se zavřely.
Kola auta se tiše rozjela směrem ke stáji.
Při příjezdu ke stáji už na místě čekali pomocníci a vyrozuměná doktorka Radka. Koně jsme opatrně vyložili.
Veterinářka okamžitě začala s vyšetřením, kontrolovala rány a odebírala vzorky.
Na místo dorazili i policisté.
Popis události vyslechli od nás, od Radky i nových majitelů. Předběžně upozornili: najít předchozího majitele bude skoro nemožné, takže trest pro viníka je nepravděpodobný.
Radka zvířeti píchla několik injekcí, vyčistila strupy a nasadila kapačku s výživou.
Dobrovolníci pomohli převést koně do volného boxu.
Byl v tak zoufalém stavu, že Radka netušila, zda ho vůbec půjde zachránit. Ale rozhodla se bojovat.
Kůň téměř nejedl a voda mu šla těžko.
Na vině bylo těžké kožní onemocnění.
Parazitický roztoč způsobil po těle záněty. Na kůži se tvořily puchýře, které praskaly a pokrývaly tělo tvrdými strupy.
Zvíře se škrábalo do krve a nemoc zcela zabila chuť k jídlu, takže se z koně stala hubená troska.
Bohužel potíže tím nekončily.
Třetí víčko bylo silně nateklé a červené.
Radka odebrala vzorky, ale už podezřívala nádor. Pomoci mohla jen operace, až bude kůň dostatečně silný.
Zuby měl také ve stavu, kdy odklad léčby byl nemožný.
Uplynulo několik týdnů a box se proměnil v improvizovanou nemocniční stanici.
Radka navštěvovala pacientku denně. Pomalu léčba přinášela ovoce: podařilo se zbavit roztoče a strupy se zvolna ztrácely. Problémy se zuby také odstranila a vyčerpaný kůň konečně zvládl přijímat potravu.
První dny byl tak slabý, že jsme ho museli přikrmovat z lahvičky jako hříbě a do žíly mu šly vitamíny. Časem se kůň začal sám krmit, i když hlavu jsme mu museli podepírat, aby to zvládl.
Stále ještě nechápal, co se kolem děje. Ze začátku jako by ho vše opustilo. Jen ležel, čekal na konec. My jsme ale byli neústupní a nedovolili jsme mu zmizet v tichosti.
Noví majitelé k němu chodili i v noci, několikrát kontrolovali jeho stav a upravovali kapačku. S časem rozpoznával známé hlasy a natahoval k nám hlavu, někdy nervózně trhnul, když Radka bručela při kontrole.
Na zrak už téměř neviděl, musel se orientovat sluchem a dotykem. I tak jeho stav zvolna postupoval.
Za nějakou dobu už se uměl sám převrátit na bok a občas i zvednout tělo na přední nohy. Dokázal i několik hodin v kuse držet hlavu vzpřímenou.
Ale největší problém trval kůň se nemohl zvednout na nohy.
Děsilo ho to. Vždy zkusil podsunout nohy, ale nebyl schopen se na ně postavit, jako by mu už nepatřily.
Radka jen krčila rameny. Vysvětlila, že zvíře bylo příliš dlouho ochablé, a svaly zcela atrofovaly. Jen tak zvednout se nemůže.
Byla potřeba rehabilitace a cvičení. Ale i když už nebyl jen kůží na kostech, vážil pořád dost.
Na zvednutí bylo potřeba osm silných lidí.
Majitelé vymysleli speciální popruhy z dek a pásů, díky kterým ho zvedali v boxu do stoje. Na venkovní cvičení ale potřebovali pomocníky.
Příběh koně oslovil hodně sousedů a přátel. Večer co večer chodili pomáhat.
Ze začátku jsme mu museli nohy stavět ručně, ale pravidelné cvičení neslo výsledky. Po několika dnech začala kopyta znovu klást na zem, sice rozpačitě, ale přece.
Každý krok byl vítězstvím.
Zvíře se rychle unavilo, stejně jako my všichni, ale žádný z nás to nechtěl vzdát.
Měsíce pilného úsilí přinesly ovoce: nejprve se kůň postavil sám, později začal pomalu obcházet dvůr.
Nikdo na něj nespěchal.
Majitel ho vyváděl na krátké procházky po dvoře, pak jej nechal odpočívat. Koňská samota ho už nebavila, čichal s radostí ke svěží trávě a bylo vidět, že touží opět běhat.
Konečně Radka oznámila, že už je dost silný pro oční operaci.
Kůň operaci zvládl statečně, odstranili mu nádor a zajizvenou tkáň.
Oči jej bolely, ale začal se víc rozhlížet a poprvé jasně viděl své nové lidi, svůj box i výběh, kde chodil na rekonvalescenci.
Léčba doplněná kapkami do očí pokračovala, kůň vše trpělivě snášel.
Zvíře bylo neuvěřitelně klidné a chápavé. Majitelé si ji zamilovali jako člena rodiny.
Postupně se natolik zotavila, že ji začali vypouštět do výběhu ke dvěma dalším koňům.
Nováček si s oběma rychle padl do noty. Uměla zklidnit mladého hřebce a spokojeně spásala trávu společně s jeho matkou.
Uběhlo mnoho měsíců. Kůň už nepřipomínal tu vyčerpanou kostru, co ležela v trávě.
Na boku jí leskl zdravý kožich, jen pár lysých fleků na zadku a opatrné pohyby připomínaly, co si vytrpěla.
Majitel nespěchal s ježděním. Ale jednou nová kobylka začala nedočkavě hrabat kopytem vždy, když viděla sedlo.
Sledovala ostatní koně a toužebně po nich pokukovala, když vozili děti a dospělé.
A tak ji jednou za slunného rána vyvedl ven, navlékl na ni uzdu i sedlo.
Kobyla radostně zaržála.
Můj váhový přírůstek pro ni byl výzva, ale nestěžovala si.
Vyjeli jsme z dvora malý okruh po louce.
V tu chvíli byla ta kobyla asi nejšťastnější na světě.
Přestože prošla nedozírnou bolestí, strachem i beznadějí, teď po jejím boku stáli lidé, kterým na ní doopravdy záleželo.
A já věděl, že už ji nikdy nikdo neopustí, ať se stane cokoliv.
