Z nenávisti k lásce
Nikdy jsem neměl rád psy. Už od dětství, kdy mě, tenkrát buclatého, zrzavého prvňáčka s brýlemi a narvanou aktovkou, obklíčila smečka toulavých psů na zarostlém plácku za paneláky na okraji Brna.
Vůdce smečky štíhlý černý pes se zrzavými skvrnami na tlamě mi upřeně hleděl do očí. Plakal jsem, prosil je, aby mě nechali jít, krájel jsem pro ně chleby se salámem, co mi zbyly ze školy, ale psi zůstali neústupní. Kdykoli jsem udělal krok, vůdce zvedl horní pysk, odhalil žlutobílé zuby a zhluboka zavrčel. Drželi mě tam přes dvě nekonečné hodiny. Najednou černý vůdce natočil ucho dozadu, něco zaslechl a bezhlučně se rozběhl směrem k lesoparku. Za ním se v jednom šiku rozběhla celá smečka. Bylo po všem.
Otřel jsem si slzy, chytil aktovku a běžel domů. Jenže místo domova mě na místě starého dřevěného domu, kde jsem žil s rodinou, čekaly už jen doutnající zbytky. Vyhořel plynový ohřívač. Babiččin tatínek, kterému jsme s tátou říkali dědeček Jaroslav, v požáru zahynul.
Děda, kdysi námořník, měl sněhobílé vousy, které si jednou za rok po novoročních svátcích holil dohladka. Než mu dorostly, splétal je do legračního copánku a převazoval barevnou gumičkou, nebo je jen tak zahazoval za ucho. Po jeho smrti a setkání se psy jsem začal koktat; trvalo dlouho, než to přešlo.
Podruhé jsem měl štěstí na psa jako vyhublý sedmák, když jsem si dovolil doprovodit po škole domů nejhezčí holku ze třídy. Jmenovala se Růžena Váňová. O její přízeň stál i Radim, školní násilník a propadlík z devítky, kterého se bála celá škola. Ale já našel odvahu jít vedle Růženky, ať si Radim myslí, co chce.
Pes se mi najednou postavil do cesty, prudce štěkal a nepouštěl mě k dívce. Ustupoval jsem, dokud Růženka nezmizela za rohem svého domu. Hrozba zmizela, stejně jako pes.
Druhý den, během matematiky, jsem dostal od Růženky krátký vzkaz: Nechoď za mnou. Včera tě chtěl Radim zmlátit. Omlouvám se. Přátelství s Růženkou nevyšlo a já ještě víc zatrpkl vůči psům.
Roky uběhly. Dospěl jsem, vystudoval techniku v Praze a pustil se do vlastního podnikání. Dařilo se mi a získal jsem spoustu kontaktů i finanční jistotu. Nakonec jsem si domů přivedl i vysněnou ženu Růženu, dnes už moji ženu Růženu Váňovou. Narodil se nám krásný syn, Jarek, po dědovi.
Bylo Jarkovi osm měsíců, když za mnou jednou při procházce v Lužánkách do kočárku z ničeho nic vykoukl a volal na každého psa: Haf, haf! Seděl jsem na lavičce, krmil ptáky slunečnicí a vyprávěl synovi o veverkách, co nám jedly z ruky.
Najednou byl čas domů. Otočil jsem kočárek k přechodu, čekali jsme na zelený panáček. A najednou odkudsi se vrhla jezevčice. Štěkala, přeskakovala mi cestu, snažila se nás zadržet tak zoufale, až jsem měl dojem, že ji musí každou chvíli roztrhnout hlasivky.
V tu chvíli jen pár centimetrů před kočárkem prosvištělo auto, smetlo reklamní ceduli a narazilo do sloupu. Z vozu vyběhli mladíci a rozháněli se po parku. Jezevčice se ztratila, kolem auta se sbíhali lidé. Někdo mě chytil za loket: Jste v pořádku? Kočárku se nic nestalo? Jen jsem přikývl. Jarek byl v pořádku. Jak jsme došli domů už si nevybavuji, Růženě jsem to ani neříkal, proč ji děsit. Ale v duchu jsem nikdy necítil takovou vděčnost k psovi, jejímu hrdinství.
Celý večer jsem mlčel a přemítal, kolikrát v životě to se psy vypadalo zle, a přitom mě pokaždé nakonec spíš chránili, než ohrožovali. Růžena jen mlčky pozorovala moji zamyšlenost a nechala tomu volný průběh.
Večer jsme šli všichni tři ještě na malou procházku před panelák. Na lavičce u pískoviště se sesedli sousedé. Slyšel jsem, jak si polohlasem povídají: Co s ním teď bude? Kdo si ho vezme takového?
Nakoukl jsem jim přes rameno a v krabici na lavičce ležel malý slepý štěně. Neměl oči, zřejmě vrozenou vadu, a ještě navíc měl pokřivené zadní nožky. Sousedky jen kroutily hlavami. Růžena s kočárem čekala kus stranou.
Něco ve mně trhlo. Sundal jsem si ze krku šálu, i když už skoro bylo jaro, ale večery zůstávaly chladné. Jemně jsem zvedl toho hnědého tvorečka, pochoval ho do šály a přitiskl si ho k srdci.
Ze sousedek někdo tiše vzlykl. Tak pojď, drobku, teď je řada na mě Půjdu tě seznámit s naší mámou. Je hodná a v lednici určitě najde mléko i pro tebe,” řekl jsem polohlasem slepému štěněti.
Vyrazil jsem ke své ženě, která mě sledovala láskyplným pohledem s Jarkem v kočárku a poprvé jsem cítil, že kruh je uzavřen.
