Kardiolog Dr. Pokorný přijel do lázeňského domu v Karlových Varech načerpat síly. Rozhodl se oholit a připravit na večerní zábavu pro pokročilé na co by si hrál, když už mu bylo po šedesátce, i když kdo by si toho zrovna tu všiml?
V tom náhle vtrhla do pokoje žena. Popis její postavy by vyžadoval výtvarné schopnosti Olbrama Zoubka, spíš než knihovnický diplom. Byla jako živá instruktážní tabule ukázal byste na ni ukazovátkem a říkal: Žena se skládá z
Její hlas přeťal sametový vzduch: To je tady takové štěstí, že právě slavný kardiolog si vybral dovolenou tady! Protože správce právě veze do procedurální místnosti nemocného a náš stálý kardiolog jede do Chebu pro ponožky. A infarkt si v lázních v noci nikdo nenaplánuje. Ale vy jste tady!
Pokorný měl pocit, že jí slova běží už ve smyčce. Utéct nebylo jaksi možné vážila snad metrák a půl, a uprostřed obličeje jí zářila rtěnka tak rudá, že působila jako pečeť pekelné inkvizice na jarové skále. Takovým ženám nelze vysvětlit, že i kouzelný kardiolog nic nezmůže, pokud mu sestřičku supluje správce a sanitářka v kostýmu svůdného Sněhuláka.
Pokorný tedy vklouzl do procedurální místnosti, kde už čekal šíleně se tvářící správce s lůžkem na kolečkách. A na něm, přitížený kartou, ležel vousatý muž připomínal spíš sedmáka s hlavou dřevorubce. Takto stavěná postava obvykle patří vedoucím vědeckých pracovníkům.
Blouzní, oznámil správce. Pořád říká růže a růže. Myslí si, že je v květinářství.
Sestřička mu měří tlak a zamračeně hlásí, že je to špatné. 70 na 50, ale i to klesá. Prý to není tlak, to jsou rozměry jejích rukou a nohou, řekla a náhle vyprskla smíchem. Čechy, tedy Pokornýmu, naskočila husí kůže až na temeno. V kartě stálo, že pacient má jako obvykle 180 na 100, což je jeho rozcvička.
Pokorný klopil pohled po místnosti, hledal pomůcky, když tu náhle zvuky – vlasně sálkové neobvyklé. Sestřička najednou plakala. Co je? zeptal se intuitivně. smutně zamumlala, že jí je toho pána vážně líto.
Pokorný pocítil neklid. Adrenalin, řekl, dezinfikoval si ruce. Víš, jak to dát? A víš, do čeho?
Jé, toho muže je mi tak líto lamentovala sestřička a složila se pod futra jak hromádka neštěstí.
Pokorný vzal injekci, natáhl látku sám. Správce užasle zíral na jehlu takovou nikdy neviděl, tou by šel ubránit poklad kláštera před Lapky. Skoro každé pozadí by vyskočilo z křesla při takovém pohledu.
Správce šedooký se kýval, v koutě sestřička plakala, poslouchat by se to dalo jen trestem. A Pokorný v hlavě zvažoval, jestli neseknout sestřičku lampou z litiny (na stole byla, pět kilo těžká, vyrytý nápis: David léčí lva z angíny), aby byl klid. Ale rozmyslel si to těch absurdnost už bylo přes hlavu.
Tak dost! zavelel. Disciplína a klid!
Vtom pacient na lůžku těžce zvedl trup, oči pořád zavřené. Prosím, nedělejte tu cirkus, řekla sestřička stroze a přitiskla mu dlaň na hlavu, jakoby chtěla nemocného připoutat k podložce silou. A ten líh je ve skříni.
Správce byl už mimo jak golfový míček po ráně. Znovu visela vousatá mužská ruka z lůžka a bylo to zoufalé. Pokorný zařval: Masáž! a tahal správce za nohu zpátky k obrazu světa.
Sestřička pacienta překlopila na břicho, vytáhla si sukni a už se chystala překročit lůžko.
Masáž srdce, vy sanatorní datli! zařval Pokorný.
Sestřička chlapa obrátila, sedla na něj, až lehátko zavrzalo, a Pokorný slyšel v útrobách lehátka praskot. Správci nacpal pod nos vatu s lihem, mezitím se díval, jak 150 kilo živé síly vyráží z nemocného duši jako pumpa.
Pokorný postavil správce vedle, ten se mu pod rukama rozkládal jak chobotnice žádný úhel rovný. Posadil ho k lehátku, kouká: sestřička nemocného brzy umačká na kaši, už skoro mlátila hlavou o stěnu. Sundal ji ze zchváceného, nacpal vatu pod nos i jí, a oba posadil vedle sebe. Seděli jako slepice, u správce kalhoty u kolen, u sestřičky sukně vysoko. Na líh nereagovali, jen klátili hlavami.
Vtom nemocný zase vztyčil trup jak sedadlo v rychlíku, oči zavřené, hlavu pomalu zvedl na stranu k sedícím. Správce to uviděl, polevil ve snaze vnímat svět: dopadl na čelo na dlažbu, až se hvězdy rozběhly po místnosti.
Prosím vás, soudruzi, zamumlal nemocný bez otevření očí, mám na vás velkou prosbu už mě, prosím, nikdy neléčte
A vyprávěl: On je od přírody nízkotlaký. Před sněžením splaskne jako balonek. Bouřka s ním válí po podlaze z rohu do rohu. Může za to jeho tělo prostě je takový od narození. Pracovní tlak má 80 na 50, někdy i méně. Když klesne ještě víc, hrnek voňavého pressa to spraví. Ale určitě ne to, když si na něj sedne žena s náhrdelníkem z kulečníkových koulí. Už si myslel, že je po něm. Růženka se vrátí z toalety a bude se divit. Nemocná je ona, pohřeb má on.
Pokorný měl pocit, že mu zešedivěly poslední chlupy. Sáhl po kartě a četl: Růžena Jarcová. Vzpomněl si: když do lázní přijížděl, pomyslel, že se tu snad seznámí s nějakou místní ženou možná i užije nějaké to laškování. Teď však jako by mu ten nápad někdo doslova vyrazil z hlavy.
Co to je? ukázal sestřičce kartu.
Karta, hleděla do prázdna, z nosu vata.
To není Růžena! poznamenal Pokorný. To je minimálně Růžek Levovič.
Jako lékař jste si toho měl všimnout, odpověděla nevrle.
Tys…
Soudruzi, vysvětlím, vmísil se nemocný. Žena je na pokoji, přinesl jsem jí kefír Šla na toaletu, kartu položila vedle mě. Najednou se mi udělalo zle a správce, který právě vyvrátil školní poučku, že měkčí nikdy neporazí tvrdší, mě nacpal na lehátko. A teď je mi dobře pokud nepočítám modré pozadí a rudé ksichty okolo. O nízkém tlaku už není řeč. Dáte-li mi pod nohy zapalovač, vyletím do vesmíru a prohlédnu si Mars. Tlak je teď skvělý, stabilní. Nevím, co mi ten statečný pan doktor dal, ale deset let teď neusnu což vyhovuje mým plánům napsat další odbornou práci.
Dávám návrh, řekla sestřička, když pán s kefírem odešel. Nebudeme to počítat, že jsme tu byli.
Pokorný zase zatoužil jí bouchnout lampou, ale stačila ho předběhnout:
Správce beru na sebe!
A tak si Pokorný v lázních nakonec s nikým nepohovořil.
