Moje imaginární kamarádka
Už třetí den se kolem Aničky motá spousta žáků z celé školy. Dívka si v celé škole udělala pověst prorokyně a skutečné psycholožky. Všichni toužili získat kousek její moudrosti. Číhali na ni u záchodů, přisedávali si k ní v jídelně, nosili jí sušenky, domácí úkoly a jiné dárky, které z nějakého důvodu vždy odmítala.
Líbí se mi Honzík z 5.B. Myslíš, že bychom spolu mohli mít rodinu? zasnila se spolužačka Vendulka.
Nedoporučuju. Honzík vypadá sice mile, ale rýpe se v nose a pak to sní. O jídlo bude mít postaráno, ale to je všecko. Tak se tím protrápíte celý život, řekla Anička, kousající loupák a popíjející čaj.
Fuj! To je hnus! Tak co Tonda? Je jedničkář, učí se na kytaru, usmála se zamilovaně Vendulka.
Tonda trápí kočky. Uváže jim na ocas plechovku a honí je po dvoře. Bude z něj hrubián, a ještě začne pít.
Proč si to myslíš?
Viděla jsi někdy střízlivého kytaristu? A vůbec, máš na to ještě čas, žij pro sebe kluci ti neutečou. Radši se zlepši v matice a přestaň si kousat nehty, nebo chytneš roupy.
Nemám kamarády. Všichni mi říkají, že jsem tlustej, a nikam mě nezvou, postěžoval si Pavlík z 4.C, odstrčivši zamilovanou pětkařku na druhý konec stolu.
Ve středu se začíná zapisovat na zápasení. Přihlášku hodíš tělocvikáři. Nepřijdeš o kila, ale přestanou tě posměšně oslovovat. A svou budoucí manželku tak už neházej!
Anička vstala a odnesla tác do okénka u umývárny.
Ani, myslíš, že mám začít dělat řidičák už letos, nebo až příští rok? zeptala se nenápadně paní učitelka geografie, paní Karásková.
Paní Karásková, na řidičák je fajn mít auto, ale vy máte jen tátovu starou favoritku. Chápete rozdíl?
No, asi jo…
Anička protočila oči a po umytí rukou pokračovala: Prodejte ten vrak, pořiďte si radši kolo a šortky, za dva měsíce vás kolega stejně bude do práce brát autem. A klidně si vezměte hypotéku úroky jsou teď výhodné a žít s rodiči ve třiceti pěti fakt není stylové. Mluvím z vlastní zkušenosti.
Za pohledů nechápavých učitelek Anička odkráčela do své třídy na pracovní výchovu.
Za čtyřicet minut, kdy se spolužačky učily zacházet s krejčovským metrem a navlíkat nit do stroje, stihla Anička zašít přinesené kalhoty, zúžit sukni a uháčkovat pár ponožek, které věnovala učitelce, s poznámkou, že těhotné mají mít v teple nohy. Učitelka si hned vzala volno a běžela do lékárny pro test. Následující den celá třída jedla vynikající čokoládový dort jako poděkování.
Ani doma nebyla úplně obyčejná. Pokárala maminku za koupené mleté maso a sama udělala domácí knedlíky. Večer místo YouTube sáhla po Třech mušketýrech a občas si s někým špitala. Táta na ni pokukoval od počítače, ale Anička ho napomenula, že sedí shrbeně, a že by měl radši vyklepat koberec a nelézt na podivné stránky.
Po škole se začaly šířit různé řeči, učitelé byli nervózní a chtěli zásah školní psycholožky. Byl svolán sezení. Během vyučování se sešla celá učitelská rada včetně ředitele.
Aničko, zlato, ubližuje ti někdo ve škole? zeptal se psycholog s modním plnovousem a brýlemi.
Vadí mi, že škole dali několik milionů, ale do tělocvičny pořídili jen starou kozu a dva metry lana.
Všichni se podívali na ředitele, který nepozorovaně zmizel oknem na poradu.
Nemáš tu nikoho za kamaráda?
Kamarádství je přece abstraktní pojem, prohlásila Anička znuděně, točíc si copy. Dneska si hrajete na honěnou, zítra ti kamarádka myje nádobí v bytě, zatímco ty řešíš slevy na daních.
Počkej, jaké daně a nádobí? Kdo ti to povídá?
Moje kamarádka.
Tak ji sem pozveš?
Ona tu je, odpověděla Anička naprosto klidně a všichni na chvíli ztuhli.
My ji ale nevidíme. Jak se jmenuje?
Růžena Pavlů.
No teda, kolik jí je?
Sedmdesát.
Co ti říká?
Že se zuby čistí od dásně, že pes na našem dvoře není zlý, jen má strach a hlad, že se nemají zanedbávat příbuzní. A taky že vám už pět let špatně počítají daň z nemovitosti. Měla byste zajít na katastr a požádat o přepočet podle tržní hodnoty, ne katastru.
Psycholog si vše poznamenal, poslední větu podtrhl dvakrát.
Nakonec bylo rodičům zavoláno do práce přes rozhlas.
Moment! volal do sluchátka dojatý otec. Vždyť tak se jmenovala moje máma! Zemřela před deseti lety!
Ve sborovně bylo rázem ticho, rozhostily se modlitby a výkřiky údivu.
Právě, deset let uplynulo a nikdo tam už nezajde. Všude je tráva, plot nakřivo, řekla uraženě Anička.
Ehm já chtěl, ale nebyl čas koktal táta.
Sezení skončilo.
Druhý den jsme jeli celá rodina na hřbitov. Anička babičku nikdy neviděla, jen znala pár strohých vzpomínek od otce. Hrob našli až napotřetí, jak už to pole mramoru přerostlo les za vesnicí.
Přivezla žluté tulipány a vložila je do uříznuté PET lahve. Táta opravil plot, mamka vytrhala trávu.
Tati, babička říká, že jsi dobrý člověk, jen tě pohltila práce a internet a nemáš čas ani na mě, pronesla Anička.
Táta jen zčervenal a potichu přikývl.
Řekni, že to zlepšíme, přešel dceru, pohladil ji po vlasech a pak se dotkl desky z černého kamene.
Teď už bude mít klid a nebude mě navštěvovat. Ale mně bude moc chybět byla strašně milá, veselá a moudrá.
Přesně tak. Babička byla vždycky laskavá a poznala lidi hned.
A ještě říká: tvoje okurková dieta je nesmysl. Jestli chceš shodit, choď do fitka. A že zakládat eurový účet byla hloupost, měla ses nejdřív poradit. A o tom levném betonu na základ pod saunu
Ten den jsem pochopil jedno: nikdy se k blízkým neotáčej zády a nelituj času, který s nimi strávíš. Obohatí to i ty, i tvoje rodinu.
