Deník: Od nenávisti k lásce
Jmenuji se Aleš a kdysi jsem opravdu nesnášel psy. Vzpomínám na to, jak mě jako malého zrzavého kluka v první třídě, s brýlemi na nose a batůžkem narvaným učebnicemi a sešity, obklíčila na zarostlém plácku za paneláky smečka toulavých psů. Vůdce hubený černý pes s hnědými skvrnami na tváři se mi zahleděl do očí.
Plakal jsem, snažil se je uprosit a postupně jim rozhazoval zbytky školních chlebíčků se salámem, které jsem si šetřil na cestu domů. Ale psi nepovolili. Při každém mém pokusu o útěk vůdce zdvihl horní ret na pravé straně a tiše zavrčel, až mi běhal mráz po zádech. Drželi mě v sevření přes dvě hodiny.
Pak najednou ten černý pes zaposlouchal do dálky a bez jediného štěknutí se rozeběhl směrem k lesoparku za pláckem. Smečka ho poslušně následovala a postupně mizeli mezi stromy.
Otřel jsem si slzy, sevřel batoh a utíkal domů alespoň jsem si to myslel. Ale domů jsem už nedorazil. Stará dřevěná pavlačová vilka, kde jsme bydleli s celou rodinou a pár sousedy, už jen doutnala vybuchl plynový kotel.
V tom požáru zahynul děda, táty dědeček, kterému jsem říkal dědoušku. Býval kdysi námořníkem, voněl mořem a prázdninami. Nosil dlouhé bílé vousy, které si holil jednou za rok, vždy po novoročních svátcích. Když mu fousy dorostly, zaplétal je do copánku, ovazoval barevnou gumičkou, nebo si je někdy hodil za ucho. Po dědouškově smrti a děsivém zážitku s psy jsem dlouho koktal.
Podruhé se mi pes vryl do života v sedmé třídě, když jsem už byl vytáhlý a hubenější, černé brýle vyměnil za kontaktní čočky a zrovna jsem po škole doprovázel domů největší krasavici třídy Lízu Tomkovou. Lízu si dobíral Seman, školní sígr a věčný repetent z deváté třídy, kterého se bála celá škola. A já měl tu odvahu jít po jejím boku, i když se to Semanovi zjevně nelíbilo.
Pes se zjevil zničeho nic a začal na mě vrčet, jako by mě chtěl od Lízy odehnat. Pomalu jsem ustupoval, až Líza zmizela za rohem svého domu a pes s hrozbou odběhl do vedlejšího dvora.
Doma jsem si oddechl, ale druhý den jsem v hodině matematiky dostal od Lízy krátký vzkaz: Nechoď za mnou. Včera tě chtěl Seman zbít. Promiň.
Naše přátelství tak skončilo dřív, než pořádně začalo. A já měl k psům zase o důvod víc je nesnášet.
Uběhlo mnoho let. Vybudoval jsem si slibnou kariéru vystudoval fakultu v Brně, založil svou firmu a stal se úspěšným podnikatelem; peníze se mi dařilo vydělávat, kontakty navazovat. I soukromý život se rozběhl. Líza, teď už Tomková, se stala mojí ženou. Narodil se nám syn Milošek, pojmenovali jsme ho po mém milovaném dědouškovi.
Osmiměsíční prcek zatím neumí ani slovo, ale kdykoliv sedí v kočárku a zahlédne psa, rozzáří se a radostně povídá: Haf, haf!
Tenkrát v neděli jsme šli s Miloškem na procházku do parku. Pomalu jsem tlačil kočárek, vyprávěl mu o ptácích, co si zobou slunečnice z krmítka, nebo o veverkách jedna si dokonce vzala oříšek přímo z mé dlaně.
Už byl čas jít domů. U východu z parku jsem s kočárkem zamířil k přechodu a čekal na zelený panáček. Vtom kde se vzala, tu se vzala, malá jezevčice.
Šíleně štěkala a vrhala se mi neustále pod nohy, přímo mě s kočárkem nepouštěla na silnici. Vypadala, jako by jí z nervů snad musely každou chvíli prasknout hlasivky. A právě v tom momentě, doslova několik centimetrů před kolečky kočárku, projelo auto přímo na červenou, vyjelo na trávník a narazilo do lampy.
Z auta vyběhli vyděšení teenageři, křičeli a prchli pryč. Jezevčice zmizela. Lidé běželi k havarovanému autu, a jeden kolemjdoucí mě chytil za loket.
Je s váma a s kočárkem všechno v pořádku? ptal se s očima plnýma obav.
Beze slov jsem přikývl kočárek ani dítě se auta nedotklo, jsme naprosto v pořádku, jen máme ztuhlý úsměv.
Jak jsem došel domů, to skoro ani nevím. Líze jsem to raději neřekl, proč ji zbytečně děsit, když to nakonec dobře dopadlo. Ale v duši jsem cítil, jak se ve mně cosi pohnulo a poprvé za ty roky jsem psovi v duchu poděkoval.
Celý večer jsem chodil mlčky po bytě a přemítal nad těmi třemi příhodami se psy. Začínal jsem chápat, že mě psi nikdy neohrožovali úmyslně. Dělali jen to, co považovali za správné. Líza na mě koukala trochu překvapeně, že jsem tak zamyšlený, ale nechávala mě být.
Večer jsme celá rodina šli na malou procházku kolem domu. U vzdálenější lavičky postávali sousedé, cosi si polohlasem špitali. Jak jsme šli kolem, zaslechl jsem:
A co teď s ním? Kdo by si ho takového vzal?
Nakoukl jsem přes rameno na lavičce byla krabice a v ní hnědý štěně. Bez očních víček, zřejmě nějaká genetická vada. Lidé kroutili hlavou a potichu litovali. Líza s kočárkem už šla napřed a čekala mě opodál.
Tak co teď?
Kam s ním, takhle zmrzačeným?
Já bych to nedokázala, zašeptala jiná sousedka.
Přitáhl jsem se blíž. Štěňátko mělo krásnou čokoládovou srst a slabě naříkalo, kroužilo čumáčkem, hledající nám známý pach mámy. Ale žádné mateřské teplo tam nebylo.
Stál jsem tam chvíli, pak jsem sundal šálu z krku i když je jaro, večer je stále chladno. Opatrně jsem vzal štěně pod přední nožičky. Všiml jsem si, že má navíc pokroucené zadní tlapky. Někdo za mnou vzlykl, pravděpodobně to byla paní z vedlejšího vchodu.
Něžně jsem štěně zabalil do šály, pohladil ho a řekl: Tak co, maličký, asi je teď řada na nás. Půjdeme za naší mámou, ona ti určitě dá z lednice mléko, co říkáš?
Vydal jsem se za mladou ženou, která mě s úsměvem sledovala u kočárku. V tu chvíli jsem věděl, že jsme připraveni přijmout nového člena do naší rodiny.
