TUŠENÍ MALÉRU
Jitka se uprostřed noci probudila a do rána už oka nezamhouřila. Jestli ji něco vyděsilo ve snu, nebo na ni jen dolehly nervy, to by sama neuměla říct. Najednou cítila v hrudníku tíhu takovou, že jí samy tekly slzy po tváři. Nerozuměla proč, jen v hlavě vibrovalo neurčité, ale děsivé tušení blížící se pohromy.
Přisunula se ke kolébce, v níž spokojeně podřimoval její malý syn Péťa. Ve snu se usmíval a legračně mlaskal pusinkou. Jitka mu srovnala peřinku a potichu odešla do kuchyně. Za oknem panovala Praha tmavší než sama noc.
Jitko, zas nemůžeš spát? ozval se za jejím zády hlas Petra.
Zase to na mě leze, nepochopím, co se se mnou děje, hlesla Jitka tiše.
To je ta slavná poporodní depka, říkaj všechny ženský, zkusil zažertovat manžel.
Ale vždyť Péťovi bude za chvilku půl roku, celou dobu nic, a najednou tohle?
Člověk neví, co v těle probíhá! Hormony, nervy neboj, spraví se to!
Mám prostě strach, Péťo, proskočilo jí šeptem a vtiskla se mu do náručí.
To bude dobrý, uvidíš, objal ji Petr.
O tři týdny později dostala Jitka telefonát od zdravotní sestry. S Péťou byli na půlroční prohlídce, prošli doktory, testy, všechno jako vždy. Teď volala sestra:
Stalo se něco? ptala se Jitka opatrně.
Nebojte, paní Jitko, doktor vám vše vysvětlí, ujišťovala sestra.
V čekárně u dětské doktorky už Jitce zase tancovaly nervy. Když konečně došly na řadu, byla v mozku hotové rodeo.
Posaďte se, řekla potichu doktorka. Jitko Novotná, musím s vámi o něčem mluvit. Nic vážného, jenom budou třeba další testy.
Co se děje? vydechla Jitka s pocitem, že se za chvíli všechny její noční můry naplní.
Péťa má špatné výsledky krve. Leukocyty vysoko, ostatní ukazatele nás taky děsí. Potřebujeme krev zkontrolovat ve specializovaném ústavu.
Kde to je? zamumlala Jitka.
V motolském onkologickém centru, pronesla lékařka.
Jak Jitka doputovala domů, nevěděla. Petr už ji netrpělivě vyhlížel jakmile dostal SMSku, vzal si volno a přiletěl domů.
Jitko, co se děje? strachoval se hned ve dveřích.
Slzy jí tekly proudem, ale jako by je už ani nevnímala: Posílají nás na vyšetření do Motola. Onkologie!
Třeba je to jen prevence! Vyšetření nic neznamená! snažil se uklidnit ji Petr.
Já to vím, že to neskončí jen vyšetřením, celou dobu jsem to cítila, nerozuměla jsem proč, jen jsem věděla, že něco přichází, vydechla unaveně Jitka.
Pevně sevřela synka a začala naplno brečet. Péťa se zavrtěl ve spánku, nic netušíc.
Akutní leukémie, konstatoval později postarší pán s brýlemi, hlavní lékař, musíme okamžitě začít léčit.
Jitka brečela dál. Představa, že bude Péťa sám na JIPce během chemoterapie, zatímco ona je za dveřmi, byla hrozná.
Běžte domů, paní Novotná! přemlouvala ji sestra. Dnes Vás k dítěti pustit nemůžem.
To nejde! Co budu dělat doma bez něj?
Jitka a Petr spolu byli osm let manželé. Miminko ne a ne přijít chodili po doktorech, testy v pořádku, a přesto se zadařilo až po osmi letech. Nejkrásnější, ale i nejnervóznější období: Petr ji nosil málem na rukou, zakazoval cokoli těžší než hrnek kafe Poslední měsíc jistota v porodnici na Bulovce, aby neriskovali předčasný porod. Pak konečně před půl rokem vytoužený syn Péťa, pojmenovaný po Petrovu otci, který zemřel při autonehodě.
Jituš, nedávej dítěti jméno po mrtvém, zvlášť takhle mladém! mračila se babička, když se to dozvěděla.
Ale babi, tomu věří jen pověrčivé báby! mávla rukou Jitka, šťastná, že jí nic nezkazí čerstvé mateřské štěstí.
Jitka proseděla dny u lůžka. Péťa vypadl za měsíc ze všech tloušťek, tvářičky vybledly, pod očima tmavé stíny. Slzy jí kanuly a nestíhala je utírat. Na sterilní pokoj ji pustili až po bravurní hádce s primářem riskujete infekci, to je nebezpečné! ale Jitka už jen vyla za dveřmi. Nakonec jí dovolili být u Péti. Chlapec spal, Jitka si chtěla jeho obličej navždy vryt do paměti.
Tyhle operace neděláme, řekl druhý den pan primář Hrubý.
Kde je dělají? otázala se Jitka rozhodně.
V Německu, třeba ve Fakultce v Mnichově, tam mají nejlepší výsledky. Je to ale otázka peněz.
My ty peníze seženeme. Připravte papíry.
Dokumenty ošetřující lékař poslal do mnichovské kliniky. Odpověď přišla rychle: jsou připraveni Péťu operovat, ale stojí to přes 7 500 000 korun!
Jitko, i kdybychom prodali byt s autem, máme tak čtvrtinu, povzdychl Petr. Už jsem dal inzerát, ale to nejde vyřešit za týden.
Čas máme maximálně dva měsíce! plakala Jitka. Musíme to stihnout.
Sbírali všichni Petr v práci, Jitka mezi kamarádkami i ve škole, kam chodí učit, místní charita, letáky po obchodech, i město se složilo. Polovina sumy byla, víc se nedalo čekat, operace nesměla dál odkládat.
Jitko, jeďte, cokoli seženu navíc, pošlu za vámi! loučil se Petr, třeba někdo koupí náš byt!
V celých Zbraslavicích jim fandili, ale na takovou hromadu peněz nikdo neměl.
Jitka s Péťou odlétla do Mnichova. Provozní náklady už nevypočítávala. Péťovi začaly přípravné procedury a zkoušky. O zbytku peněz se Jitka bála jen uvažovat, prostě věřila, že se stane zázrak. Za měsíc měl Péťa oslavit první narozeniny.
V sousedním pokoji byla také maminka se synkem, klukovi byly tři roky. Ukázalo se, že pochází ze sousedních Pardubic. Alena peníze na operaci zvládla sehnat. Jenže u nich byla situace složitější: Míšovi objevili leukémii pozdě a nešla stabilizovat, pořád oddalovali zákrok.
Nesmíš brečet, Jitko! přemlouvala Alena kamarádku. Rok zpátky jsme byli v pražské zoo, Míša byl nadšený z medvědů půl hodiny je sledoval. Netušila jsem, že je nemocný První krev z nosu právě u ledního medvěda, a já si toho skoro nevšímala až když se to opakovalo Pak nemocnice, 3. stadium Proč jsem to nepoznala dřív?!
Ale pořádek bude, uvidíš! Ještě si s dětmi v zoo podáme ruku na tlapu s medvědem, tentokrát utěšovala Jitka.
Já ale vnímala, že je zle! Hubnul, byl bledý, často průjmy. Proč jsem nikam nešla hned?! Máma mě varovala, ale já nechtěla slyšet. Celá já! plakala Alena na celé patro.
Za pár dnů se Míšovi přitížilo a skončil na JIPce. Alenu tam nepustili. Seděla na chodbě na lavičce a brečela jak v divadle.
Alenko, pojď, půjdeš si lehnout přemlouvala Jitka.
Musím tady zůstat, Míša mě cítí, aspoň mu bude líp! trvala na svém Alena.
On stejně ví, že jsi poblíž, pojď
Ale nezvedla se. Sestřička jí píchla prášek na uklidnění. Už jen koukala prázdnýma očima a čekala. Na zázrak.
Petr večer volal Jitka kolébala Péťu a každou vteřinu chtěla být s ním.
Jitko, poslal jsem ti sto tisíc, víc zatím nemám. Dnes se na byt byli podívat mladí, zlevnil jsem, řekli, že si to rozmyslí během dvou dnů.
Dobře ale ty zarazila se, když ji přerušil šílený výkřik z chodby. Telefon ji vypadl z ruky, Péťa se lekl a rozplakal. Pohladila ho po vláskách, chlapec zívl a znovu usnul. Položila ho do postýlky a vyběhla ven. U dětské jednotky intenzivní péče klečela na zemi Alena, úplně zdrcená. Sestřičky se kolem ní točily, nutili ji vypít sklenici vody, chystaly injekci. Alena jen křičela. Takovou bolest v očích Jitka ještě neviděla.
Alenko, drž se, prosím! šeptala Jitka, objímajíc ji, musíš žít kvůli Míšovi.
Ale proč?! Já za to můžu! Můj malý chlapeček umřel! Jak s tím mám žít? křičela Alena, než se jí konečně sestřičce podařilo dát injekci. Jitka ji odvedla do postele.
Ať si odpočine, plakat bude ještě dost, povzdychl vyčerpaný lékař.
Tu noc Jitka nespala. Bála se usnout, celou noc seděla u postýlky a sledovala syna, aby jí nic neušlo.
Ráno přišla Alena. Už neplakala, ale v očích jí zůstalo tolik prázdna, že to až bodalo. Na rozloučenou Jitku objala.
Ať máte štěstí, využijte šanci! Já musím teď zařizovat pohřeb, dělat devítidenní, čtyřicítku Dám Míšovi hezký hrobeček. Pak už přečteš si, co ti dávám v obálce, nevydržím to říct nahlas! vtiskla Jitce do ruky zalepené psaní.
Jitce spadl svět. Péťu vzali na proceduru, ona zůstala s listem v ruce.
Otevřela ho:
Drahá Jitko, psala nečitelně Alena chci, abys věděla, že Péťa musí žít, ať žije za mého Míšu roste, radost má, dovádí a běhá třeba na stadionu, v zimě na běžkách. A prosím, vezměte ho do pražské zoo a pozdravte ode mě i Míši toho velkého medvěda! Slzy mi nedají číst dál V obálce jsou peníze na vaši operaci. Míša je už nepotřebuje ať pomohou Péťovi vyhrát.
Jitka brečela. Ale tentokrát vděkem měla za co Péťu operovat. Ale stálo to opravdu nesmírně draho
Péťo, neprodávej byt! volala mu příští den do telefonu. Musíme se mít kam vrátit, až bude Péťa v pořádku!
A peníze? divil se Petr.
Peníze máme. Bude to dobré!
Poprvé po těch týdnech se Petr usmál. V jejím hlase bylo něco, co ho přesvědčilo, že to opravdu DOPADNE DOBŘE.
Operace proběhla hned den po Péťových prvních narozeninách. Jitka mezitím proseděla další dny pod JIPkou jako Alena jenže v jejím případě byly zprávy slibné. Za pár dní už mohla za synem, pak je spojili na stejný pokoj. Čekal je měsíc karantény a další období v Mnichově, ale to už byla prkotina hlavní bylo, že operace uspěla a Péťa se zlepšoval.
Péťa se pomalu rozkoukával začínal si hrát, trochu papat, dokonce se usmívat. Když poprvé zamumlal máma, Jitka měla oči jako vodník. Zázrak se stal.
Mevěd! zařval Péťa a napřáhl ukazováček na obrovské černé stvoření v zoo.
Ne mevěd, ale medvěd, smála se Jitka.
Dorazili do pražské zoo, tam, kde se kdysi kochal Míša.
Pozdravuj, medvěde, malého Míšu! zašeptala do chlupatých uší Jitka.
Péťa běhal, smál se, cucal zmrzlinu a z tátových ramen okukoval zvířena. Teď už jeho dny patřily hrám, radosti a novým zážitkům. Nemocnice byla daleko, a jen občas Jitka v noci vstala, aby zkontrolovala klidný synkův dech u postýlky. A úzkost ustupovala. Před nimi byl celý život za sebe i za toho kluka, který jim ten život daroval.
