Maruško, šla bys do obchodu pro chléb? pohled pětačtyřicetileté ženy byl unavený a roztěkaný, už sotva zaostřil na drobnou postavičku sedmileté dívky, která polkla naprázdno, jakmile zaznělo slovo chléb.
Jasně, maminko
Děvčátko poslušně vyčkávalo na bankovky, za které jim paní prodavačka ze samoobsluhy na nároží, teta Lída, s povzdechem prodala bochník chleba a občas jí do hladové dlaně přihodila mléčnou čokoládu nebo hrst bonbonů.
Je to bída, to dítě je celý poklad Takový andílek a u těch pijáků, mumlala si Lída, usrkávajíc rozpustnou kávu.
Maruška, snažíc se nepodlehnout opojnému vůni křupavé kůrky, spěchala domů. Pokud byla hodná, maminka vždycky odloupla pro ni kůrku a na krajíc položila dvě tlusté sardinky, z nichž se táhl voňavý olej, vsakující se do střídky. Dívka jedla pomalu a důkladně kousala ten svůj skromný svátek. Podle množství lahví v kuchyni bylo jasné, že rodiče čekali na návštěvu, takže jiná večeře nebude. Hlavní bylo nepozorovaně zmizet a nenechat se chytit, jinak mohlo přijít i bití. Minule ji otec tak uhodil, že ji dva dny bolela hlava a z nosu jí tekla krev.
Vyšla z paneláku. Čtvrtka krajíce a celá rybka jí ještě zůstávaly. Ulice byla tichá, jarní podvečer; kolem prošlo sotva pár lidí, odněkud hrála vesele hudba a v kapse jí hřály dvě čokoládové bonbony. Bylo tak dobře. Dnes nebyla zima, takže mohla courat, a kdyby něco, mohla zajít i za tetou Lídou, která by ji pohostila kávou se smetanou a cukrem. Pomalu se loudala okolo rozsvícených oken a v mysli si představovala, jaké by to bylo mít kamarádku. Pak by byla opravdu šťastná měla by s kým sdílet sny i myšlenky, a když není možné být doma, mohly by tiše bloumat městem spolu.
Jenže v tom zaslechla žalostné kníkání z křoví vedle popelnic. Opatrně odhrnula hromadu páchnoucího hadří a v roztrhané krabici od bot sedělo drobné mourovaté koťátko a nešťastně naříkalo.
Natáhla ruku, a ono si ji očichalo. Vůně sardinky zapůsobila a kotě začalo hltavě olizovat její prsty. Maruška se rozesmála.
Ty máš určitě hlad, že jo? Podívej, co mám!
S důležitostí položila celou rybičku přímo před čumáček kotěte a zbytek chleba schroustala sama.
Tu máš, jez.
Budoucí šelma se vrhla na jídlo, u toho vrněla a škrábala, když ji Maruška chtěla pohladit.
Počkej, nejez moc rychle. To já znám, bolí potom bříško, usmála se na nový objev.
Chceš jít se mnou domů? Budu ti říkat Mourek a vždycky tě budu krmit, něžně zvedla lehounkého mazlíčka a schovala si ho za kabát.
Žluté jako med lampy zářily na cestu, po které kráčela holčička, rozmlouvala se svým novým přítelem, jehož chlupatá hlava vykukovala z kabátu.
***
Doma vládlo ticho. V kuchyni ležely jen prázdné láhve, špinavé talíře a plná popelníka. Kotlík hučel, hodiny tiše tikaly. Maruška usedla ke stolu a posadila Mourka vedle sebe. Kotě opatrně očichalo prázdnou sklenici.
Fuj! Tohle nepij, Mourek! Je to hrozně špatné Jestli se toho napiješ, nebudeme kamarádi, přitáhla si ho k obličeji. Kočka zavřela oči, blaženě vrněla a její měkké tlapky hladily Maruščin nos, jako by říkala: Neboj, jsme spolu.
Ta noc byla nejsladší za dlouhou dobu. Maruška spala a zdálo se jí o banánové zmrzlině a buchtách s třešněmi. Mourek tiše předl u jejího boku.
Ráno ale otce čekalo nepříjemné překvapení. Začal vřískat, že toho čokla doma nechce vidět, matka kouřila a přikládala si mokrý ručník na hlavu. Chraplavým hlasem dceři přikázala, ať vezme kocoura pryč.
Se slzami v očích seděla Maruška před panelákem, Mourek v náručí. Netušila, kam s ním, na kontejner ho dát nechtěla. Plakala, když šla do obchodu za tetou Lídou. Tam jí vyprávěla, co se stalo, úpěnlivě žadonila, aby si mohla Mourka nechávat alespoň v obchodě, že ho bude denně navštěvovat, krmit a vychovávat. Ženy neodolaly, nechaly kotě ve skladu, vyhradily mu starý svetr a useknuté vědro od okurek jako pelíšek.
Celé jaro a léto Maruška běhávala za Mourkem, oddělovala mu krajíčky z nových bochníků, což doma tvrdě odnášela. Ale na tom nezáleželo s opravdovým přítelem vydrží i to. Hodiny povídala kocourovi o všem, co zažila. Mourek blaženě vrněl na jejím vyzáblém klíně a mhouřil modré oči. Teta Lída občas kocoura pohostila zbytkem jídla ze své večeře, a jednou, když se zadívala do jeho očí, vydechla:
No teda, takové kočky jsem nikdy neviděla! Ta jeho kukadla! Olinko, pojď se taky kouknout
Obě prodavačky si prohlížely jeho zvláštní pohled; v těch očích byla hluboká náruč pochopení. Mourek vrněl spokojeně, nasycen a vděčný.
Na podzim byl z Mourka už krásný kočičí princ. Velký, huňatý, s pohádkovýma očima. Několikrát si ho chtěli zákazníci odvést, ale ke každému se otočil zády a čekal jen na Marušku.
Jednoho dne ale Maruška nepřišla celé tři dny. Nešla pro chléb, nezastavila se za Mourkem. Teta Lída začala mít strach třeba je nemocná. Nakonec přece přišla. Bledá, s modřinami na lících a rozseklým rtem. Zvídavým pohledům prodavaček odpověděla jen:
Spadla jsem.
Za obchodem, zabořená tváří do Mourekova kožichu, mu dlouho něco šeptala do ucha a nakonec u něj usnula. Teta Lída ji opatrně přenesla do skladu na starý gauč a přikryla dekou. Pak zavolala Pepovi, místnímu strážníkovi, ale ten jen mávl rukou a řekl, že takových případů je mrak a stejně nejde nic dokázat. Žena s pláčem přiznala, že slyší Maruščin pláč až v duši ona sama děti neměla, často si představovala holčičku právě jako je Maruška.
Mourek pobíhal kolem gauče a pečlivě Marušku očichával. Nakonec zmizel. Ta noc dívka přespala v obchodě, a nikdo ji nesháněl. Ráno dostala od tety Lídu polévku a chléb s čajem. Pak ji požádala, aby počkala a s Olinkou hlídala obchod, že musí zařídit pár věcí. Maruška ráda souhlasila, byla pyšná, že dostala důvěru!
U paneláku ale Lídu zastavil Pepa.
Stůj, kam se ženeš? Máme tady vraždu, raději se tam nemotej. Neviděla jsi někde Anežčinu malou?
Marušku? A kdo byl zabitý? Lída se lekla a podívala se po oknech domu.
Ty její pijany někdo zabil. Hledáme malou, možná si ji někdo vzal, nebo ji odvedli.
Ne… ne, spala dnes v obchodě u mě, je v pořádku. Kdo to udělal?
No kdo ví, pijáci si šli po krku, ať to řeší kriminalka. Co s malou? Necháš ji pár dní u sebe, aspoň než najdeme příbuzné? Jinak bude hned v ústavu, to víš, papíry a najednou se zjeví babka a chce si dítě vzít.
Jistě, Pepo, s radostí, teta Lída celá rozechvělá přikývla.
S Olinkou se dohodly, že Marušce nic zatím neprozradí. Jen jí řekly, že maminka dovolila, aby u nich nějakou dobu bydlela. Maruška zářila chtěla se učit markovat na kase!
Od toho dne už Mourka nikdy neviděla. Volala ho kolem všech popelnic, ale neobjevil se. Jeho miska zůstala prázdná.
Lída se Marušce snažila věnovat, jak nejvíce mohla. Po čase si podala žádost o osvojení, ale byla odmítnuta sama, svobodná, navíc pracující v noci. Bylo jí úzko z vlastního postavení, ale nikdy to nevzdala a každých pár týdnů zkoušela znovu. Tak uběhly dva měsíce. Maruška si zvykla, naučila se míchat vajíčka, uklízet v krámu, číst slabiky z reklamních letáků, aby udělala radost tety Lídě, když přišla utahaná z práce.
Když napadl první sníh bylo to 3. listopadu slavila Maruška osmé narozeniny. Sfoukla svíčky na obchodním medovníku a objala Lídu:
Přála bych si, abychom spolu už navždy zůstaly a ty byla moje maminka!
To si přeju taky, Maruš, špitla dojatá Lída.
Někdo zazvonil. Návštěvu nečekaly, a když se ve dveřích objevil elegantní mladík, tetě Lídě se rozbušilo srdce.
Dobrý den, jsem z opatrovnického úřadu v Praze. Přišly ke mně vaše žádosti, chtěl jsem se osobně poznat, podal ruku.
Vstupte, nečekali jsme návštěvu, pozvala ho dál.
Dáte si čaj? Teta Lída koupila úplně nový, s nádechem tropického ovoce. Takový jste určitě ještě neměl, Maruška mu nalila do hrníčku.
A to je tvůj dort? zazubil se muž.
Uhm! Je mi už osm, a příští rok jdu do školy! holčička se důležitě usmála.
To je dobře, do školy patříš. A jak se ti tu žije?
Skvěle, Maruška se rozpovídala
Dlouho si povídali u malého kuchyňského stolu, jedli medovník a upíjeli ovocný čaj. Lída seděla stranou a cítila poprvé po letech klid v duši.
Ale už musím jít, zvedl se muž a vytáhl z aktovky tlustou složku.
Tady máte všechny potřebné papíry. Zítra zajděte k soudu v Karlíně, u asistentky vyplníte žádost, vše vysvětlí. Soud už je rutinní záležitost. Můžete si vzít Marušku natrvalo.
Vzít? Lída pohlédla zamyšleně. Nenacházela slova pro tolik štěstí. Maruška objala úředníka a opakovala:
Děkuju, děkuju, děkuju!
Děkuji, špitla Lída, pohlcena slzami radosti.
Dávejte na ni pozor, řekl pomalu odcházející muž. Lída ztuhla díval se na ni očima, které měly v sobě moře tepla a pochopeníKdyž se za mužem zavřely dveře, ticho v kuchyni bylo jiné než jindy. Nebylo tíživé, spíš jako když po dešti zavane čerstvý vzduch. Lída pohladila Marušku po vlasech, polkla dojetí a společně odnesly zbytky dortu zpátky do lednice.
Venku už tančily první vločky. Maruška se opřela čelem o okno a dívala se na rozsvícenou ulici, kde sníh zakrýval staré šrámy města jako čistý papír.
Najednou zahlédla pohyb u popelnic. Přitiskla nos ke sklu a srdce jí poskočilo. V záři lampy se zjevila známá silueta: Mourek, huňatý a slavnostně vážný, stál v závěji, ocas vysoko, oči modré jako zima sama.
Teto Lído, Mourek! vykřikla Maruška a rozběhla se ke dveřím.
Lída ji stihla zastavit jen na chviličku, než popadla kabát a holé dlaně schovala do rukávů. Holčička běžela k vratům a v tu chvíli jako by na chvíli přestal padat svět. Mourek jí vyšel vstříc, zamával ocáskem, zvedl tlapky a s tichým zamňoukáním se nechal sevřít v náručí.
Maruška ho pevně objala a v tu chvíli pochopila, že všechno zlé je za ní.
Ten večer se vrátily domů, popíjely čaj, Mourek se rozvalil na gauči a předl tak nahlas, že překryl i chladné tikání hodin. Teta Lída rozsvítila novou lampičku, podala Marušce knížku pohádek a společně, v měkkém světle, četly o kočičích dobrodružstvích.
Za oknem padaly vločky, dům voňal teplem a poprvé za dlouhou dobu měla Maruška pocit, že domov znamená taky bezpečí a lásku.
A Mourek, věrný kocour s pohádkovýma očima, už nikdy nezmizel.
Od té noci všichni věděli, že zázraky se dějí těm, kdo nejsou nikdy docela sami. Stačí věřit a podržet v náručí teplé klubíčko naděje.
